Píseň

Z Encyklopedie knihy

Verze z 14. 12. 2018, 12:17, kterou vytvořil Dagmar.stefancova (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

(něm. Lied, angl. song, franc. chanson)

Název této formy hudebně slovesného projevu odkazuje k staročeskému slovesu pěti, podobnou etymologii mají i ekvivalenty termínu v jiných slovanských jazycích. Nejčastěji se jedná o vokální projev, jehož slovesná složka bývá lyrická (ale i epická, baladická, dramatická…) a strofická. V ideálním případě je spojení slova a nápěvu těsné. Jako píseň však může být označena i báseň, která je přímo určena ke zhudebnění nebo k němu vhodná, je melodická či jinak – např. formou – upomíná na písňové texty. Také v instrumentální, zejména romantické hudbě najdeme skladby bez textů označované jako „píseň“. S písní se v hudbě spojuje přehledná, jednoduchá forma a harmonie a stejně přehledný rytmus i zapamatovatelná, příliš nekomplikovaná melodie.

Středověké duchovní písně čerpaly z gregoriánského chorálu, což platí i o nejstarších duchovních písních českých Hospodine, pomiluj ny a Svatý Václave a latinských (cantio). Tvůrci těchto skladeb byli vzdělanci, zpočátku výhradně klerikové, později snad i žáci. Některé písně zlidověly a mnoho z nich posloužilo jako předloha k českým písním. Předpokládá se také produkce světských písní kléru, většinou latinských, sporadicky i v národních jazycích, a tvorba českých písní v okruhu aristokracie (např. Dřevo sě listem odievá) nebo studentů (Andělíku rozkochaný aj.). Česká světská píseň vznikala i na venkově a v městském prostředí a se změnami sociální struktury obyvatelstva nabývala na pestrosti. Zatímco na jedné straně ještě odrážela předkřesťanské vidění světa, na straně druhé v písních časových, polemických, posměšných nebo bojovných reagovala na současnost. Kompaktní soubor písní obsahují kancionály.     

Kromě jednohlasých písní existují také jejich středověká a renesanční polyfonní zpracování. Často byl nápěv písně použit v jednom z hlasů – např. tenoru – jako tzv. cantus firmus, základ vícehlasé skladby, jejíž výstavba podléhala pravidlům kontrapunktu. Práce s cantem firmem (v našem případě písňovou melodií) měla různé podoby, od jednoduchého doplnění druhého či třetího hlasu až k proimitované sazbě, kde motivy z písně prostupují celou skladbou. Kromě kancionálů nacházíme písně jednohlasé i vícehlasé v rukopisech označovaných např. jako kodex nebo sborník, případně v graduálu jako „skrytý kancionál“. 

Lit.: FREI, J.: Písně Jistebnického kancionálu. Diplomová práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 1995; HOSTINSKÝ, O.: 36 nápěvů světských písní českého lidu z XVI. století. Praha 1892; JIREČEK, J.: Hymnologia bohemica. 1878; KONRÁD, K.: Dějiny posvátného zpěvu staročeského od XV. věku do zrušení literátských bratrstev. Praha 1893; STAEHELIN, M.: The constitution of the fifteenth-century German tenor lied: drafting the history of a musical genre. In: Music in the German Renaissance: Sources, Styles, and Contexts, ed. J. Kmetz, Cambridge University Press 1994.

Autor hesla: Dagmar.stefancova