Knihovny jagellonské doby (do r. 1500)

Z Encyklopedie knihy

Verze z 2. 12. 2020, 16:18, kterou vytvořil Kamil.boldan (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Díky knihtisku se knihy již v průběhu první poloviny jagellonské doby staly cenově dostupnějším zbožím. Z pohledu současníků jich neobyčejně přibylo a dále přibývalo. To se odráželo v rozvoji zvláště osobních knihoven. Vlastnit početnější soubor knih mohlo daleko více lidí než ve skriptografické době.

Modlitební kniha Vladislava Jagellonského, iluminátor Valentin Noh z Jindřichova Hradce, Praha asi 1471-1480. Ďáblové odvádějí zatracené do pekla. Kraków, Biblioteka Jagiellońska, Cod. 4289, fol. 5v
VIII H 73 0DRHEX0002R.jpg

Uherský a český král Matyáš Korvín (1443-1490, uherským králem od 1458, českým králem od 1469, fakticky ale vládl na Moravě, ve Slezsku a v Lužici) se zařadil mezi vůbec nejvýznamnější bibliofily 15. století. Před tištěným multiplikátem upřednostňoval kodexy převážně již moderního humanistického typu s náročnou výzdobou. Objednával je především ve florentských dílnách i v dílnách, které fundoval v Budíně. Humanisticky vzdělaný panovník vzhlížel k renesanční Itálii a jeho obsahově bohatá knihovna se měla vyrovnat sbírkám nejmocnějších italských vládců. Korvín patřil k nepočetné skupině urozených bibliofilů, kteří se tisků spíše stranili a podle tištěné edice dosud neznámého díla si raději nechávali pořídit rukopisný opis, jenž pro ně svou jedinečností zůstával ušlechtilejším médiem. Bibliotheca Corviniana představovala nejvýznamnější humanisticky orientovaný soubor knih v zemích na sever od Alp, oceňovaný na prvním místě především pro množství starých řeckých kodexů. V době Korvínovy smrti čítala přinejmenším dva tisíce svazků, z nichž se dodnes dochovala asi jen desetina. Český král Vladislav Jagellonský (1456-1516, českým králem od 1471, do 1490 vládl jen ve vlastních Čechách), jenž po Korvínově smrti roku 1490 usedl i na uherský trůn, měl pro tento typ reprezentace málo porozumění – a ostatně i peněz – a víceméně nedoplňovaná knihovna ležela v zanedbaném stavu ve dvou sálech královského paláce. V mládí získal především rytířskou výchovu a o literaturu se mnoho nezajímal. Několik málo iluminovaných a převážně náboženských rukopisů, které dnes můžeme spojit s jeho osobou, získal většinou jako dar.

Svazky z hasištejnské knihovny s ven vytrčenými předními ořízkami, na nichž jsou podélně psány tituly děl a příčně knihovní signatura. Praha, Národní knihovna ČR, sign. 41 D 26 et al.

K paradoxům nastupující typografické doby patří, že dostatečně movitý jednotlivec může počtem knižních přírůstků předstihnout leckterou přední instituci. Největší přírůstky v posledních desetiletích 15. století nejspíše vykazovaly knihovny pražské a olomoucké kapituly, které byly intelektuálními centry obou katolických diecézí. Akvizice však povětšinou nebyly cílené a kapitulní knihovny rostly především jako součty odkazovaných knižních souborů jejich hodnostářů a kanovníků. V těsném závěsu za nimi zůstával humanista Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic (cca 1461–1510). Jeho knihovna umístěná na rodovém hradě Hasištejn v Krušných horách čítala v roce 1510, kdy humanistický básník zemřel, na svou dobu úctyhodných asi 650 svazků. Z nemalé části je dodnes dochována – ve fondu knihovny roudnické větve Lobkoviců, která je nyní uložena na zámku v Nelahozevsi (jednotliviny i v jiných knihovnách, nejvíce v Národní knihovně ČR, kam se dostaly ve dvacátých letech minulého století spolu s knihovnou hořínsko-mělnické větve rodu Lobkoviců). Nadaný potomek hasištejnské větve rodu Lobkoviců studoval od roku 1475 v Bologni a později ve Ferraře, kde 1482 dosáhl titulu doktora kanonického práva. V Itálii ho strhla humanistická studia a začal psát verše. V Bohuslavově životě se potom střídala období, která trávil na venkově, ponejvíce na rodovém hradě Hasištejně v Krušných horách, s krátkými pokusy o dvorskou či církevní kariéru (počátkem devadesátých let neúspěšně usiloval o post olomouckého biskupa). Na Hasištejně se věnoval svým literárním zálibám a soukromé humanistické škole, na níž vychovával syny svého zemřelého bratra Mikuláše (zemř. cca 1500) a nadané mladíky z okolí. Knihy opatřené jednotným typem polokožených vazeb v knihovním sále kvůli svému počtu na regálech již stály, s ven vytrčenými předními ořízkami. Na nich byly kapitálou tituly psané šesti osobami, které se Bohuslavovi o knihovnu věcně členěnou do devíti oddělení postupně staraly. Celkem obsahovala skoro 650 svazků a tři čtvrtiny z nich máme dodnes naprosto unikátně dochovány. Srovnány do řady, zaplňují 35 metrů regálů.  Jde často o konvoluty a celkem známe skoro 770 tisků, dále 18 rukopisů latinských, stejný počet rukopisů řeckých a objemný hebrejský Pentateuch. Obsahují skoro 240 tisíc potištěných či popsaných stránek.

Tisky s díly řeckých a římských autorů tvoří větší pětinu celého fondu. Každý třetí je editio princeps čili první vydání. Bohuslav vlastnil prakticky kompletní sbírku tehdy známých římských klasiků. V pozdějším věku se více soustředil na doplňování autorů raněkřesťanských. Další páteří hasištejnské knihovny byla kolekce děl humanistů. Zaujme opět nejen rozsahem, ale i tím, že Bohuslavovi se tituly dařilo získávat hned v prvních vydáních. Stejně jako u klasiků i zde vidíme přednostní zájem o poezii. Byl schopen obstarat si i tisky vydané ještě před jeho příjezdem do Itálie. Vlastnil slavnou obhajobu Platonova učení Adversus calumniatorem Platonis (Proti pomlouvači Platona) z pera kardinála Bessariona (1403–1472), která byla vytištěna asi v první polovině 1469 v římské dílně italských prototypografů německého původu Konrada Sweynheyma (zemř. 1477) a Arnolda Pannartze (zemř. cca 1476). V hasištejnské knihovně byly též vybrané kolekce předních představitelů filozofického a teologického myšlení středověku. Bohuslav se aktivně zabýval astronomií a vrchol hradního bergfritu přestavěl na observatoř. Shromáždil prakticky vše podstatné, co bylo za jeho života tištěno z antické, středověké i arabské astronomické vědy. Dalším velkým zájmem Bohuslava Hasištejnského byla historiografie. Na regálech pomyslně stáli prakticky všichni starověcí historikové, stejně jako četní historikové humanističtí. V rukopisné formě si opatřil některé starší nevydané kroniky, včetně Kosmovy Kroniky české. Vedle juristické si od poměrně mladého věku začal vytvářet i lékařskou příruční knihovnu. Očividně ho ale těšilo poznávat i další oblasti, které by bylo možné doložit tituly o architektuře, hudbě, gastronomii aj.

Hasištejnský soubor charakterizuje obsahová i formální modernita. Stránky sázené prosvětlenou humanistickou antikvou tu výrazně převažovaly nad stránkami s těžší gotickou sazbou. Bohuslav již od svého mládí upřednostňoval knihu tištěnou. Takřka bez výjimky platí, že dílo si v podobě rukopisné opatřoval pouze tehdy, nebylo-li ještě spolehlivě vydáno tiskem. Nepatřil ani k typu bibliofilů, kteří sbírali luxusně zdobené knihy. V oblasti severně od Alp bylo jen málo srovnatelných sbírek řeckých rukopisů a tisků. Zvláště v souvislosti s exodem řeckých učenců do Itálie po dobytí Konstantinopole 1453 rostl zájem humanistů o studium řeckého jazyka a literatury a právě kolekce řeckých knih bývaly chloubou nejvýznamnějších bibliofilů. Bohuslav si i z odlehlého Hasištejna objednával opisování knih v řečtině u krétsko-benátského skriptoria, jehož majitelem byl vzdělaný Řek Aristobulos Apostolides (1465–1535). Zato české i německé knihy tu snad až na pár výjimek nebyly. Bohuslav měl ve své knihovně zprvu převážně jen tisky italských tiskáren, ale postupně narůstal podíl typografických germanik, tak jak i němečtí tiskaři začali více nabízet tituly, které čtenáře Bohuslavova profilu zajímaly. S nakupováním knih začal záhy po příchodu do Itálie (v souboru je přes 150 tisků, které si přivezl již ze studií). Po návratu do Čech musel překonávat nemalé potíže spojená s dalším doplňováním jeho knihovny. Zejména humanisticky orientovaná produkce italských oficín nebyla na trhu v Čechách na konci 15. století běžně dostupná. Jak dokládá stylisticky bravurní korespondence, byl vedle norimberského obchodního domu Hanse Imhofa (1461–1522) hlavním prostředníkem při obstarávání tištěných knih Bohuslavův přítel a spolužák z Ferrary Bernhard Adelmann (1459–1523), jenž působil jako kanovník v Eichstättu a později současně i v Augsburku, významném mezinárodním středisku knižního obchodu. Knihovna Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic je knihovnou vzdělaneckou, či možná přesněji bibliofilsko-vzdělaneckou.

Snad nejvíce byla s hasištejnským souborem poměřitelná knihovna Augustina Olomouckého s tisky a rukopisy antických děl, uložená spolu se sbírkou antických starožitností v jeho renesančním domě v Olomouci (v Ostružnické ul.). V Budíně se mu podařilo z někdejší Korvínovy knihovny získat nádherně vypravený florentský kodex, který obsahuje nejslavnější renesanční pojednání o architektuře De re aedificatoria (O stavitelství) od Leona Battisty Albertiho (1404–1472). Ve své době byla obdivována i zahraničními humanisty, stejně jako knihovna Ladislava Černohorského z Boskovic (cca 1455–1520). Příslušník předního moravského rodu a synovec biskupa Tasa z Boskovic (zemř. 1482) měl původně také nastoupit církevní kariéru a v sedmdesátých letech studoval nejprve ve Vídni a pak jako Bohuslavův spolužák ve Ferraře. Přesný rozsah jeho knihovny sice neznáme, ale vedle italských rukopisů po strýci obsahovala i množství raných italských tisků s převahou římských autorů. Umístil ji spolu s uměleckými a astronomickými sbírkami na zámku v Moravské Třebové, který jako jednu z prvních staveb na našem území nechal přestavět v renesančním slohu.

Gratianus, Decretum, Basilej, Michael Wenssler, 19. VIII. 1481. Iluminovaná inkunábule z knihovny Hanuše z Kolovrat. Úvodní list dvoubarevného vydání Graciánova dekretu, základní sbírky církevního práva, malovaná iniciála „H(umanum)“ s píšícím Graciánem a akantová rozvilina s kolovratským znakem na borduře.

Katoličtí preláti si nejednou mocné základy svých osobních knihoven vytvořili během studia v zahraničí. To ale nebyl případ Hanuše z Kolovrat (zemř. 1483), nástupce Hilaria Litoměřického v úřadu administrátora pražského arcibiskupství. Zbožný bibliofil cíleně sbíral jak staré iluminované kodexy, tak objednával nové, a již od počátku sedmdesátých let si kupoval tisky především s teologickými a juristickými kompendii, ale i jiná stěžejní díla, do nichž však nechával doplňovat kvalitní malířskou výzdobu. Jako příslušník bohatého rodu, jenž se na církevní dráhu vydal až po svém ovdovění, si luxusně vypravené knihy na rozdíl od svých předchůdců v administrátorském úřadu mohl dovolit. Patrně právě Hanuš z Kolovrat zaštítil uvedení knihtisku do Čech a vznik tiskárny Tiskaře Arnoštových Statut. Knihovna hodnostáře litoměřické kapituly a pražského kanovníka Jana Žáka (zemř. 1534), jenž úřad administrátora zastával v letech 1511 až 1525, čítala nedlouho před jeho smrtí na 200 svazků. Zde již tištěné knihy nad rukopisy výrazně převládaly a vedle titulů potřebných pro preláta a lékařských příruček tvořily celou třetinu antičtí, případně humanističtí autoři. Pozoruhodné soubory měli i další pražští kanovníci. Předčasně zemřelý absolvent krakovské a bolognské univerzity Alexius Třeboňský (1467–po 1495) vlastnil nedlouho po návratu ze studií úctyhodných 223 titulů. V Krakově nejprve shromažďoval i starší rukopisy, až v Bologni se rychle přeorientoval na knihu tištěnou a vedle práva se také zajímal o antiku. Vskutku ohromnou, obsahově „středověkou“ knihovnu daroval pražské kapitule kanovník Jan Herttemberger z Lokte (zemř. 1498), který v době nastupujícího knihtisku za příznivé ceny cíleně skupoval staré kodexy ze 13. a 14. století. Dodnes je z ní dochováno více než 170 rukopisů a 70 tisků. Skoro sedm desítek tisků doktora kanonického práva Georga Hallera (zemř. 1507), který byl načas královým kaplanem a zastával i jiné církevní úřady, vyjevuje jeho vskutku všestranné intelektuální zájmy – o humanistické básnictví, antiku, historii, filozofii, matematiku, astronomii, medicínu, geografii i zábavnou literaturu.

Rozsáhlé byly i některé knihovny katolických farářů. Poněkud vybočuje knihovna českobudějovického faráře Václava Fabera (zemř. 1518), jenž původně rozvíjel akademickou kariéru na lipské univerzitě. Zabýval se především matematikou, astronomií a lékařstvím a na konci století byl nejuznávanějším autorem každoročně v Lipsku vydávaných pranostik a nástěnných kalendářových minucí. Nakonec se roku 1505 vrátil do rodného města na uprázdněné místo faráře a s sebou si přivezl velmi kvalitní sbírku teologické, kanonickoprávní, lékařské a astronomické literatury. Výrazně humanisticky orientované byly knihovny některých Krumlovanů, kteří měli možnost studovat v Itálii. Martin Mareš díky podpoře svého zetě, dlouholetého rožmberského kancléře Václava z Rovného (1448–1531), pobýval dlouho v Bologni, kde se stal oblíbeným žákem významného editora antických děl Filipa Beroalda st. (1453–1505). Po návratu byl ustanoven vratislavským kanovníkem a zanedlouho i krumlovským farářem, ale ještě v mládí 1499 zemřel. V Itálii si vybudoval excelentní soubor římských a řeckých klasiků, zatímco teologickou či právnickou literaturu poněkud opomíjel. Marešovy knihy vplynuly do knihovny Václava z Rovného, který byl absolventem vídeňské univerzity a o literaturu se zajímal od mládí. V roce 1521 její podstatnou část věnoval kaplanskému domu, který v Krumlově nechal sám vybudovat. Dochovaných více než 230 titulů ukazuje, že muselo jít o mimořádný, všestranně budovaný celek obsahující mj. hospodářské tituly, které využil při správě rožmberských panství. I krumlovští kaplani a další nižší duchovní měli na sklonku 15. století kvalitní malé knihovny, tvořené povětšinou teologickými tisky. I řadový diecézní klérus se díky knihtisku mohl i na venkově solidně vybavit základními knižními pomůckami, které potřeboval pro kazatelskou a pastorační činnost či zajištění výkonu kanonického práva v nejnižší instanci.

Třebaže ani katolická strana neměla lépe vzdělaných farářů nadbytek, o poznání hůře na tom byla utrakvistická církev, která se potýkala s nedostatkem vysvěcených kněží. Husitský požadavek „chudé církve“ ji nutně přivedl do laického područí. Absence vyššího vzdělání na chybějící teologické fakultě pražské univerzity se spolu s horším finančním zajištěním odrážely ve velikosti knihoven utrakvistických kněží, byť i zde musíme počítat s většími rozdíly. Pozůstalostní inventáře nám zachytily spíše o něco bohatší soubory, navíc povětšinou pocházejí až ze druhé poloviny jagellonské doby. Více než 70 knih převážně teologického obsahu měl roku 1518 kněz Trojan z Kutné Hory. Kutnohorský arciděkan Svatomír Zrůbek vlastnil 1508 přinejmenším 18 rukopisných i tištěných knih, mezi nimi i dvě tištěné české bible. Utrakvistický kněz Matyáš z pražských Emauz nashromáždil do roku 1522 přes 40 svazků teologické, historické i beletristické literatury. Novoměstský kněz Jeroným odkazuje knězi Václavovi z Janovic roku 1492 osm kazatelských knih a určuje, aby ostatní, již nespecifikované, byly rozdány mladým kněžím. Staroměstský kněz Tomáš uvádí roku 1527 ve svém kšaftu asi jen tucet velkých knih (mj. herbář a dvě lékařské knihy) a neurčený počet drobných, jistě tištěných knih.

Městské kostely disponovaly pro svůj bohoslužebný provoz běžně alespoň dvěma desítkami rukopisných a zčásti již tištěných liturgik. Vedle toho mohutní i vlastní farní knihovny, které rostly především donacemi místních duchovních, případně zbožnými odkazy měšťanů. Převažuje tu kazatelství, pastorace, exegeze a další teologické obory. Jedinečnou ukázkou velké středověké farní knihovny je dodnes z podstatné části dochovaný soubor svatojakubské knihovny v Brně, která sloužila potřebám plebána, českého a německého kazatele a početných oltářníků, dále svatojakubské školy a snad omezeně i vzdělaným měšťanům. Příklady z Čech mohou být dosud z nemalé části dochované farní knihovny z Českých Budějovic a Plzně, kolem 1500 již s převahou tištěných knih. V plzeňské knihovně bylo tehdy k dispozici přinejmenším 150 svazků.

Počet klášterů v Čechách a na Moravě byl oproti předhusitské době zhruba o třetinu nižší. Některé v důsledku sekularizace klášterních majetků jen nuzně přežívaly, řada řeholních institucí se snažila opět rozvíjet své duchovní působení. Na Moravě zůstala síť klášterů daleko ucelenější. Nejednou je ale čekal brzký úpadek po nástupu německé reformace. Starobylé řády procházely vnitřními reformami, které měly mnichy navrátit k soustavnému vzdělávání a péči o knihy. Více představených se pokoušelo alespoň okrajově udržet jejich písařskou činnost, ne snad v nostalgické polemice s typografií, ale ve snaze předejít zahálce mnichů i z obav o ztrátu duchovnosti, kterou tradiční opisování knih klášterům přinášelo. Větší část přírůstků tvořily ale již kupované tisky. Při akvizicích většinou nehrálo roli, že dané tituly knihovna již vlastnila ve starých opisech. Klášterní knihovny byly nyní typografickou cestou zčásti „remasterovány“.

V jižních Čechách patřil k nejaktivnějším konvent augustiniánů-kanovníků v Třeboni. V roce 1478 vstoupil do třeboňské kanonie Kříž z Telče (1434–1504) a přinesl sem početnou sbírku opisů. Ve své vlastní písařské práci však nejprve výrazně polevil a nakonec ustal – snad proto, že byl nyní obklopen jednou z našich nejbohatších klášterních knihoven, kterou měl možná nějakým způsobem i n a starosti. Navíc do ní  přibývalo úctyhodné množství tištěných knih. Vazby klášterního knihvazače Oldřicha (používal kolek s nápisovou páskou „Ulricus“) patří svou náročnou kompozicí i pečlivým provedením k vůbec nejzdařilejším ukázkám slepotiskového umění z českých zemí. Nově roku 1455 založený augustiniánský konvent v blízkých Borovanech v této době také získával nákupy a donacemi převážně již tisky. Za dlouholeté vlády opata Tomáše II. (opatem 1463–1493), příslušníka rodu Hohenfurtských z Welsu, začala po období stagnace znovu vzkvétat knihovna cisterciáků ve Vyšším Brodě. Klášter rozvíjel opisovačskou činnost, zaměřenou předně na řádové texty a liturgické knihy, jež v době dokončení zpravidla ještě nebyly tiskem dostupné. Čtyři stovky inkunábulí, které se v klášterní knihovně dochovaly do moderní doby, získal klášter z větší části již v době vytištění. Jistě se jednalo o jednu z vůbec nejpočetnějších klášterních sbírek raných tisků na našem území. Naopak cisterciácký klášter ve Zlaté Koruně spíše stagnoval a na soustavné doplňování knihovny neměl peníze. Z mendikantských konventů uveďme kupř. českokrumlovské minority. Podle zjevně neúplného inventáře vlastnili roku 1502 přes 160 svazků, mezi nimiž největší podíl zaujímalo kazatelství. Latinské knihy krumlovských minoritů doplňovalo několik titulů českých (například vokabulář) a německých (mj. biblické texty či sbírky legend). Odpovídalo to potřebám národnostně smíšeného konventu, v jehož čele stál po dlouhou dobu kvardián Václav, řečený Valda Iuleus (1479–1509), jenž podle nekrologia knihovnu významně rozmnožil. Celkem obsahovala asi 200 svazků, z toho asi čtvrtinu tištěných.

V západních Čechách se duchovně reformoval klášter premonstrátů v Teplé, v jehož čele stál po dlouhé období let 1458 až 1506 opat Zikmund Hausmann. Tento bibliofil vedle jiných kodexů objednal na konci osmdesátých let v bratrském klášteře v Magdeburku zhotovení bohatě iluminovaných graduálů a antifonářů. Za šest obrovitých pergamenových svazků mohl zaplatit mimořádnou sumu 360 zlatých i díky příjmům plynoucím ze stříbrných dolů na klášterních pozemcích. V dodnes dochovaném klášterním fondu jsou celé čtyři stovky tisků, které pro klášter i na svých zahraničních cestách pořídil a které pak v klášterní dílně nechal svázat. Díky jeho rozsáhlým akvizicím se tepelská knihovna rozrostla na 700 svazků a roku 1501 pro ni musel být vystavěn nový knihovní sál. Zmíněna může být pilná opisovačská činnost chebských klarisek, soustředěná na zbožné texty v němčině a rozvíjená ve spolupráci s norimberskými sestrami, které v rámci duchovní reformy v klášteře pobývaly. I větší část přírůstků v knihovnách moravských konventů tvořily již tisky, jako například v knihovnách brněnských minoritů či augustiniánů-eremitů. Dolanští kartuziáni se za husitství raději přesunuli do blízké Olomouce. Mniši se ve svých celách sice stále věnovali pro řád tradiční písařské práci, ale rozsáhlá akviziční činnost převora Antona Langa (1469–1499) byla od počátku sedmdesátých let spojena především s tištěnými knihami a současně pro jejich vázání založenou dílnou.

Fragment graduálu kláštera františkánů v Kadani, Mistr graduálu kadaňských františkánů, Zvěstování Páně v iniciále A(d te levavi), Kadaň (?), 1496. Nürnberg, Germanisches Nationalmuseum, Bibliothek, Bredt 124 (Mm 370)

Starší řeholní společenství v katolických regionech zastínila mladá františkánská observance, která oslovovala svou spiritualitou, askezí i ostrou protiutrakvistickou a protibratrskou aktivitou. Získávala si přízeň nejpřednějších panských rodů a nově zakládané (či reformované) kláštery se stávaly jejich nekropolemi. Během několika desetiletí si díky knihtisku vytvořila knihovny, které se počtem svazků přiblížily knihovnám starých klášterů. Asi nejvíce knih měli františkáni observanté v Chebu, uvedení do města roku 1465. V poměrně intaktně dochovaném fondu je jen malý počet německých a latinských rukopisů, ale na 470 inkunábulí, které se jeho součástí povětšinou staly do počátku 16. století. Knihovna byla budována s jasným a přísným zřetelem na praktické úkoly řádu a s důrazem na zastoupení františkánských a jiných mendikantských autorů. Vedle biblických textů je přirozeně nejčetnější kazatelská literatura, morální teologie, biblické komentáře, katechetické příručky, kanonické právo či knihy pro výchovu řádového dorostu. Některé základní texty (bible, sbírky kázání) měla i v němčině. Zábavná či humanistická literatura sem pronikaly výjimečně. Tisky pocházely převážně z německých tiskáren. Třebaže většinu přírůstků františkánských knihoven tvořily již tištěné knihy, rozvíjela se v klášterech ještě kolem 1500 zajímavá písařská a iluminátorská činnost zaměřená především na produkci rozměrných chorálních rukopisů.

Tradicionalisticky zaměřená pražská univerzita na čele s konzervativci střežícími hlavně utrakvistické pravověří se ještě na počátku 16. století ostře bránila pronikání humanistického výukového programu a ocitala se v silné intelektuální izolaci. Dále poklesl počet vyučujících a jejich literární činnost se většinou omezovala na teologické traktáty, případně každoročně skládané astronomicko-zdravovědné minuce. Vše samozřejmě podvazovalo rozvoj pražského knihtisku, kterému se nevyplatilo vydávat v malých nákladech studijní literaturu, na rozdíl od tiskáren v Lipsku, Vídni či Krakově, kde byly činné velmi frekventované univerzity. Úpadek pražské univerzity se projevil ve špatném doplňování knihoven a zanedbání jejich správy. Na akvizice tisků, které bylo nutno kupovat, chyběly prostředky, omezila se ovšem i písařská činnost v univerzitním prostředí. Kdysi klokotající kolejní knihovny žily ze staré, byť velmi kvalitní, rukopisné podstaty a moderními tištěnými edicemi byly doplňovány jen velmi nesoustavně, především formou odkazů osobních knihoven učitelů, které nejčastěji směřovaly mistrovské Karlově koleji, daleko méně studentským kolejím. Zdá se, že ani osobní knihovny nebyly s výjimkou níže zmíněné knihovny Korandovy rozsáhlé.

Sborník Viléma z Pernštejna, asi 1490-1514. Ptolemaios Filadelfos v iniciále K(dyž). Toruń, Wojewódzka Biblioteka Publiczna, Ksiaźnica Kopernikańska, rps. 92, fol. 6r

Z utrakvistického tábora shromáždil daleko nejvýznamnější osobní knihovnu mistr Václav Koranda ml.(1425–1519), jenž po Rokycanově smrti stál od roku 1471 skoro dvě desetiletí v čele utrakvistické církve jako její laický administrátor. Když v roce 1519 ve více než devadesáti letech zemřel, čítala knihovna, kterou odkázal Karlově koleji, několik set svazků. Tento rozsah Korandu donutil, aby si po vzoru velkých institucionálních knihoven začal své svazky opatřovat signaturami psanými na štítcích na přední desce. Knihy měl zjevně srovnány na policích v pěti skříních značených písmeny A až E, uvnitř každého signaturového oddělení pročíslovány od jedničky. Označoval je třemi typy graficky ztvárněných monogramů a někdy i rokem získání a latinským heslem, které vystihovalo obsah svazku. Dosud se podařilo nalézt 46 jeho rukopisů, které nejen kupoval, ale sám ještě v pozdějším věku opisoval, a 25 inkunábulí, s jejichž kupováním začal již počátkem sedmdesátých let. Nepřekvapí spisy z různých oblastí teologie ani cílené shromažďování prací první a druhé generace utrakvistů. Zajímal se o historiografii, astronomii, matematiku, gramatiku, epistolografické příručky či bajky. K antice pociťoval averzi a z humanismu, který odmítal jako nový směr pohanství, si vybíral jen práce, které ho obsahově zaujaly. O Korandově upřímném zájmu o četbu svědčí vepisované a nejednou kritické poznámky. Své vlastní úřední písemnosti i literárněpolemické práce vepisoval do postupně vedených manuálníků. Několik Korandových knih z doby kolem 1500 bylo v českém prostředí unikátně opatřeno deskami ne dřevěnými, ale již lepenkovými.

Rezidenční města české a moravské šlechty zažívala v jagellonské době velký hospodářský a kulturní rozkvět. Vedle absence soudobých inventářů limituje poznání šlechtických knihoven skutečnost, že svazky nebyly na rozdíl od církevních či vzdělaneckých souborů soustavněji označovány majetnickými poznámkami. Častěji bývalo vlastnictví vyznačeno vmalováním rodového erbu. Ze šlechtických knihoven máme dodnes dochovány spíše jen rozptýlené jednotliviny. Knihovny české a moravské šlechty byly zatím rozsahem většinou nevelké, s převahou českých knih. Základem šlechtických librářů byly vedle bible náboženskovzdělávací spisy, modlitební knihy, zábavná četba, příručky zemského práva, lékařská jádra, encyklopedická a hospodářská díla a právě i výchovná „naučení“ šlechtické mládeži. Řada příslušníků nižší šlechty nucených ke službě na panských sídlech či v žoldnéřském vojsku snad ani knihy nevlastnila. Naopak rozsáhlejší knihovny můžeme očekávat u příslušníků panského stavu, který v Čechách čítal kolem 50 a na Moravě kolem 15  rodů. Rozsahem největší byla knihovna jihočeských Rožmberků, tehdy již obohacovaná o domácí i zahraniční tisky objednávané zvláště pro rožmberského vladaře Petra IV. (1462–1523, vladařem od 1493), který v mládí nějaký čas studoval v Bologni. Celistvěji známe mladší knihovnu příslušníka starobylého, tehdy však již chudnoucího rodu Zajíců z Házmburka Jana (1496–1553), která byla rozsahem svazků poměřitelná s hasištejnskou knihovnou a obsahovala kolem 650 svazků. Jan Zajíc se nostalgicky utíkal k literatuře a ve své budyňské rezidenci vedle tisků shromažďoval i rukopisy z oblasti historiografie, astrologie, alchymie a geomancie.

Zatímco na vesnicích byly školy stále spíše jen výjimkou, díky dobré síti městských škol vzrůstal pozvolna podíl tamního obyvatelstva, které umělo číst, psát a počítat. Kolem roku 1500 to mohlo být mezi 10 až 20 procenty obyvatel českých a moravských měst. Zdaleka ne všichni ovšem byli pravidelnějšími čtenáři. Knihtisk usnadnil budování měšťanských librářů, byť je většinou tvořily asi jen jednotliviny. Vedle bible a jejích částí tu nejčastěji přicházela nábožensky rozjímavá literatura, postily a sbírky legend, zábavná četba či zdravovědné a pranostikální pomůcky, převážně v českém, popř. německém jazyce. Mezi měšťanskými libráři však byly velké rozdíly určované nejen movitostí. Pěkný librář zámožného kutnohorského suknakráječe a šepmistra Bartoše z Práchňan (zemř. 1510) s 16 tištěnými i rukopisnými knihami nijak nepřekvapuje, když víme, že se sám věnoval psaní soudobých análů. Rozsáhlejší odborné příručky si z importovaných tisků utvářeli zástupci městské inteligence – lékaři, lékárníci, městští písaři, notáři aj. Bohatý lékař a apatykář, doktor Vít Salius, měl ve svém domě na Staroměstském náměstí úctyhodných sto svazků knih, které pak 1523 odkázal Karlově koleji. I kutnohorský lékař a lékárník Jan Švaňk vlastnil ve stejné době rozsáhlejší knihovnu. Přibývá také čtenářek, zejména ze zámožnějších rodin, kde mohly získat soukromé domácí vzdělání. Věnují se především duchovní literatuře v národním jazyku. Jádrem ženské četby byly modlitební knihy, především žaltář, duchovní literatura, legendy apod. Velký rozkvět měšťanských librářů přinášela díky výraznému vzrůstu domácí produkce zvláště až druhá polovina 16. století, kdy se staly již běžnou součástí domácností i v menších městech.

Stále častěji nacházíme zmínky o městských knihovnách, jejichž jádrem byla díla juristická či rétorická, důležitá pro chod městské rady a kanceláře a které byly doplňovány i odkazy měšťanů. Základem pro lounskou knihovnu se roku 1491 stal početně neurčený odkaz knih kněze Jana Valtíře. Knihovna byla uložena ve zvláštní místnosti v domě jeho švagra a klíče od ní měli zájemcům půjčovat nejprve poručníci, později přímo městská rada. Menší libráře již mívaly latinské městské školy, byť lépe jsme o nich opět zpraveni až v 16. století. Školy v katolických městech se otevíraly humanistické výuce. Českokrumlovská škola tak již vedle oblíbených středověkých učebnic užívala i tištěné pomůcky s humanistickou formou. Vynikající pověst měla humanisty vedená plzeňská škola, která při výuce kladla důraz na práci s antickými autory a byla k tomu i odpovídajícím způsobem vybavena tištěnými knihami. Latinská škola v Chebu vlastnila v první čtvrtině 16. století asi 25 převážně již tištěných knih, zdaleka ne pouze se školní literaturou, a větší knihovna existovala při svatomořické škole v Olomouci.

Lit.: BÄUMLOVÁ, M.: Tisky v knihovně tepelského opata Zikmunda Hausmanna. Bibliotheca Strahoviensis 6–7, 2004, s. 135–155; TÁŽ: Soukromé knihovny tří diecézních kněží na sklonku středověku.  In: Libri catenati Egrenses. Knihy a knihovna chebských františkánů v pozdním středověku a raném novověku (edd. K. Boldan – J. Marek). Praha 2013, s. 33–84; TÁŽ: Knihovna premonstrátského kláštera v Teplé ve druhé polovině 15. a na počátku 16. století. In: Knihtisk, zbožnost, konfese (edd. K. Boldan – J. Hrdina). Praha 2018, s. 39–70; BISTŘICKÝ, J.: K otázce knihovny Augustina Olomouckého. Historická Olomouc a její současné problémy 3, Olomouc 1980, s. 12–14; BOK, V.: Literaturpflege im Kloster Vyšší Brod/Hohenfurt vom 13. bis zum 15. Jahrhundert. In: Zisterziensisches Schreiben im Mittelalter – Das Skriptorium der Reiner Mönche (edd. A. Schwob – K. Kranich-Hofbauer). Bern 2005, s. 179–191; BOLDAN, K.: Bibliofil Hanuš z Kolovrat (+ 1483). In: Pater familias. Sborník příspěvků k životnímu jubileu Prof. Dr. Ivana Hlaváčka (ed. J. Hrdina et al.). Praha 2002, s. 97–114; TÝŽ: Knihovna Jana Zajíce z Házmburka (1496–1553). In: K výzkumu zámeckých, měšťanských a církevních knihoven. Čtenář a jeho knihovna (ed. J. Radimská). České Budějovice 2003, s. 41– 108; BOLDAN, K. – URBÁNKOVÁ, E.: Rekonstrukce knihovny Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic. Katalog inkunábulí roudnické lobkovické knihovny. Praha 2009; BOROVSKÝ, T.: Svatojakubská knihovna v Brně na konci 15. století. In: Querite primum regnum Dei. Sborník příspěvků k poctě Jany Nechutové (edd. H. Krmíčková et al.). Brno 2006, s. 545–550; CSAPODI, C. – CSAPODI-GÁRDONYI, K.: Bibliotheca Corviniana. Die Bibliothek des Königs Matthias Corvinus von Ungarn. Budapest 1978; DOKOUPIL, V.: Dějiny moravských klášterních knihoven ve správě Universitní knihovně v Brně. Brno 1972; DOLEŽALOVÁ, L. – DRAGOUN, M.: Kříž z Telče (1434–1504). Písař, sběratel, autor. Praha 2020, zvl. s. 21–31; HEJNIC, J.: O knihovně Václava z Rovného. Sborník Národního muzea, řada A – Historie, 22, 1968, s. 229–353; TÝŽ: K počátkům českého knihtisku. Listy filologické 104, 1981, s. 102–116; TÝŽ: O minoritské knihovně v Českém Krumlově. Listy filologické 118, 1995, s. 60–90; HLAVÁČEK, I.: Alexius Třeboňský a katalog jeho knihovny z konce 15. stol.. Sborník historický 6, 1959, s. 223–252; TÝŽ: Knihovna litoměřického probošta Jana Žáka. Listy filologické 88, 1965, s. 308–321; TÝŽ: Středověké soupisy knih a knihoven v českých zemích. Příspěvek ke kulturním dějinám českým, Praha 1966, passim; TÝŽ: Příspěvky k předbělohorských dějinám chebských institucionálních knihoven. In: Knihtisk a kniha v českých zemích od husitství do Bílé hory (ed. F. Šmahel). Praha 1970, s. 191–217; TÝŽ: Přehledné dějiny českých a moravských knihoven do počátku novověku (cca 1526). In: J. CEJPEK – I. HLAVÁČEK – P. KNEIDL: Dějiny knihoven a knihovnictví v českých zemích a vybrané kapitoly z obecných dějin. Praha 1996, zvl. s. 77–81; HRADILOVÁ, M.: K dějinám knihovny minoritů v Českém Krumlově. Praha 2014, s. 68–73; LIFKA, B.: Exlibris a supralibros v českých korunních zemích v letech 1000 až 1900. Praha 1982; MAREK, J.: Václav Koranda mladší. Utrakvistický administrátor a literát, Praha 2017, zvl. s. 108–146; PEŠEK, J.: Knihy, knihovny, knihtisk a předbělohorská univerzita. In: Dějiny Univerzity Karlovy I. 1347/48–1622 (ed. M. Svatoš). Praha 1995, s. 241–246; PLETZER, K.: Středověký astronom Dr. Václav Fabri z Budějovic. Jihočeský sborník historický 37, 1968, s. 76–86; POSKOČILOVÁ, M.: Prvotisky olomoucké kapituly z hlediska vlastníků jednotlivých exemplářů. Bibliotheca antiqua 27, 2018, s. 135–143; STUDNIČKOVÁ, M.: Conscriptum per Fratrem Mathiam de Rehtz. Iluminované rukopisy kadaňského kláštera františkánů-observantů z konce 15. století. In:  Františkánství v kontaktech s jiným a cizím (ed. P. Hlaváček). Praha 2009, s. 210–219; ŠMERAL, J.: Ladislav Černohorský z Boskovic – čtenář nebo sběratel. In: Problematika historických a vzácných knižních fondů 2004. Brno 2005, s. 125–130; ŠPINAR, J.: Knihovna kláštera cisterciáků ve Zlaté Koruně. Nástin vývoje klášterní knihovny a pokus o její rekonstrukci. České Budějovice 1997; URBÁNKOVÁ, E.: Zbytky knihovny M. Václava Korandy mladšího v Universitní knihovně pražské. Ročenka Universitní knihovny v Praze 1, 1956, s. 135–161; VESELÁ, L.: Knihy na dvoře Rožmberků, Praha 2005, zvl. s. 37–43; WINTER, Z.: Měšťanské libráře v XV. a XVI. Věku. Časopis Českého musea 66, 1892, s. 65–79, 281–292; ZILYNSKÁ, B.: Knižní soubory při kutnohorských kostelech na konci středověku: (na základě inventářů zádušní správy). In: Středověký kaleidoskop pro muže s hůlkou. Věnováno Františku Šmahelovi k životnímu jubileu (ed. V. Bažant). Praha 2016, s. 261–276.

Autor hesla: Kamil.boldan