Linka

Různé typy rokokových linek a tyčí (Praha 1789). Rosenmüller, Karel František ml. (tiskárna): Abdruck derer lateinischen, deutschen, böhmischen, griechischen und hebräischen Schriften, welche in der Rosenmüllerischen Buchdruckerey sich befinden (Praha, Karel František Rosenmüller ml.–dědici 1789). Fol. i4a. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AX XIII 13.

Linka (angl. line, fr. ligne, něm. Linie) 1. jednoduchý vizualizačně-dekorační prostředek rýsovaný již v pozdně antických rukopisech a užívaný v různých stylových obměnách od počátků knihtisku až do současnosti. Na rozdíl od lišty, která je robustnější a vykazuje určitou kompozici, se linka v tiskárnách 15. století prosazovala poměrně úsporně. Zvýšený zájem o různé tvarové variace projevil teprve manýrismus. Podélně či svisle otištěné linky měly dělící funkci. Umísťovaly se jak na titulní stranu mezi věcný název a impresum, tak do textu mezi záhlaví a zrcadlo sazby, mezi sloupce, podél okrajů pro zavedení marginálií a před takzvaný text pod čarou. Opticky zvýrazňovaly číslování listů a stran a ukončovaly kapitoly. Sloužily též k rámování knižního dekoru a ilustrací, a tím zvětšovaly jejich rozměr i účin. Už v první třetině 16. století se pomocí linek velmi ojediněle podtrhávaly důležité pasáže (např. impresum).

Zímův tisk Rulíkovy gratulace (Praha 1795). Rulík, Jan Nepomuk Josef: Zpěv na den jména … pana na hoře Sion opata … Vácslava Druhého [Josefa Mayera] při libém hudby znění zpravený (Praha, Antonín Josef Zíma 1795). Pag. 2–3. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. FK IV 8/10.

Většinu těchto funkcí plnil morfologicky různorodý repertoár, který si tiskaři nakoupili v písmolijnách a dle potřeby nařezali. Tak rozeznáváme krátké a dlouhé jednoduché, tučné čili plné linky nebo linky z perlovce. Jak vidíme na módních jednolistech 16. a 17. století, některé z těchto prvků bylo možno skládat k sobě (zdvojené a ztrojené linky) nebo do širších ornamentálních pásů. Zvláště tiskárny 18. století si libovaly ve výrobně jednoduché a levné rokokové lince, skládané z běžných typografických ozdůbek (šikmých čárek, pomlček, dvojteček, ležatých paragrafů apod.). V rokoku byly oblíbeny též takřečené rokokové tyče, dále zdvojené linky s nápadně zkosenými okraji anebo ztrácející se linky (u obou konců pozvolna zúžované do špičky).

2. Ve výzdobě knižní vazby se linka uplatnila jako nejdůležitější stavební prvek kompozice, poněvadž ostře vymezovala zdobené plochy od nezdobených. Obdobnou roli plnila také na hřbetu, kde opticky zvýrazňovala vazy (linkové výběhy mohly přitom směřovat až do kloubní partie). U vazby řezané vznikala linka působením nože, u vazby slepotiskové se užívalo speciální knihařské nářadí (fileta, kolečko a linkovátko). Vedle jednoduché linky přichází na pokryvu knižní vazby velmi často dvojlinka a trojlinka. Pás čtyř linek s funkcí samostatného kompozičního prvku nazýváme linkou násobenou. (Praha 1833 časopis Krok), v níž ustálil českou odbornou terminologii.

Lit.: BUTSCH, A. F.: Die Bücher-Ornamentik der Renaissance. Eine Auswahl stylvoller Titeleinfassungen, Initialen, Leisten, hervorragender italienischer, deutscher und französischer Officinen. Bd. 1 (Aus der Zeit der Frührenaissance), Bd. 2 (Die Buch-Ornamentik der Hoch- und Spätrenaissance). Leipzig-München 1878-1881; HORÁK, Fr.: Česká kniha v minulosti a její výzdoba. Praha 1948; KUNZE, H.: Geschichte der Buchillustration in Deutschland. Das 15. Jahrhundert. Textband. Frankfurt/M.-Leipzig 1975; KUNZE, H.: Geschichte der Buchillustration in Deutschland. Das 16. und 17. Jahrhundert. Textband. Frankfurt/M.-Leipzig 1993; NUSKA, B.: Typologie českých renesančních vazeb. Terminologie, slohové určování a datování materiálu. Historická knižní vazba 1964-1965. Liberec 1965, s. 19-145.