Paralelita rukopisné a tištěné knihy v době jagellonské

Kniha práv města Znojma, 1523-1525, malíř Wolfgang Frölich z Olomouce. Slavnostní apertura: vlevo v horní části Ludvík Jagellonský v královském majestátu, jenž tehdy potvrdil Znojmu městská práva, v dolní části veduta královského města Znojmo, vpravo Ukřižování, v iniciále C(um) patrně autor právního textu, znojemský městský písař Štěpán z Vyškova, s alegorickou postavou Spravedlnosti. Znojmo, Státní okresní archiv, fond Archiv města Znojma, sign. II/286/a, fol. 1v-2r

Staročeský Život sv. Františka, asi 1510. Sv. František dává silou svého slova bratru Silvestrovi vyhnat ďábla z Arezza. Jindřichův Hradec, Státní oblastní archiv Třeboň, pobočka Jindřichův Hradec, Rodinný archiv Černínů z Chudenic, č. 2, fol. 40v.

Opis staršího díla Tomáše ze Štítného Knížky šestery dokončený roku 1492 v Jindřichově Hradci. Praha, Národní knihovna ČR, sign. XVII D 31, fol. 168r

Z mediálněhistorického pohledu znamenala jagellonská doba rozhodující přechod od skriptografie k typografii. Na jedné straně přinášela fatální změny pro písaře i některé další profese spojené s tradiční rukopisnou knihou, na straně druhé otevírala zcela nové typografické profese (tiskař, sazeč, korektor, písmorytec aj.) a zvýšila poptávku po práci knihvazačů. Sedmdesátá léta 15. století neznamenala díky zněkolikanásobení dosavadního počtu zahraničních tiskáren jen velký zlom v produkci tištěných knih a jejich masový import do českých zemí. Zatímco až do šedesátých let počet nově zhotovovaných rukopisů stále stoupal, zhruba od sedmdesátých let začal poměrně strmě klesat. V německých zemích se rukopisná produkce snížila do roku 1500 asi na jednu pětinu, do 1520 potom téměř na jednu desetinu. Například latinské bible a objemná základní díla teologie a jiných vědních disciplín, dostupná již tiskem, se takřka neopisovala. Daleko spíše vznikaly různé sborníčky s větším počtem textů, zpravidla i menšího formátu, které si podle svých zájmů sestavovali a opisovali sami uživatelé. Profesionálních laických písařů ubývalo a stále více se specializovali na produkci kaligrafických kodexů. V českých zemích poklesl počet nově opisovaných latinských rukopisů do počátku 16. století snad také téměř na jednu desetinu – ale produkce jazykově českých rukopisů naopak stoupala, protože nabídla tištěných českých titulů byla zatím jen nepočetná. Žánrově pestřejší nabídku přinášely domácí tiskárny až v prvních desetiletích 16. století a teprve od přelomu druhého a třetího desetiletí začal také objem výroby překračovat deset titulů ročně. Proto jde o dobu rozkvětu staročeských rukopisů, nejčastěji různých sborníků určených pro náboženské rozjímání, poučení či zábavu především již laických čtenářů. Nemalou část památek starší české literatury známe díky opisům z poděbradské a jagellonské doby. Nejčastěji ve staročeských rukopisech nacházíme náboženskou literaturu, zábavné prózy, lékařská naučení a prakticky zaměřené příručky z jiných oblastí.

Cestopis Jana z Lobkovic a na Hasištejně Putování do Jerusaléma r. 1493. Opis tiskem nevydaného díla z roku 1515. Praha, Národní knihovna ČR, sign. XVII A 13, fol. 179r

Tištěné knihy sice rukopisy vytlačovaly, ty ovšem nikdy zcela nevymizely. Pro jagellonskou dobu je typická paralelita tištěné a rukopisné knihy. Předně nemalý počet starších i soudobých literárních děl nebyl v tištěné podobě dostupný, což dvojnásobně platilo pro domácí literaturu. Opisovaly se tituly v zahraničí sice již vydané, ale na českomoravském trhu nedostupné. Rukopis se využívá především jako koncept nových literárních děl či jako prostředek individuálního čtenářského zájmu. Stává se médiem jedinečného a exkluzivního obsahu. Nadále se opisují texty určené pro malý počet recipientů, jejichž tištěné vydání by se nevyplatilo, texty určené jen pro úzký okruh zasvěcených, které ani být zveřejněny neměly (například politické relace, věrouka náboženských sekt, alchymistické návody), texty určené jen pro osobní potřebu (například deníky, rodinné zápisy, soubory korespondence) či hudebniny. Prestižní hodnotu si podržuje iluminovaný kodex jako prostředek reprezentace. Tiskem vydané dílo se někdy naopak stává předlohou pro zhotovení kaligrafického opisu. Pergamen se jako psací látka vedle liturgik více používal právě pro některé z nákladných iluminovaných kodexů. Jinak je většina rukopisů psána na daleko levnějším papíru, který se do našich zemí stále dovážel, především ze severní Itálie či dnešního Švýcarska. První papírna byla na našem území založena roku 1499 na Zbraslavi. Do konce jagellonské doby vznikly další papírny v Trutnově, Frýdlantu, Praze, Olomouci a Opavě.

Missale Pragense, Bamberk, [Johann Sensenschmidt a Heinrich Petzensteiner pro Petra Dracha a Johanna Schmidhofera], 1489. Druhé vydání Pražského misálu sázené vznosnou texturou. Obraz s Ukřižováním je reprodukován dřevořezovou formou a následně ručně kolorován, stejně tak iniciála T(e igitur) na počátku mešního kánonu, jehož složka byla jako nejvíce namáhaná část knihy tištěna na pergamenu. Národní knihovna ČR, sign. Teplá E 20

Staročeský právní sborník z konce 15. stol. Praha, Národní knihovna ČR, sign. XVII F 49

Orationale Klementa z Jakstonowa, dat. 1488. Apertura s počátkem Žaltáře sv. Jeronýma, na levé straně miniatura se sv. Jeronýmem, na pravé straně ornamentální iniciála V(erba mea auribus percipe), v borduře v bodlákovitém listí motýli. Praha, Uměleckoprůmyslové museum v Praze, inv. č. 7764/E, fol. 193v-194r

Hodinky Jiřího z Minstrberka, Praha, před 1488. Apertura s počátkem nešpor pašijových hodinek s iniciálou D(eus), celostrannou miniaturou Oplakávání Krista, v bordurách erb pánů z Kunštátu a Poděbrad a znaky zemí. Wien, Österreichische Nationalbibliothek, cod. 1960, fol. 42v-43r

Například základní kanonicko- a římskoprávní kompendia byla záhy dostupná v tištěných vydáních, zvláště italských oficín,  ale domácí právní předpisy musely být nadále opisovány, protože až na výjimky nebyly vydány tiskem. Vznikají tak početné rukopisné sborníky se svody městského, zemského či horního práva. Hospodářský rozkvět českých a moravských měst se tehdy odrážel i ve zvýšené poptávce po nákladně vypravených knihách se svody městského práva. Nicméně tištěné vydání vždy významně omezilo dosavadní rukopisnou multiplikaci daného textu. Příkladem může být bible v českém jazyce. Ke dvěma plzeňským vydáním Nového zákona (cca 1482/1483 a znovu krátce po 1490) přistoupilo na přelomu let 1497/1498 vydání pražské. Ve dvou vydáních byla k dispozici celá staročeská bible (Pražská bible 1488 a Kutnohorská bible 1489). Další biblické tisky následovaly po roce 1500. Zdá se, že na přelomu osmdesátých a devadesátých let až na výjimky (iluminované rukopisy) prakticky utichlo opisování úplné staročeské bible i samostatného Nového zákona. Podobný proces můžeme sledovat u latinských misálů a breviářů pro potřebu duchovenstva pražské a olomoucké diecéze. První vydání Pražského misálu sice vyrobila plzeňská prototiskárna (Tiskař Arnoštových Statut, 1479), později ale pražská kapitula, která měla opatření liturgik na starosti, začala využívat zahraničních, především německých firem, které byly schopné misály vyrobit v nesrovnatelně vyšší typografické kvalitě. Z jagellonské doby je doloženo celkem devět vydání Pražského misálu a tři vydání Olomouckého misálu (podle vlastnických poznámek je užívalo také utrakvistické duchovenstvo). První vydání Olomouckého misálu vzniklo roku 1488 na náklad Petera Dracha ml. u bamberského tiskaře Johanna Sensenschmidta (zemř. 1491), jenž o rok později pořídil i druhé vydání Pražského misálu. Bamberské výtisky přinesly rozhodující zlom v dosavadním opisování misálů. S novými opisy se setkáváme jen ojediněle – především v případě donátory objednaných iluminovaných kodexů. Typografie umožnila provést liturgickou reformu a rukopisné misály, textově mnohdy chybné a ne vždy ani kaligraficky opsané, nahradit zkorigovanými a jednotnými tisky. Totéž platí i pro breviáře, sloužící pro liturgickou modlitbu kněží, jež začaly obě diecéze vydávat v zahraničí tiskem od poloviny osmdesátých let. Zatímco skriptografická výroba liturgických breviářů byla během krátké doby z podstatné části substituována typografií, především jazykově české laické modlitební knihy se stále hojně opisovaly. Nebylo to však způsobeno jen malou výkonností českého a moravského knihtisku. Rukopisné modlitební knihy, které se v rámci rozvoje osobní zbožnosti stávaly stále běžnější součástí šlechtických i měšťanských domácností, nabízely možnost individuálního sestavení a většího zacílení modlitebních textů přímo pro osobu zbožného pořizovatele.

Na opisování byli v převážné míře odkázáni zájemci o starší díla české reformace, jež tiskem vycházela jen velmi zřídka. Bez opisování se neobešlo ani soudobé utrakvistické písemnictví (především různé náboženské traktáty, polemiky a postilní literatura) či učení jednoty bratrské. První díla Petra Chelčického (asi 1379–asi 1460) byla tiskem vydána až na samém počátku třetího desetiletí 16. století. Taktéž i Husova díla častěji vycházela až po nástupu Lutherovy reformace.

Mladoboleslavský graduál, iluminátor Janíček Zmilelý z Písku, Praha, kolem 1505. Zmrtvýchvstání Krista v iniciále velikonočního introitu Resurrexi, v dolní borduře se zjevuje Kristus Máří Magdaléně (Noli me tangere), vpravo medailon s Kladením Krista do hrobu. Praha. Mladá Boleslav, Muzeum Mladoboleslavska, inv. č. 21691, fol. 146

Lobkovický graduál, Praha, kolem roku 1500. Obří pergamenový kodex, vysoký 70 cm a vážící přes 70 kg, byl snad pořízen pro katedrálu sv. Víta na Pražském hradě. Vazba je opatřena masivním litým kováním. Praha Národní knihovna ČR, sign. XXIII A 1

Rukopisným fenoménem jagellonské doby se staly olbřímí rukopisné zpěvníky, které až doslovně symbolizují vzrůst sebevědomí českých a moravských měst a které by typografickou cestou ani nešlo vyrobit. V této době se utvářejí četná literátská bratrstva – laické pěvecké družiny při kůrech utrakvistických i katolických kostelů. Protože zpívaly z jediného zpěvníku, musel být dostatečně velký, aby byl text i notový zápis viditelný z odstupu. Některé tak bývají vysoké až 70 centimetrů a váží i přes 50 kilogramů. V jagellonské době si literátská bratrstva nejčastěji pořizují graduály se soubory latinských zpěvů ke mši. Do utrakvistických graduálů se na sklonku 15. století včleňují texty ke svátku Jana Husa a od dvacátých let 16. století i české mešní zpěvy. Utrakvistická bratrstva si velké graduály a kancionály (zpěvníky bohoslužebných písní) nechávala zhotovovat ještě po celé předbělohorské období. Svým konzervativním pojetím výzdoby, písma i knižní vazby a snahou udržet rukopisnou knihu ve veřejném prostoru jsou pozoruhodným fenoménem českého utrakvismu.

Smíškovský graduál pořízený pro kostel Nejsvětější Trojice v Kutné Hoře, Mistr Smíškova graduálu, 1492-1494. Frontispice rukopisu: Panna Maria jako brána nebes adorovaná rodinou objednavatele, bohatého kutnohorského důlního podnikatele Jana Smíška z Vrchovišť, jehož znak, polepšený v roce 1492, je umístěn v borduře. Wien, Österreichische Nationalbibliothek, Mus. Hs. 15492 (olim cod. ser. n. 2657), fol. 2v

Na samém konci jagellonské doby již tisky významně převážily na nově opisovanými rukopisy. Pod pojmem kniha je v prvé řadě míněna kniha tištěná.  

Lit.: AUGUSTYN, W.: Zur Gleichzeitigkeit von Handschrift und Buchdruck in Deutschland. In: Die Gleichzeitigkeit von Handschrift und Buchdruck im 15. und 16. Jahrhundert (edd. G. Dicke – K. Grubmüller). Wiesbaden 2003, s. 5–47; BOLDAN, K.: Kamil Boldan, Bamberské vydání olomouckého a pražského misálu (1488 a 1489). In: Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska. Počátky v dějinách knihtisku. Brno 1999, s. 13–20; TÝŽ: Kanonickoprávní díla v knihovně Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic. In: Sacri canones servandi sunt. Ius canonicum et status ecclesiae saeculis XIII–XV (ed. P. Krafl). Praha 2008, zvl. s. 433–435; TÝŽ: Modlitební knihy a knihtisk. In: Nebeský žebřík. Pozdně středověké modlitební knihy ze sbírek Národní knihovny ČR (ed. J. Marek). Praha 2019, s. 51–73; BRANDIS, T.: Die Handschrift zwischen Mittelalter und Neuzeit. Versuch einer Typologie. Gutenberg Jahrbuch 72, 1997, s. 27–57; ČÁDA, F.: Kniha Tovačovská – její rukopisy. Studie o rukopisech 7, 1968, s. 77–192; ČERNÝ, J.: České země a míra integrace jednolistové grafiky 15. století do ručně psaných kodexů. In: Paralelní existence. Rukopisy a tisky v českých zemích raného novověku (edd. M. Hradilová – A. Jelínková – L. Veselá). Praha 2020, s. 215–234; GRAHAM, B.: Bohemian and Moravian Graduals, 1420–1620. Turnhout 2006; HOFFMANN, F.: Rukopisné sborníky horního práva (K historii českého horního práva 15. a 16. století). Studie o rukopisech 10, 1971, s. 65–137; TÝŽ, Rukopisy městských práv v Knihovně Národního muzea v Praze. Studie o rukopisech 15, 1976, s. 13–37; LOVE, H.: The Manuscript after Coming of Print. In: The Book. A Global History (edd. M. F. Suarez – H. R. Woudhuysen). Oxford 2013, s. 197–204; NEDDERMEYER, U.: Von der Handschrift zum gedruckten Buch. Schriftlichkeit und Leseinteresse im Mittelalter und in der frühen Neuzeit. Quantitative und qualitatitive Aspekte. Bd. 1–2. Wiesbaden 1998; OVERGAAUW, E.: Writing and Reading Manuscripts in Germany in the Sixteenth Century. Gutenberg Jahrbuch 2016, s. 190–215; SPUNAR, P.: Literární činnost utrakvistů doby poděbradské a jagellonské. In: Acta reformationem bohemicam illustrantia 1, Praha 1978, s. 165–269; ŠÁROVCOVÁ, M.: Cantate Domino canticum novum. Iluminované hudební rukopisy české reformace. In: Umění české reformace (1380–1620), (edd. K. Horníčková – M. Šroněk), Praha 2010, s. 413–428; VACKOVÁ, J.: Podoba a příčiny anachronismu. Umění 16, 1968, s. 379–393.