Nakladatel

Z Encyklopedie knihy

Nakladatel (angl. publisher, fr. éditeur, něm. Verleger) fyzická či právnická osoba vkládající do výrobního procesu a distribuce knižního zboží vlastní finanční prostředky za účelem zisku, mnohdy i osvěty, ale s rizikem případné ztráty. Explicity, nebo impresa prvotisků a starých tisků na tuto skutečnost poukazovaly strohou frází typu „impressit Philippus Pigouchet pro Anthonio Baqueleri“ a častěji výrazy „cura et expensis“ (lat. péčí a nákladem), „industria“ (přičiněním), „impensis“ či „sumptibus“ (nákladem). Od 17. století se v impresech vžilo též označení „auf Kosten“ (něm. nákladem), „in Verlegung“ (nákladem) a „verlegt“ (vydal). Některé publikace však způsob finančního zajištění výroby přibližují jen v textech dedikací anebo předmluv. Do těchto rámcových částí se zvláště během 16. a 17. století otiskovaly také erby nakladatelů. Signety nakladatelů zdobily titulní stranu, případně byly zařazovány na konec publikace.

Po několik století plnil nakladatelské funkce především tiskař, který nejen vyráběl, ale i prodával a z kumulovaného zisku obstarával finanční náklad pro další existenci živnosti. Tato personální unie fungovala tehdy, byl-li výrobce při uskutečňování edičních záměrů soběstačný. Výkonnost některých dílen (Simon de Colines, Konrad Kachelofen, Anton Koberger st., Guy Marchant, Heinrich Quentell, Georg Stuchs aj.) dovolila dokonce přijímat zakázky cizích tiskáren, které pak nakladatelské povinnosti braly na sebe (Hieronymus Höltzel, Pierre Le Rouge, Friedrich Peypus aj.). Současně s tím se knihtisk rozvíjel díky zakázkám církevních a světských úřadů. Významnou roli tu hrála zvláště liturgika rozmnožovaná s peněžitou podporou prelátů či bohatých kupců (Severin 1488 pro Tiskaře Pražské bible, od 1494 Johann Haller). Již od 15. století vznikala také kapitálová společenství několika subjektů zajišťujících v účelově zřízené firmě jak nakladatelskou, tak výrobní stránku řemesla (Tiskárna německých společníků, Stationers’ Company, nekatolické biblické společnosti).

Počínaje 16. stoletím velké rodinné firmy výrobu s vlastním nakladatelstvím zpravidla propojovaly zcela programově (např. Bernhard Christoph Breitkopf, Friedrich Arnold Brockhaus, Johann Froben, François Didot, Louis Elzevier, Henri Estienne st., Peter Liechtenstein, Aldo Manuzio st., Jan Moretus st., Christophe Plantin, Marek Scharffenberg). Od 16. století výrobu počali podporovat také autoři. Jejich nakladatelská spoluúčast („sumptibus authoris“, angl. author-publisher, fr. auteur-éditeur, něm. Selbstverlag) zesílila během poslední třetiny 18. století. Zhruba po tuto dobu byl literární život ovšem nemyslitelný bez pragmaticky pěstovaného institutu mecenášství (dle římského boháče Maecenata). Jedním z nástrojů k získání alespoň dodatečné přízně a finanční pozornosti byla spisovatelova či tiskařova dedikace společensky výše postavené osobě. Každý přímý podporovatel slovesného umění i tiskařského řemesla pak vlastně substituoval nakladatele v moderním slova smylu. S útlumem módního mecenášství se objevil nový, kolektivní typ nakladatelství, a to plošná subskripce.

Vedle všech těchto nepravidelných forem byla nakladatelská činnost též samostatnou výdělečnou profesí, která se konstituovala po polovině 15. století jako prvek regulující přirozené napětí mezi tiskařem a čtenářem. Nakladatel tohoto typu nepatřil do personální sféry tiskárny, spíše se zaměstnanecky identifikoval s knihkupectvím. Mnozí nakladatelé užívali tak jako tiskaři i knihkupci vlastní signet. Profesi nebylo možno přehlédnout již v počátcích knihtisku zejména ve Španělsku (Miguel Albert, Hans Rix, Philipp Vizlant), Německu (Peter Drach ml., Gottfried Hittorp, Johann Rynmann) a v Itálii (Filippo Giunta st.). Už na prahu 16. století se samostatné nakladatelství profilovalo také ve Francii (Gottfried Hittorp, Antoine Vérard st., Simon Vostre), Rakousku (Leonhard Alantsee) a Nizozemí, od 17. století v Belgii a během 18. století v Anglii, kde převládající formu nakladatelské distribuce tvořily trade sales. K největším středoevropským centrům nakladatelského podnikání 17. a 18. století patřila německá města Lipsko (Johann Fritsch, Johann Friedrich Gleditsch, Georg Joachim Göschen, Philipp Erasmus Reich), Berlín (Christian Friedrich Voss ml., Christoph Friedrich Nicolai) a Norimberk (Michael Endter, Peter Konrad Monath, Johann Friedrich Rüdiger).

Nakladatelé spolupracovali se sítí partnerských tiskáren téhož města i v širším okolí. Poněvadž rukodělné řemeslo mělo do 18. století větší prestiž nežli aktivity nakladatelů, tiskařská impresa upřednostňovala místo tisku před místem vydání. Industrializace však prestižní kulturní střediska degradovala na pouhé vykonavatele zakázek. Spolupráci s autory a vzdělaneckou obcí převzala nakladatelství, která se na rozdíl od starších, žánrově nevyhraněných tiskáren úspěšně specializovala. Většina nakladatelských domů k tomuto poslání využívala vlastní papírny, tiskařské závody, nakladatelská knihkupectví a již z dávných dob osvědčené nakladatelské a knihkupecké nabídky. Relevantním původcem se tak vedle spisovatelů a ilustrátorů stal již jen majitel nakladatelské firmy. Údaje o technické realizaci z knih 19. století buď vymizely, anebo se přesunuly na rub titulního listu či na poslední stranu.

Počátky nakladatelských aktivit v Čechách a na Moravě jsou doloženy minimálně. Lze se oprávněně domnívat, že ne-li všechny, tedy alespoň většina cizojazyčných prvotisků vznikla externím nákladem (kupř. spoluprací plzeňského Tiskaře Arnoštových Statut se svatovítskou kapitulou usedlou v Plzni během sedisvakance pražského arcibiskupství). Nejstarší známé jazykově české dílo financované externě připravil Tiskař Pražské bible. Jeho Bible česká neboli Pražská (Praha 1488), po níž je v moderní inkunábulistice také pojmenován, vznikla finančním nákladem čtyř staroměstských měšťanů, totiž Jana Bílého z Chlumce (majitele domu U čápů), Matěje (majitele domu u Bílého lva), Jana Pytlíka ze Zvoleněvsi a kramáře Severina. Peníze na ostatní jazykově české prvotisky poskytli zřejmě samotní výrobci. Spolupráce s nakladatelem je doložena také v tvůrčí etapě moravských tiskařů Matthiase Preinleina a Konrada Stahela. Jde o Missale Strigoniense (Brno 1491), jehož výrobu financoval budínský knihkupec Theobald Feger. Podstatnou část ostatní moravské produkce hradilo pravděpodobně olomoucké biskupství. Tato instituce stejně jako církevní úřady v Čechách nadto objednávaly na svůj náklad pravidelně výrobu liturgických příruček u zahraničních tiskařů (Johann Grüninger, Konrad Kachelofen, Melchior Lotter st., Johann Sensenschmidt a Heinrich Petzensteiner, Johann Singriener, Georg Stuchs, Johann Thomas von Trattner, Johann Winterburger).

První dnes známé nakladatelsko-výrobní partnerství mezi českým tiskařem a zahraničním kolegou rozpoznáme u Mikuláše Bakaláře a norimberského Hieronyma Höltzela nejpozději roku 1506. V téže době na přípravě Bible české neboli Benátské (Venezia 1506) spolupracovalo s dílnou Petera Liechtensteina konzorcium tří pražských měšťanů: Jan Hlavsa z Liboslavi (zemř. 1534), Václav Sova z Liboslavi (zemř. 1542) a Burian Lazar. Nakladatelem Liechtensteinova Missale Pragense (Venezia 1507) byl Václav Kaplicer, který se mimo to zabýval také dovozem knih z Vídně (Zdeněk Šimeček 2000-2001). S vídeňským Winterburgerem finančně spolupracoval Bernard Melipola z Olomouce, s Melchiorem Lotterem st. byl ve styku Jindřich Kuna z Kunštátu. Roku 1512 vzniklo v Praze konzorcium židovských nakladatelů, díky nimž se poprvé na sever od Alp prosadil hebrejský knihtisk. Nejstarším křesťanským profesionálním nakladatelem u nás byl plzeňský rodák Jan Mantuán Fencl, působící dle dnešních vědomostí během let 1518, 1520 a 1526-1533 v Norimberku a Plzni. Pracovní kontakty udržoval s Hansem Pekkem, Hieronymem Höltzelem, Friedrichem Peypusem a snad pro něho pracoval i Tomáš Bakalář. Pokračovatele však bohužel nenalezl.

Rigidní povaze českého knihtisku a trhu s knižním zbožím vyhovoval model, v němž výrobce byl sám sobě nakladatelem. Toto uspořádání nalezlo odezvu především u regionálních tiskařů, jejichž finance směřovaly jen do rychloobrátkového zboží (knížky lidového čtení, kramářské písně, modlitební knihy). Tam, kde provozní režie převyšovala možnosti vlastních zdrojů, se tiskař snažil zajistit výpomoc samotného autora (od 17. století leželo peněžní zajištění výroby hlavně na bedrech nižšího kléru, zásobujícího tiskárny vlastními rukopisy). Obracel se též k měšťanským či šlechtickým příznivcům. Nejstarší státní podpora na vydání díla, kterou však nelze ztotožnit s nakladatelským aktem, byla českými stavy přiřčena 1558 Mattioliho Herbáři jinak Bylináři (Praha 1562), jehož tisk realizoval Jiří Melantrich z Aventinu. Melantrich je, pokud víme, jeden z mála českých tiskařů, který po polovině 16. století vstoupil do nakladatelsko-výrobního svazku s cizím kolegou, a to Benátčanem Valgrisim.

Přerývku, která vznikla po Mantuánově smrti ve vývoji samostatné nakladatelské profese, ukončil až příchod cizinců po Bílé hoře. Roku 1655 se v Praze etabloval Němec Mikuláš Hösing, asi o tři léta později sem z Rakouska přesídlil Daniel Wussin. Paralelně s nimi v Olomouci 1659-1676 působil jinak neznámý knihkupec Ferdinand Stohell, známý též jako nakladatel tiskařů Víta Jindřicha Ettela a Jana Josefa Kiliana. Nejstarší nakladatelská instituce v Čechách se nazývala Dědictví sv. Václava. Na principu nadace byla založena roku 1669 s cílem objednávat a bezplatně šířit jazykově českou katolickou literaturu. Zakázky Dědictví směřovaly do mnoha pražských dílen, nejvíce k Tiskárně arcibiskupské a Tiskárně jezuitské.

Kooperace domácích tiskáren se zahraničím byla omezena jen na nakladatelské aktivity v oblasti cizojazyčné bohemikální tvorby odborné, zejména právnické (Michael Endter, Peter Konrad Monath aj.). Od počátku 18. století zasáhlo do vývoje českého a moravského nakladatelství a knihkupectví několik rodin přišlých převážně z Rakouska a Německa: Georg Lehmann (od 1702), Augustin Petr Neuräutter (od 1709), Řehoř Mangold (od 1736), Jan Michal Samm (od 1756), Oldřich Gröbel (od 1760), Antonín Elsenwanger (od 1768), Wolfgang Kristián Gerle (od 1770?), Kašpar Widtmann (nejpozději od 1784), Jan Bohumír Calve (od 1786) a Jan Herrl (od 1793). Tito nakladatelé, z nichž mnozí byli svobodní zednáři s hlubokým rozhledem po německé, francouzské či italské literatuře, se zajímali převážně jen o jazykově nečeské texty a češtinu neupřednostňovali ani jako knihkupci. Nesmírný kulturní význam měla proto Česká expedice Václava Matěje Krameria, založená roku 1790. Šlo o původem nejstarší české nakladatelství světské literatury u nás (ve skutečnosti však se statutem pouhého „zasílatelství“). Expedice programově pamatovala na jazykově českou domácí literaturu vzdělavatelského, zábavného či užitkového rázu a výrazně podporovala soudobou beletrii původní i překladovou. Byla v obchodním spojení s Tiskárnou normální školy, Janem Aloisem Beránkem a Hrabovými dědici. Vedle Expedice se jako majitel dalšího a žel také posledního českého nakladatelství v Praze 18. století profiloval jen Martin Neuräutter st. (1797-1807). První pražskou firmu specializovanou na vydávání hudebnin založil Ital Marco Berra.

Novodobý typ tiskaře profilujícího se zároveň v nakladatelské sféře představují zejména Jan Hostivít Pospíšil (Hradec Králové od 1808, Praha od 1826 respektive 1829) a Alois Josef Landfras (Jindřichův Hradec od 1826). Oba vydávali většinou drobné lidové tisky a zvláště Pospíšil bývá z tohoto pohledu označován jako důstojný nástupce Krameriův. České nakladatelství 18. a počátku 19. století se vyvíjelo odlišně od zahraničního. Institut svobodného čili profesionálního spisovatele se vžíval velmi pomalu, a literární práce byla napořád chápána spíše jako nehonorovaná služba vlasti. Namísto autorských honorářů dostávali spisovatelé smluvený počet výtisků, které ze svých bytů distribuovali sami, a tiskařům, nakladatelům i knihkupcům tak odnímali část povinností. Tento mechanismus pak nutil spisovatele hledat výnosnější občanská zaměstnání a bránil vytvoření standardních vazeb mezi nabídkou a poptávkou.


Lit.: BACHLEITNER, N.-EYBL, F. M.-FISCHER, E.: Geschichte des Buchhandels in Österreich. Wiesbaden 2000 (a k tomu recenze Zd. Šimečka v Knihy a dějiny 7/8, 2000-2001, s. 89-91); BERG, G.: Die Selbstverlagsidee bei deutschen Autoren im 18. Jahrhundert. Archiv für Geschichte des Buchwesens 6, 1965, sl. 1371-1396; BŮŽEK, V.: Literární mecenát nižší šlechty v předbělohorském období. In: Husitství-reformace-renesance III. Sborník k 60. narozeninám Františka Šmahela. Praha 1994, s. 831-843; GÖPFERT, H. G. (ed.): Buch- und Verlagswesen im 18. und 19. Jahrhundert. Essen 1987 (repr. Berlin 1997); HILLER, H.-STRAUß, W.: Der deutsche Buchhandel. Wesen, Gestalt, Aufgabe. Gütersloh 1966; HLAVSA, V.: Pražský nakladatel Václav Trejtlar z Krošvic. Slovanská knihověda 6, 1947, s. 99-101; HOVORKA, J. M.: Dějiny Gremia knihkupcův a nakladatelův pražských. Praha 1921; HROCH, M.: K otázce sociální skladby českého čtenářského publika v době předbřeznové. In: Pocta Františku Palackému. Václavkova Olomouc 1976. Praha 1979, s. 227-236; KAPP, F.-GOLDFRIEDRICH, J.: Geschichte des deutschen Buchhandels. Bd. 1-4. Leipzig 1886-1923 (repr. Leipzig 1970); KHEL, R.: Stopami pražských nakladatelů. Typografia 8-9, 1987, s. 316-317; KÖLLNER, A.: Buchwesen in Prag. Von Václav Matěj Kramerius bis Jan Otto. Wien 2000; NOSOVSKÝ, K.: Nauka knihopisná a nástin vývoje knihkupectví českého. Praha 1927; POKORNÝ, J.: Dvě zbraně máme-knihu jen a školu. In: Tiskárny a tisky 19. století. Sborník příspěvků z celostátní konference pořádané při příležitosti 200. výročí založení jindřichohradecké Landfrasovy tiskárny (red. Š. Běhalová). Jindřichův Hradec 1998, s. 6-11; SCHMID, R.: Deutsche Buchhändler, deutsche Buchdrucker. Beiträge zur Geschichte des deutschen Buchgewerbes. Bd. 1-6. Berlin 1902 (repr. Hildesheim-New-York 1979); ŠIMEČEK, Zd.: Geschichte des Buchhandels in Tschechien und in der Slowakei. Wiesbaden 2002; ŠIMEČEK, Zd.: Některé otázky knižního obchodu v Praze 18. století. Documenta Pragensia 10/2, 1990, s. 315-326; THON, J.: K studiu dějin nakladatelstva a knihkupectva československého. Slovanská knihověda 4, 1935-1936, s. 8-13; THON, J.: Vydávání českých knih v době Kramériusově. Slovesná věda 4, 1951, s. 128-139; VIDMANOVÁ, St.: Pražští knihkupci a nakladatelé v druhé polovině 18. století. Vědecké informace ZK ČSAV 3, 1975, s. 43-53; VOLF, J.: K vývoji knihkupectví a nakladatelství v Čechách do 1848. Praha 1930; VOLF, J.: O tiskařích, nakladatelích a knihkupcích v Praze za Josefa II. Praha 1929; VOLF, J.: Přehled vývoje knihkupectví a nakladatelství v Československu do převratu. Československá vlastivěda. Sv. 7. Praha 1933, s. 565-580; WIDMANN, H.: Geschichte des Buchhandels vom Altertum bis zur Gegenwart. Teil 1-2. Wiesbaden 1975; WIDMANN, H.-KLIEMANN, H.-WENDT, B.: Der deutsche Buchhandel in Urkunden und Quellen. Bd. 1-2. Hamburg 1963-1965.

Lex.: BENZING, J.: Die deutschen Verleger des 16. und 17. Jahrhunderts. Archiv für Geschichte des Buchwesens 2, 1960, s. 445-509 (a k tomu 18, 1977, sl. 1078-1322); CLAVIS typographorum librariorumque saeculi sedecimi. Index Aureliensis. Catalogus librorum sedecimo saeculo impressorum. Tertia pars. Vol. 3. Baden-Baden 1992; GRUYS, J. A.-WOLF, Cl. de: Thesaurus Nederlandse boekdrukkers en boekverkopers tot 1700. Met Plaatsen en Jaren van werkzaamheid. Typographi et bibliopolae Neerlandici usque ad annum MDCC. Nieuwkoop 1980; GRUYS, J. A.-WOLF, Cl. de: Thesaurus 1473-1800. Nederlandse boekdrukkers en boekverkopers. Met plaatsen en jaren van werkzaamheid. Dutch printers and booksellers. With places and years of activity. Nieuwkoop 1989; HOEPLI, U.: Editori e stampatori italiani del quattrocento: note biobibliografiche. Milan 1929; CHYBA, K.: Slovník knihtiskařů v Československu od nejstarších dob do roku 1860. Příloha Sborníku Památníku národního písemnictví Strahovská knihovna, roč. I-XIX. Praha 1966-1984 (a k tomu BOHATCOVÁ, M.: Nad Chybovým Slovníkem knihtiskařů. Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků 12. Praha 1995, s. 33-58); PAISEY, D. L.: Deutsche Buchdrucker, Buchhändler und Verleger 1701-1750. Beiträge zum Buch- und Bibliothekswesen 26. Wiesbaden 1988; PAISEY, D. L.: German printers, booksellers and publishers of the seventeenth century: some amendments and additions to Benzing. Gutenberg-Jahrbuch 1989, s. 165-179; SCHMID, R.: Deutsche Buchhändler, deutsche Buchdrucker. Beiträge zur Geschichte des deutschen Buchgewerbes. Bd. 1-6. Berlin 1902 (repr. Hildesheim-New-York 1979).

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.