Nauka o knižních vazbách: Porovnání verzí

Z Encyklopedie knihy

(Značka: editace z VisualEditoru)
(Značka: editace z VisualEditoru)
 
Řádek 3: Řádek 3:
 
Nauka o historických knižních vazbách se více začala rozvíjet od druhé poloviny 19. století, především v rámci dějin uměleckého řemesla. Studovala přednostně výzdobu [[Luxusní vazba (rukopisná kniha)|luxusních vazeb]] zhotovených pro zámožné objednavatele. Souviselo to i s faktem, že studiu knižních vazeb se vedle historiků umění často věnovali jejich sběratelé a bibliofilové, jejichž odborné práce měly pro konstituování samostatné tegumenologie velký význam. Estetické hledisko nauce o knižních vazbách dlouho dominovalo, byť někteří badatelé již od počátku 20. století zdůrazňovali potřebu provádět systematický průzkum všech dochovaných knižních vazeb a věnovat pozornost i běžným užitkovým vazbám. Tak jak v průběhu 20. století stále více postupovalo bibliografické podchycení produkce tištěné knihy od jejích počátků, začali i knihovědci věnovat stále větší pozornost exemplářovým znakům dochovaných výtisků a přirozeně tedy i jejich vazbám. Pro atribuci [[Slepotisk (rukopisná kniha)|slepotiskových]] a zlacených vazeb byla od sklonku 19. století rozvíjena srovnávací metoda užitého knihvazačského nářadí.  K tomuto účelu byly jako pomocný aparát budovány sbírky [[Tužkové obtahy slepotiskového nářadí|tužkových obtahů]] (frotáží) výzdoby desek, které ji na rozdíl od fotografických snímků zachycovaly v originálním měřítku. Namáhavým studiem se dařilo postupně rekonstruovat sady nářadí, jimiž byly jednotlivé dílny vybaveny. Vznikaly monografické studie věnované jednotlivým dílnám, doplňované o průzkumy písemných pramenů, které vedly v případě anonymních dílen nejednou ke spojení s doloženým knihvazačem či k poznání hospodářské stránky jejího provozu. Velký přínos pro další rozvoj tegumenologie mělo vedle vytváření sbírek vazeb při významných knihovnách i vydávání specializovaných obrazových katalogů knižních vazeb.  
 
Nauka o historických knižních vazbách se více začala rozvíjet od druhé poloviny 19. století, především v rámci dějin uměleckého řemesla. Studovala přednostně výzdobu [[Luxusní vazba (rukopisná kniha)|luxusních vazeb]] zhotovených pro zámožné objednavatele. Souviselo to i s faktem, že studiu knižních vazeb se vedle historiků umění často věnovali jejich sběratelé a bibliofilové, jejichž odborné práce měly pro konstituování samostatné tegumenologie velký význam. Estetické hledisko nauce o knižních vazbách dlouho dominovalo, byť někteří badatelé již od počátku 20. století zdůrazňovali potřebu provádět systematický průzkum všech dochovaných knižních vazeb a věnovat pozornost i běžným užitkovým vazbám. Tak jak v průběhu 20. století stále více postupovalo bibliografické podchycení produkce tištěné knihy od jejích počátků, začali i knihovědci věnovat stále větší pozornost exemplářovým znakům dochovaných výtisků a přirozeně tedy i jejich vazbám. Pro atribuci [[Slepotisk (rukopisná kniha)|slepotiskových]] a zlacených vazeb byla od sklonku 19. století rozvíjena srovnávací metoda užitého knihvazačského nářadí.  K tomuto účelu byly jako pomocný aparát budovány sbírky [[Tužkové obtahy slepotiskového nářadí|tužkových obtahů]] (frotáží) výzdoby desek, které ji na rozdíl od fotografických snímků zachycovaly v originálním měřítku. Namáhavým studiem se dařilo postupně rekonstruovat sady nářadí, jimiž byly jednotlivé dílny vybaveny. Vznikaly monografické studie věnované jednotlivým dílnám, doplňované o průzkumy písemných pramenů, které vedly v případě anonymních dílen nejednou ke spojení s doloženým knihvazačem či k poznání hospodářské stránky jejího provozu. Velký přínos pro další rozvoj tegumenologie mělo vedle vytváření sbírek vazeb při významných knihovnách i vydávání specializovaných obrazových katalogů knižních vazeb.  
  
Od druhé poloviny 20. století se především díky badatelům z okruhu restaurátorů současně rozvíjí poznávání technologických aspektů výroby vazeb rukopisů i tištěných knih. Poznání historických knihvazačských technik a řemeslných zvyklostí může napomoci lokalizaci i dataci vazby, někdy i jejímu přiřazení k určité konkrétní dílně. Komparativní studium knižních vazeb je dnes usnadněno rychlým postupem digitalizace historických knižních fondů. Současně je dotvářena a sjednocována mezinárodní odborná terminologie. Moderní kodikologie a knihověda se snaží celistvě zkoumat proces vzniku rukopisné i tištěné knihy i jejího dalšího užívání a pojímat knižní vazbu jako důležitou součást tohoto procesu. Knižní vazba je nepominutelnou součástí knižní kultury dané doby.  
+
Od druhé poloviny 20. století se především díky badatelům z okruhu restaurátorů současně rozvíjí poznávání technologických aspektů výroby vazeb rukopisů i tištěných knih. Poznání historických knihvazačských technik a řemeslných zvyklostí může napomoci lokalizaci i dataci vazby, někdy i jejímu přiřazení k určité konkrétní dílně. Výzkum knižních vazeb musí probíhat v široké mezinárodní kooperaci, neboť vazby vzniklé v určitém regionu se záhy dostávaly často i do vzdálených zemí. Komparativní studium knižních vazeb je dnes usnadněno rychlým postupem digitalizace historických knižních fondů. Právě digitální technologie poskytuje daleko lepší předpoklady pro shromáždění materiálu a sledování vývoje technologie i kompozice a ornamentiky výzdoby. Současně je dotvářena a sjednocována mezinárodní odborná terminologie. Moderní kodikologie a knihověda se snaží celistvě zkoumat proces vzniku rukopisné i tištěné knihy i jejího dalšího užívání a pojímat knižní vazbu jako důležitou součást tohoto procesu. Knižní vazba je nepominutelnou součástí knižní kultury dané doby.  
  
Lit.: FOOT, M.: Bookbinders at work. Their roles and methods. London 2006, s. 3–32; GOLDSCHMIDT, E. P.: Prinzipien zur Lokalisierung und Datierung alter Einbände. Jahrbuch der Einbandkunst 2, 1928, s. 3ff.; HELWIG, H.: Einführung in die Einbandkunde. Stuttgart 1970, s. 83, 150–164; LOUBIER, H.: Methodische Erforschung des Bucheinbandes. In: Beiträge zum Bibliotheks– und Buchwesen. Paul Schwenke zum 20. März 1913 gewidmet. Berlin 1913, s. 175–184; MAZAL, O.: Einbandkunde. Die Geschichte des Einbandes. Wiesbaden 1997, s. 344–359; SCHUNKE, I.: Einführung in die Einbandbestimmung. München 1974. 
+
Lit.: FOOT, M.: Bookbinders at work. Their roles and methods. London 2006, s. 3–32; GOLDSCHMIDT, E. P.: Prinzipien zur Lokalisierung und Datierung alter Einbände. Jahrbuch der Einbandkunst 2, 1928, s. 3ff.; HELWIG, H.: Einführung in die Einbandkunde. Stuttgart 1970, s. 83, 150–164; LOUBIER, H.: Methodische Erforschung des Bucheinbandes. In: Beiträge zum Bibliotheks– und Buchwesen. Paul Schwenke zum 20. März 1913 gewidmet. Berlin 1913, s. 175–184; MAZAL, O.: Einbandkunde. Die Geschichte des Einbandes. Wiesbaden 1997, s. 344–359; RABENAU, K. v.: Internationale Zusammenarbeit auf dem Gebiet der Einbandforschung des späten Mittelalters. In: La reliure médiévale : pour une description normalisée (ed. G. Lanoë). Turnhout 2008, s. 105–116; SCHUNKE, I.: Einführung in die Einbandbestimmung. München 1974. 
 
[[Kategorie:Rukopisná kniha]]
 
[[Kategorie:Rukopisná kniha]]
 
[[Kategorie:Knižní vazba]]
 
[[Kategorie:Knižní vazba]]

Aktuální verze z 3. 12. 2020, 16:12

Nauka o knižních vazbách (také tegumenonologie z lat. tegumen - pokrývka, kryt i vazba) představuje zatím poměrně mladý obor, který v širším rámci knihovědy a kodikologie zkoumá dějiny knižních vazeb od doby zavedení kodexové formy až do současnosti. Nauka o knižních vazbách je pomocnou vědou i pro další obory, u nás zatím jen málo doceněnou. Na základě rozboru technologie i výzdoby se snaží vazby blíže časově i místně zařazovat. Knižní vazba je důležitým pramenem pro poznání provenience dané knihy, sociálního postavení jejího objednavatele i dějin knihovny, jíž byla součástí. Knižní vazbu zase naopak nelze zhodnotit bez důkladné znalosti okolností vzniku rukopisu a jeho dalších osudů, popř. dějin daného výtisku tištěné knihy.  

Nauka o historických knižních vazbách se více začala rozvíjet od druhé poloviny 19. století, především v rámci dějin uměleckého řemesla. Studovala přednostně výzdobu luxusních vazeb zhotovených pro zámožné objednavatele. Souviselo to i s faktem, že studiu knižních vazeb se vedle historiků umění často věnovali jejich sběratelé a bibliofilové, jejichž odborné práce měly pro konstituování samostatné tegumenologie velký význam. Estetické hledisko nauce o knižních vazbách dlouho dominovalo, byť někteří badatelé již od počátku 20. století zdůrazňovali potřebu provádět systematický průzkum všech dochovaných knižních vazeb a věnovat pozornost i běžným užitkovým vazbám. Tak jak v průběhu 20. století stále více postupovalo bibliografické podchycení produkce tištěné knihy od jejích počátků, začali i knihovědci věnovat stále větší pozornost exemplářovým znakům dochovaných výtisků a přirozeně tedy i jejich vazbám. Pro atribuci slepotiskových a zlacených vazeb byla od sklonku 19. století rozvíjena srovnávací metoda užitého knihvazačského nářadí.  K tomuto účelu byly jako pomocný aparát budovány sbírky tužkových obtahů (frotáží) výzdoby desek, které ji na rozdíl od fotografických snímků zachycovaly v originálním měřítku. Namáhavým studiem se dařilo postupně rekonstruovat sady nářadí, jimiž byly jednotlivé dílny vybaveny. Vznikaly monografické studie věnované jednotlivým dílnám, doplňované o průzkumy písemných pramenů, které vedly v případě anonymních dílen nejednou ke spojení s doloženým knihvazačem či k poznání hospodářské stránky jejího provozu. Velký přínos pro další rozvoj tegumenologie mělo vedle vytváření sbírek vazeb při významných knihovnách i vydávání specializovaných obrazových katalogů knižních vazeb.

Od druhé poloviny 20. století se především díky badatelům z okruhu restaurátorů současně rozvíjí poznávání technologických aspektů výroby vazeb rukopisů i tištěných knih. Poznání historických knihvazačských technik a řemeslných zvyklostí může napomoci lokalizaci i dataci vazby, někdy i jejímu přiřazení k určité konkrétní dílně. Výzkum knižních vazeb musí probíhat v široké mezinárodní kooperaci, neboť vazby vzniklé v určitém regionu se záhy dostávaly často i do vzdálených zemí. Komparativní studium knižních vazeb je dnes usnadněno rychlým postupem digitalizace historických knižních fondů. Právě digitální technologie poskytuje daleko lepší předpoklady pro shromáždění materiálu a sledování vývoje technologie i kompozice a ornamentiky výzdoby. Současně je dotvářena a sjednocována mezinárodní odborná terminologie. Moderní kodikologie a knihověda se snaží celistvě zkoumat proces vzniku rukopisné i tištěné knihy i jejího dalšího užívání a pojímat knižní vazbu jako důležitou součást tohoto procesu. Knižní vazba je nepominutelnou součástí knižní kultury dané doby.

Lit.: FOOT, M.: Bookbinders at work. Their roles and methods. London 2006, s. 3–32; GOLDSCHMIDT, E. P.: Prinzipien zur Lokalisierung und Datierung alter Einbände. Jahrbuch der Einbandkunst 2, 1928, s. 3ff.; HELWIG, H.: Einführung in die Einbandkunde. Stuttgart 1970, s. 83, 150–164; LOUBIER, H.: Methodische Erforschung des Bucheinbandes. In: Beiträge zum Bibliotheks– und Buchwesen. Paul Schwenke zum 20. März 1913 gewidmet. Berlin 1913, s. 175–184; MAZAL, O.: Einbandkunde. Die Geschichte des Einbandes. Wiesbaden 1997, s. 344–359; RABENAU, K. v.: Internationale Zusammenarbeit auf dem Gebiet der Einbandforschung des späten Mittelalters. In: La reliure médiévale : pour une description normalisée (ed. G. Lanoë). Turnhout 2008, s. 105–116; SCHUNKE, I.: Einführung in die Einbandbestimmung. München 1974. 

Autor hesla: Kamil.boldan