Ilustrátor

Z Encyklopedie knihy

Profese podílející se na výrobě knihy (Frankfurt/M. 1574). Sachs, Hans – Amman, Jost: Eigentliche Beschreibung aller Stände auf Erden (Frankfurt/M., Sigmund Feyerabend 1568). Zleva doprava: fol. F2a (papírník), E4a (ilustrátor), E3a (písmolijec), F3a (knihtiskař), F4a (briefmaler se šablonou), G1a (knihvazač). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AE IX 119.

Ilustrátor (z lat. illustrare = vysvětlovat, angl. illustrator, fr. illustrateur, něm. Illustrator) původce výtvarného doprovodu tištěné knihy, jednolistů (Bilderbogen) či periodických časopisů a novin. V užším slova smyslu se jako doprovod chápou pouze ilustrace, v širším pojetí i tištěný dekor a malířské doplňky provedené ručně. Prvotisky často a záměrně dekor postrádaly, neboť bylo počítáno s tím, že iniciály, rubriky či drolerie provede profesionální iluminátor a rubrikátor až po vytištění. S rostoucím potenciálem knihtisku však tendence k imitování ručně psané knihy postupně slábly. Tiskárny přestávaly být závislé na součinnosti iluminátorských ateliérů, ale dělba práce, která je historickým atributem knižního umění, nevymizela. Výtvarný doprovod v podobě knižního dekoru a ilustrace obstaraly štočky vyrobené na zakázku u dřevořezáče. Liniový charakter nejstarších dřevořezů sice počítal ještě několik desetiletí s následným kolorováním, ale jak se šířilo umění řezáčské šrafury, spolupráce briefmalerů slábla i na tomto poli. Výhoda štočků totiž spočívala v tom, že byly otiskovány jednotně a levněji v celém nákladu a přitom konvenovaly typografii tištěné knihy lépe nežli dražší kreslené či malované doplňky, vhodné nanejvýše pro sféru bibliofilií.

Grafické umění se počalo specializovat pro potřeby tištěné knihy v poslední třetině 15. století, kdy větší tiskárny (Anton Koberger st., Aldo Manuzio st., Günther Zainer) kolem sebe utvářely stálé pracovní kolektivy kreslířů a řezáčů, kteří vedle knižních objednávek samozřejmě realizovali též volnou grafiku (Wilhelm Pleydenwurff a Michael Wolgemut). V souvislosti se specifickým pojetím originality známe plná jména nejstarších ilustrátorů jen zřídka (obecně se má zato, že prvním neanonymním knižním grafikem 15. století je Erhard Reeuwich). Valná část produkce je tak anonymní, což ovšem usnadňovalo migraci a kopírování štočků. Nejčastější formou signatury byl pouhý monogram (je-li na štočku jen jedna značka, většinou se předpokládá, že nepatří kreslíři předlohy, který zůstává v pozadí, nýbrž řezáči). Od 16. století se vyvinul institut kmenového ilustrátora čili grafika s výraznou orientací na konkrétní tiskařskou dílnu (Hans Sebald Beham u Christiana Egenolffa, Donat Hübschmann u Rafaela Hofhaltera). Během 17. století a později jako ilustrátor vystupuje ojediněle též spisovatel nebo jinak poučený amatér (Anastasius frater, Ladislav Bartholomeides, Jonáš Bubenka).

Invenční práce malíře či kreslíře se počala oddělovat od reprodukční činnosti rytecké a tiskařské závěrem 16. století jen u mědirytu. Signaturám tvůrců jednotlivých technologických fází hlubotiskových ilustrací byl vyhrazen spodní okraj tiskové formy. Nalevo uváděli jména malíř a kreslíř a napravo rytec nebo vydavatel (composuit, delineavit, direxit, divulgavit, excudit, fecit, formavit, incidit, invenit, pinxit, sculpsit). Tato praxe platila uzuálně mezi 17.-19. stoletím také u jiných technik tisku z hloubky i u nově se prosazujícího tisku z plochy. Pokud byli kreslíř a rytec autory všech ilustrací v knize, obvykle platilo, že dvojice opatřila signaturami jen jednu přílohu (úvodní frontispis).

Ačkoli snaha doprovodit knihu obrazovým aparátem byla vlastní již prvotiskařům, ilustrátorství v samostatnou profesi zejména z existenčních důvodů nikdy nevykrystalizovalo. Ilustrátorské aktivity kreslířů a rytců se vždy prolínaly přinejmenším s volnou grafickou tvorbou, kde se umělec cítil svobodnější a zpravidla dosahoval vyššího ohodnocení. Míra harmonie mezi obsahem knihy a obrazem závisela na vztahu ilustrátora k textu a na akribii převést ho uměleckými prostředky do jiné znakové soustavy. Práce ilustrátora nevycházela však pouze z individuálních schopností, ale respektovala i převládající umělecký názor a dostupné grafické techniky, volené v souladu s reprodukčními možnostmi, nákladem, cenou a koupěschopností publika. Na realizaci ilustrační složky se v pozitivním i negativním slova smyslu podíleli tiskaři a nakladatelé. Originální ilustrátorské počiny vznikaly na jejich objednávku jako doprovod ke konkrétním vydáním, ale byly-li tiskové formy později užity z šetrnosti v odlišném edičním kontextu, prvotní vazba obsahu díla a obrazu slábla, anebo byla potlačena úplně.


Lit.: HELLER, St.-ARISMAN, M.: The education of an illustrator. New York 2000; LANGE, W. H.: Das Buch im Wandel der Zeiten. Berlin 1941; ŠTEFAN, J. T.: K vzájemným interakcím ilustrátorů a ilustrací bohemikálních tisků druhé poloviny 18. století. In: Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska 2004 (red. K. Handlová). Brno 2005 (v tisku).

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.