Papír (restaurování)

Z Encyklopedie knihy

Verze z 17. 12. 2019, 14:43, kterou vytvořil Jan.novotny (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Ruční papír poškozený korozí železoduběnkového inkoustu. Národní knihovna ČR, sign. IV F 24.

Kyselý způsob výroby novodobého papíru přispívá k urychlení jeho přirozeného rozpadu. Postupné hydrolytické štěpení makromolekulového řetězce celulózy odráží zhoršování mechanických vlastností papíru. Výrazně větší rozdíl průměrných hodnot obsahu ligninu je u papíru z konce 18. století způsoben poklesem kvality výrobní suroviny – hadroviny. Nedostatek papírenské pololátky podnítil přidávání dřevitých příměsí (např. slámy, konopných stonků, semen bavlníku) a recyklaci starého potištěného papíru. Vysoký obsah zbytkového ligninu přispívá ke zvýšení nežádoucích fotooxidačních reakcí, které v konečném důsledku způsobují síťování a destrukci celulózových vláken, papír se stává křehkým a lámavým, žloutne a zbarvuje se do hněda. Při laboratorním testování vzorků historických papírů se proto vyhodnocuje např. pH studeného výluhu, průměrný polymerační stupeň, molekulová hmotnost, obsah ligninu, proteinů a pryskyřic a stanovují hodnoty pevnosti v tahu a pevnosti v tahu po ohybu. Ruční papír a pergamen se jako nosné médium vyznačují poměrnou stálostí, problémy však mohou být způsobeny vlivem koroze psací látky (např. železoduběnkovými inkousty nebo některými druhy měďnatých a olovnatých pigmentů). K degradaci historického i novodobého papíru přispívá rovněž mikrobiologická aktivita, která je umocněna prostředím s vysokou relativní vlhkostí. Při poškození papíru hmyzem a hlodavci dochází k úbytku vlákenné hmoty.

Ke zpomalení degradačních procesů uvnitř papíru je nutné v případě zaznamenání vyšší kyselosti papíru, kterou indikují nízké hodnoty pH, provést jeho chemickou stabilizaci – tzv. odkyselování. Odkyselování (angl. deacidification, fr. désacidification, něm. Entsäuerung) spočívá v neutralizaci volných kyselin a ve vytvoření dostatečné alkalické rezervy, aby přebytek neutralizačního činidla redukoval po dobu několika set let škodlivé účinky volných kyselin a vzdušných polutantů, a tím zpomalil přirozené stárnutí papíru. Z tohoto pohledu je pro ruční papír prospěšné i pouhé koupání listů ve vodě, kdy se vyplaví látky kyselé povahy, živočišné klihy a nežádoucí degradační produkty. Vodnému procesu čištění zpravidla předchází tzv. mechanické čištění prachových nečistot štětcem nebo stlačeným vzduchem a na základě zkoušek rozpustnosti i dočasná fixace razítek, inkoustů a barev. Při koupání v teplé vodě dochází u papíru k odstranění prachových a mikrobiálních nečistot, skvrn, zateklin a k případnému odlepení nevhodných papírových oprav, přelepů a záplat. Hodnoty pH se po tomto zákroku obvykle nepatrně zvýší. Papír je důležité opět doklížit nekyselým klížidlem, nejčastěji na bázi derivátů celulózy, aby se zlepšily jeho fyzikální vlastnosti a povrch uzavřel pro průnik polutantů z okolního prostředí. Pro nevodný proces čištění se používají organická rozpouštědla, případně enzymatické látky. Chemické bělení papíru se obecně nedoporučuje, neboť kromě narušení vláken papíru, historický artefakt ztrácí svou autenticitu a muzeální hodnotu.

Při náročné výrobě každý arch ruční papíru vykazuje nestejnorodou tloušťku v celé ploše, podobně je tomu i u výchozí suroviny pro výrobu pergamenu – zvířecí kůže. Při dlouhodobém uložení v běžných podmínkách dochází vlivem změn teploty a vlhkosti k rozměrovým změnám těchto přírodních materiálů, které vedou k přirozenému zvlnění celého knižního bloku. Toto mírné zvlnění nelze při popisu stavu poškození psacího materiálu považovat za poškození. U ručního papíru a zejména u pergamenu však může docházet k různým typům deformací, od zvlnění, kroucení, zkrabacení, až po vytvoření skladů a přehybů. Pokud je papír křehký, lámavý, zteřelý a chatrný v důsledku stárnutí nebo nadměrného opotřebení je nutné přistoupit k jeho zpevnění. Spravení trhlin papíru, zpevnění poškozených hřbetů dvoulistů a většinou vnějších složek se provádí proužkem natrhaným z tenkého japonského papíru. Chybějící části listů se doplňují ručním nebo silnějším japonským papírem, pro doplňování chatrného ručního papíru se účelně využívá metoda dolévání papírovinou. Suspenze rozemletých rostlinných vláken rozpuštěných ve vodě se nanáší ručně nebo strojově na papírenské síto tak, aby se vlákna usadila v chybějících místech papíru. Přibarvená vlákna vytvoří souvislou vrstvu přibližně stejné tloušťky a podobného barevného odstínu jako originál, lisováním mezi plstěnými proklady se odstraní přebytečná voda a papír volně nebo pod mírnou zátěží dosuší, podobně jako při čerpání ručního papíru.

Metoda štěpení papíru. Národní knihovna ČR, sign. XVII E 75.

Od počátku 20. století se psací materiál degradovaný vlivem koroze železoduběnkového inkoustu napouštěl zředěným zaponovým lakem (roztok nitrocelulózy v amylacetátu s přídavkem acetonu a kafru). Elastický zaponový lak dobře zpevňoval podložku a jako antioxidační a hydrofobizační prostředek zabraňoval růstu plísní. Impregnace zaponem se však zakrátko ukázala neúčinná a pro psací materiál dokonce škodlivá, stejně tak jako aplikace dalších impregnačních prostředků (želatina, kopálový lak nebo karnaubský vosk) nezastavila křehnutí a hnědnutí papíru způsobené korozí inkoustu. Pro zpevnění psací podložky se od pol. 20. století používal také tzv. beturlak (acetylcelulózový lak ředěný v acetonu), kterým se propadávající místa podlepovala hedvábnou nebo silonovou sítěnkou. Od 60. let se také uplatňovaly metody tepelné laminace polyethylenovými fóliemi. Při tepelné laminaci se tavné polymerní lepidlo aktivuje zvýšením teploty, při ručním provedení vyhřívanou špachtlí nebo ve strojovém laminátoru mezi soustavu vyhřívaných válců, tlakem se opět docílí pevného spojení s originálem. Tato metoda se používá hlavně pro ošetření nekvalitního strojního papíru. Od konce 70. let se používala technika tzv. studené laminace, od které se pro její obtížnou dekonzervatelnost upustilo. Transparentní folie pro studenou laminaci se připravuje předem, na umělohmotnou podložku se nanese rovnoměrně vrstva polyakrylátové disperze, na ní se položí zpevňovací japonský papír, přihladí a nechá vyschnout. Na laminační folii, umístěnou impregnační vrstvou nahoru, se položí poškozený dokument navlhčený roztokem alkoholu a vody, který lepidlo aktivuje, celek překrytý vrstvou filtračních papírů se zalisuje a spojí. U zvláště poškozeného papíru, u kterého nastalo v průběhu procesu stárnutí narušení až rozpad celulózového vlákna, se využívá metoda štěpení papíru. Na rozdíl od povrchové laminace je japonský papír aplikován mezi dvě podélně rozštěpené části papíru. Obě části jsou z vrchní strany fixovány želatinovým lepidlem na podpůrném papírovém nosiči, takže je lze po vložení zpevňovacího jádra opět přesně spojit. Využívá se lepidel na bázi etherů celulózy, které jsou po zaschnutí obtížně rozpustné v horké vodní lázni oproti želatinovým lepidlům, při snímání v horké vodě se tak nosiče snadno odstraní.

Pro celoplošné zpevnění papíru se podle způsobu provedení používá řada termínů, nejčastěji podlepování (zde nutno odlišit od podlepování knižního bloku), kašírování, skeletizace, dublování, případně aplikace na papírovou podložku. Doposud uvedené metody celoplošného zpevnění papíru se pro historické fondy z etického hlediska již nepoužívají, neboť dochází k nevratnému zásahu do hmotné podstaty exemplářů. V současnosti se upřednostňují metody jednostranného podlepování degradovaného papíru japonským papírem, aplikují se škrobová lepidla a deriváty celulózy rozpuštěné ve vodě anebo v alkoholu.

Lit.: BANIK, G. – BRÜCKLE,I.: Paper and Water: a guide for conservators. Oxford 2011; BARTL, B. – PAULUSOVÁ, H. – STRAKA, R.: Ochrana archivních fondů a sbírek. In: Aby na nic a na nikoho nebylo zapomenuto. K jubileu ústředního archivu českého státu 1954-2004. Praha 2004, s. 219-236; ĎUROVIČ, M. (a kol.): Restaurování a konzervování archiválií a knih. Praha 2002; Praha 1962; ZUMAN, F. – VYKYDAL, M. – KORDA J.: Papír: historie řemesla a výrobní techniky. Praha 1983.

Autor hesla: Jan.novotny