Moření usní

Z Encyklopedie knihy

Verze z 24. 7. 2020, 10:35, kterou vytvořil Jan.novotny (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Červeně barvený kožený potah na zadní desce rukopisu z poslední třetiny 13. století. Národní knihovna ČR, sign. VI.G.15
Na desky rukopisu z 15. století naaplikována novější useň zdobená mramorováním. Národní knihovna ČR, sign. XII E 7 b.

Především při zhotovení nákladnějších vazeb se knihařská kůže mořila i do jiných barev než hnědé. Kožený potah pak tvořil zajímavý barevný kontrast kupř. s lesklým, nejčastěji mosazným kováním.

K moření usní používali knihaři roztoky železitých solí nebo silných alkálií, které reagují s taninem. Černě se usně mořily roztokem železných pilin ve starém pivě nebo octu (octan železnatý), šedě slabým roztokem vitriolu (zelená skalice, heptahydrát síranu železnatého). Tmavohnědého zbarvení se dosáhlo reakcí potaše (uhličitan draselný) s taninem, hnědého roztokem modré skalice a žluté krevní soli (hexakyanoželeznatan draselný) nebo odvarem z kampeškového dřeva. Na modro se usně mořily chloridem železitým a žlutou krevní solí, na zeleno salmiakem (chlorid amonný) se zelenou skalicí rozpuštěné ve vinném octě. V raném středověku se pro barvení na purpurovo mohlo používat barvivo z mořských plžů ostranky (jaderské a purpurové) nebo nachovce obecného, anebo karmínová (též šarlatová) červeň z hálek červce kermesového. Avšak pro náročnost získání živočišného extraktu, která odrážela i vysokou cenu barviva, se pro barvení hlinitočiněných kůží pravděpodobně uplatnila levnější a dostupnější turecká červeň. Purpurově červená barva se získávala z kořene mořeny barvířské, jako mořidlo se využíval kamenec (síran hlinito-draselným) a vinný kámen (hydrogenvinan draselný). Později se barvilo odvarem z třísek fernambukového dřeva s přídavkem kamence a měděnky nebo namísto kamence silného roztoku potaše. Žlutě se kůže barvily šafránem v horkém octu nebo v kyselině vinné.

Useň se také povrchově zušlechťovala mramorováním, zeslabení odstínu se dosahovalo leptáním jetelovou solí (kyselina šťavelová), cínovou solí (chlorid cínatý), citronovou šťávou (kyselina citrónová) nebo kyselinou vinnou, pro šedý mramorovaný vzor se používalo zelené skalice, pro hnědý mydlářského louhu (hydroxid sodný). Mramorování má vliv na trvanlivost vazební usně, způsobuje popraskání, odlupování a zpráškovatění povrchu.

Lit.: BRADÁČ, L.: Knihařova technologie: co má věděti knihař o svých materiálech. Praha 1941; ČERNÝ, F.: Vydělávání, moření, mramorování a barvení kůže. Praha 1923; ĎUROVIČ, M. (a kol.): Restaurování a konzervování archiválií a knih. Praha 2002; KOVAŘÍK, J. – HEJČL F.: Přehled konzervačních metod používaných v oddělení ochrany knihy a fondů Státní knihovny ČSR, 2. díl. Technologický předpis pro konzervaci třísločiněných vazebních usní zejména z období 17. a 18. století. Praha 1979; ROŠICKÝ, V. L.: Koželužství. In: Chemie denního života, část 2. Praha 1894. Kronika práce, osvěty, průmyslu a nálezův, díl 6; ZAPOMENUTÉ knihařské dovednosti (KÁŇA, P. red.). Praha 2015.

Autor hesla: Jan.novotny, Kamil.boldan