Knihařské plátno

Z Encyklopedie knihy

Knihařské plátno (angl. cloth, fr. toile, něm. Leinen) od 19. století běžný a ve srovnání s usní levnější materiál pokryvu tuhé knižní vazby. Knihařské plátno bylo tkáno z příze rostlinného původu (len, konopí, bavlna, juta) či živočišného původu (hedvábí). Způsob provázání osnovné (podélné) nitě s nitěmi útkovými (příčnými) se nazývá vazba plátěná. Plátno dobře přijímalo barvu. Šrobení a apretování zamezovalo vzlínavosti lepidel a zároveň lehce přijímalo ražený tisk, slepotisk i zlacení.

První zemí, která užila strojově tkané plátno v masové vazbě nakladatelské, se stala Anglie. Nejstarším bílým nebo potištěným bavlněným plátnem bylo kaliko (dle indického města Kalikat), vyrobené Archibaldem Leightonem 1825. Lněné plátno, strojově tkané od 1860, se nazývalo bukram (též buckram). Z pláten konopných se prosadil barevně pruhovaný kanafas (z lat. cannabis = konopí). Původem východoindická juta (z hind. jhuta = kadeřavý) vznikala z lipového lýka, byla lesklá a měla bíložlutou nebo stříbrošedou barvu.


Lit.: HELWIG, H.: Einführung in die Einbandkunde. Stuttgart 1970; JIŘÍK, F. X.: O látkách potisknutých. Praha 1911.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.