Interpunkční znaky (tištěná kniha)

Z Encyklopedie knihy

(přesměrováno z Interpunkční znaky)

Interpunkční znaky (z lat. interpungere = oddělovat slova tečkami, angl. punctuation, fr. ponctuation, něm. Interpunktion nebo Zeichensetzung) hrály v procesu sazby nejstarších prvotisků sekundární roli. Zaváděly se vesměs jen tehdy, bylo-li třeba upravit rozsah řádku kvůli zarovnání pravého okraje. Jinak panoval úzus, že interpunkci červenou barvou dodatečně doplní dle ustálené praxe středověkých skriptorií čtenář, anebo rubrikátor. Pokud byl nějaký znak zaváděn, šlo o tečku na konci výpovědních celků. V opačném případě se větné celky tak jako texty nápisové povahy oddělovaly většími mezerami. Tam, kde koncem 15. století několik málo speciálních znaků text přece jen členilo ve prospěch hlasitého přednesu, interpunkce se řídila individuálním pravopisným územ autorů, editorů a ovšemže i sazečů. Proces normalizace interpunkčních znaků v tištěném textu zahájily humanistické pravopisné příručky, např. Aldo Manuzio ml. Ortographiae ratio (Venezia 1566).

knihtisku nejdéle užívaným znakem je tečka. Její tvar je buď kosočtvercový čili rombický (gotické a novogotické tiskové písmo i goticko-humanistické tiskové písmo), nebo bodový (humanistické tiskové písmo). V 15. století byla tečka do patrice řezána tak, aby „plula“ ve střední výšce minuskulí. Teprve během následujícího století se vžila praxe klást ji na písmové účaří. Zřídka již v éře prvotisků objevíme také otazník. Další znaky nerozčleňovaly text na bázi logicko-sémantické, jako je tomu dnes, ale měly funkci rétorickou čili výdechovou. S tímto zřetelem se už před 1500 sporadicky pracovalo s dvojtečkou, i když větší význam měla pořád ještě ve sféře abreviace (zkratky typu ,terra:‘ = terram). Kosočtvercový a bodový tvar dvojtečky opět závisel na typu písma (přichází-li v polokurzivě, tečky nestojí nad sebou, nýbrž jsou skloněny). Od přelomu 15. a 16. století nastupuje znak, který při hlasitém čtení pomáhal intonovat. Je to čárka (humanistické písmo) a jí funkčně rovnocenná šikmice, stč. štrejšek (gotická, novogotická a goticko-humanistická písma). Čárka tu a tam už ve 30. letech 16. století vytlačila šikmici i v některých písmových sadách fraktury a švabachu. Počátkem 16. století přibyly kulaté a hranaté závorky. Jejich výška se řídila buď písmovým obrazem minuskul, nebo majuskul. Koncem 16. století přichází nejprve pouze v humanistickém písmu středník, ale pravidla pro jeho užívání byla dlouho chaotická. Tou dobou se sporadicky prosadil též vykřičník, který zdomácněl i u písem novogotických až po polovině 17. století.


Lit.: FURMANIAK, S.: O interpunkcji w drukach staropolskich. Pamiętnik literacki 46, 1955, s. 426-468; HLAVÁČEK, I.-KAŠPAR, J.-NOVÝ, R.: Vademecum pomocných věd historických. Praha 1997; HÖCHLI, St.: Zur Geschichte der Interpunktion im Deutschen. Eine kritische Darstellung der Lehrschriften von der zweiten Hälfte des 15. Jahrhunderts bis zum Ende des 18. Jahrhunderts. Berlin 1981; JUDA, M.: Pismo drukowane w Polsce XV-XVIII wieku. Lublin 2001.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.