Mezzotinta

Z Encyklopedie knihy

Verze z 21. 10. 2019, 11:44, kterou vytvořil Vojtech.sicha (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Pohled do ryteckého ateliéru (Livourne 1774). Recueil de planches sur les sciences, les arts libéraux et les arts méchaniques, … troisieme édition … quatrieme livraison, ou cinquieme volume (Livourne, de l’imprimerie des éditeurs [= Denis Diderot et Jean Le Rond d’Alembert] 1774). Příloha 152, tabule I s přehledem mechanických i chemických technologií (rytí, leptání, přenášení obrazu, začerňování, puncování). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AB I 8.

Mezzotinta (it. mezzo = poloviční, tinta = barva, angl. mezzotint, fr. gravure à la manière noire, něm. Schabkunst, zast. Schwarzmanier) grafická technika tisku z hloubky, jejíž princip nespočívá ve vrývání liniové kresby jako u mědirytu, ocelorytu či suché jehly, nýbrž v plošném vyhlazování předem zdrsněné měděné desky. Zdrsnění se provádělo pomocí ozubené kolíbky, vedené stejnoměrně všemi směry tak dlouho, dokud hladká plocha nezmizí. Pak je zrno trojhrannou škrabkou a hladítkem za použití nestejnoměrné síly opětovně odstraňováno (něm. schaben = škrabat, odtud též název škrábaná technika). Vedle úplného vyhlazení netisknoucích světlých partií lze tak měkce a plasticky přecházet až do škály neurčitě nasazených polotónů. Čím nižší je reliéf zrna, tím méně tiskové barvy udrží. Tam, kde zrno zůstává na desce hladítkem nedotčeno, je vetřeno naopak barvy nejvíce a černá místa získávají příznačnou sametovou hloubku. Potlačením čar a splýváním světel vyvolávala mezzotinta dojem malby.

Zřetelnou nevýhodou mezzotinty bylo pracné zdrsňování tiskové formy a malá retence zrna, která dovolila v ručním měditiskařském lisu provést nejvýše 50 otisků z jedné desky. Poněvadž velmi choulostivý byl i sametový povrch otisků, mezzotinta se pro knižní ilustraci využívala minimálně (přílohy vznikaly vesměs na tvrdších papírech s vevázanými krycími listy). O to častěji se stala oblíbenou při tvorbě velkých nástěnných ohlášek univerzitních dizertací. Během 18. a 19. století byla využívána k reprodukci obrazů. Na tomto poli také umělecky zplaněla. V 19. století rozmnožila mezzotintu z měděné desky obdobně prováděná technika škrábané litografie.

Mezzotintu objevil koncem 30. let 17. století během nizozemského pobytu hessenský důstojník a amatérský kreslíř Ludwig von Siegen (1609-1680?). Veřejnosti ji představil poprvé portrétem hraběnky Amálie Alžběty Hessenské z roku 1642. Mezzotinta se pak rozšířila do Nizozemí, kde se její rané podobě věnoval Wallerand Vaillant (1623-1677), a do Anglie (odtud též anglická manýra čili manière anglaise). Sem ji uvedl Abraham Blooteling (1634-1687), vynálezce zdrsňovací kolíbky. Na anglické půdě také vznikla první kniha ilustrovaná technikou mezzotinty, a to učebnice Johna Evelyna Sculptura or the history and art of chalcography and engraving in copper …, to which is annexed a new manner of engraving on mezzo tinto (London 1662). Některé ilustrace do ní pořídil v Praze narozený princ Ruprecht von der Pfalz (1619-1682), první Siegenův žák a další amatérský průkopník mezzotinty. Augsburské ateliéry jakožto centra německé grafiky 18. století přišly s mezzotintou do styku zejména díky profesionálním rytcům Eliasu Christophu Heissovi a Bernhardu Vogelovi. V Čechách a na Moravě se náročná mezzotinta prosadila sice poměrně brzy, ale jen omezenou mírou. Převážně šlo o mecenášsky zajištěné ohlášky dizertací (1698-1713 naturalizovaný Pražák Jan Jakub Thummer či od 1702 olomoucký rytec Antonín Freindt). Přicházely též soukromé tisky (Josef Jäger od 1728 v Praze) a volné portrétní grafiky (např. moravský Karel František A. Töpper na počátku 18. století).

Barevnou mezzotintou se počal 1710 zabývat Jakob Christof Le Blon. Jeho tvůrčí postup nebyl již založen ani na dodatečném kolorování, ani na nabarvování tiskové formy štětcem, nýbrž na aplikaci Newtonovy teorie barev. Le Blonovu metodu soutisku tří desek s adekvátními částmi kresby a se základními barvami (první deska modrá, druhá žlutá a třetí červená), doplněnými ve 30. letech 18. století ještě čtvrtou deskou s vetřenou černí, rozvíjel v oblasti volné grafiky moravský rodák Bohumír Bernard Götz a na poli ilustrace takřka současně Jaques Gautier Dagoty (1710-1781) a Bartholomäus Seutter. Ten barevnou mezzotintu kombinovanou s černým mědirytem vyzkoušel v čtyřsvazkovém monumentu botanické literatury Phytanthoza iconographia oder Eigentliche Vorstellung etlicher … Pflantzen, Bäume, Stauden, Kräuter, Blumen, Früchten und Schwämmen Johanna Wilhelma Weinmanna (Regensburg 1735-1745). Vrcholné období knižně užité mezzotinty reprezentují kupříkladu John Boydell, nakladatel a pořadatel kolektivního vydání Shakespearových Dramatic works (London 1802), a John Martin (1789-1854), ilustrátor dvou svazků Miltonova díla Paradise lost (London 1826-1827). K vrcholům patří také mezzotinty Johanna Gottfrieda Haida a Johanna Petra Pichlera (1765-1806).


Lit.: JUNA, Zd.: Lept a příbuzné techniky. Praha 1954; HAEMMERLE, Al.: Der Farbstich. Seine Anfänge und seine Entwicklung bis zum Jahre MDCCLXV. (München) 1937; KOSCHATZKY, W.: Die Kunst der Graphik. Technik, Geschichte, Meisterwerke. Salzburg 1972; KREJČA, A.: Grafické techniky. Praha 1990; KREJČA, A.: Techniky grafického umění. Průvodce pracovními postupy a dějinami originální tiskové grafiky. Praha 1981; LEISCHING, J.: Schabkunst. Ihre Technik und Geschichte in ihren Hauptwerken vom XVII. bis zum XX. Jahrhundert. Wien 1913; LILIEN, O. M.-GERHARDT, Cl. W.: Tiefdruck und die kleineren Druckverfahren. In: Geschichte der Druckverfahren (hrsg. von R. W. Fuchs), Teil 3. Stuttgart 1978; RAMBOUSEK, J.: Slovník a receptář malíře-grafika. Praha 1954; ŠIMON, T. F.: Příručka umělce-grafika. O technikách rytiny, leptu a barevného leptu. Praha 1921; WOLF, H.-J.: Geschichte der Druckverfahren. Historische Grundlagen, Portraits, Technologie. Elchingen 1992.

Lex.: BALEKA, J.: Výtvarné umění. Výkladový slovník (malířství, sochařství, grafika). Praha 1997, s. 223.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.