Klížení papíru

Z Encyklopedie knihy

Verze z 12. 11. 2019, 10:22, kterou vytvořil Vojtech.sicha (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Klížení papíru (Livourne 1774). Recueil de planches sur les sciences, les arts libéraux et les arts méchaniques, … troisieme édition … quatrieme livraison, ou cinquieme volume (Livourne, de l’imprimerie des éditeurs [= Denis Diderot et Jean Le Rond d’Alembert] 1774). Příloha 246, tabule XI (vlevo u kádě řemeslník s klížící knihou v ruce, za ním lisování klíženého papíru, vpravo nahřívání a filtrování klihu). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AB I 8.

Klížení papíru (angl. sizing of paper, fr. encollage du papier, něm. Leimung des Papiers) technologie zvyšující odolnost ručního papíru proti vnikání vody. Klížení se až do počátku 19. století provádělo jen povrchově. Povrchové klížení škrobem z pšeničné mouky zavedli v 8. století arabští papírníci a tato praxe přetrvala do konce 13. století, kdy byl v Itálii poprvé užit živočišný klih. Zatímco papír psací klížením upravovaly v závěrečné výrobní fázi přímo papírny, papír knihtiskový nesměl být kvůli přilnavosti barvy impregnován předem, a klížení jako první řemeslný úkon proto obstarávali teprve knihvazači.

Papírny i knihaři na základě privilegií vykupovali od jirchářů kožky a nožičky (u nás nejstarší známou výsadu vlastnil pražský papírník Bedřich Frey roku 1592). Suroviny se ve speciální místnosti (Leimkammer) vařily v drátěném koši ponořeném do měděného kotle s vroucí vodou. Klihový roztok byl po usazení přelit do zásobní nádrže, odkud se dle potřeby přeléval a ředil v klížící kádi (fr. mouilloir, něm. Leimbütte). Poněvadž vlastní klížení vyžadovalo značnou praxi, ujímal se ho zkušený pracovník (Leimmeister), správce dílny anebo majitel. Klížilo se v takzvané klížící knize, kterou tvořily dvě dřevěné desky spojené ve hřbetu řemínky. Velikost desek odpovídala rozměrům klížených listů. Knihou, do níž bylo volně vloženo až 25 archů (obyčejně však méně), se ručně jako vějířem pohybovalo v kádi tak, aby roztok zasáhl jednotlivé listy. Zvlášť zručný pracovník dokázal klížit i 4 knihy najednou. Po impregnaci 10-12 puštů (1.810-2.172 listů) se přebytečný klih odstranil tlakem ve speciálním papírenském lisu (Leimpresse) a celý proces byl obvykle opakován (od roku 1754 v habsburské monarchii povinně). V této fázi byl roztok obohacen kamencem (síranem hlinito-draselným), který zmenšil lepkavost klihu a zvětšil odolnost proti rozpouštění písma. V holandských papírnách se od poloviny 18. století přidávalo do klížidla indigo, které potlačilo přirozený nažloutlý odstín papíru.

Během 14 hodin bylo možno naklížit na 37.000 archů. Naklížený papír pak prošel novým lisováním, opakovaným sušením a hlazením. Po zavedení papírenského stroje bylo zastaralé povrchové klížení nahrazeno přidáváním pryskyřičných klížidel přímo do papíroviny. Technologii vypracoval a roku 1805 do praxe uvedl německý hodinář Moritz Friedrich Illig.


Lit.: BAYERL, G.: Die Papiermühle. Vorindustrielle Papiermacherei aus dem Gebiet des alten deutschen Reiches. Technologie, Arbeitsverhältnisse, Umwelt. Teil 1-2. Frankfurt/M.-Bern-New York-Paris 1987; ENGELHARDT, G.-GRANICH, K.-RITTER, K.: Das Leimen von Papier. Leipzig 1972; KORDA, J.: Papírenská encyklopedie. Praha 1992; RENKER, A.: Das Buch vom Papier. Leipzig 1950; ZUMAN, Fr.: Výrobní technika papíru a její vývoj. Praha 1937.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.