Pergamenová vazba (tištěná kniha)

Z Encyklopedie knihy

(přesměrováno z Pergamenová vazba)

Přední deska plotnové vazby (Sasko? po polovině 16. století). Pergamen na lepence 127 x 80 mm s plošně rozvinutým ornamentem tištěným na přední i zadní desce z plotny přes zlatou fólii. Ornament vychází z fanfárového vzoru i z tradiční arabesky. Hřbet v 18. století přetřen fermežovou barvou, která byla později částečně oškrábána. Ovidius, Publius Naso: Metamorphoseon (Lyon, Jean Frellon 1555). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. Σ III 7.

Pergamenová vazba (angl. bound in vellum, fr. reliure en vélin, něm. Pergamenteinband) poměrně vyhraněný druh knižní vazby užívaný od 13. století ke knihařskému zpracování užitkových rukopisů, později prvotisků i starých tisků téhož charakteru a spíše menšího formátu. Měkká pergamenová vazba byla žádána pro tenčí, převážně úřední publikace ještě v 17. a 18. století.

Vazebný pergamen, oblíbený pro svou trvanlivost, byl vyráběn z kůží ovcí, koz a telat. Již koncem 16. století přišlo do módy barvení načerveno či nazeleno. Během 17. a 18. století zejména v Německu a Nizozemí sloužila k výrobě též kůže vepřů. Ta po finálním satinování čili vyhlazení zatepla získala vysoký lesk, jehož odstín i na omak příjemná skelnatost připomínaly slonovinu (odtud něm. Horneinband). Knihvazačským účelům vyhovoval a zákazníkovu peněženku šetřil „druhotný“ pergamen, získaný jako makulatura ze zrušených středověkých rukopisů liturgické či administrativní povahy. Byl užíván zejména mezi 16.-18. stoletím.

U měkkých neboli flexibilních vazeb obálkových plní funkci desek už od středověku jen silnější pergamen bez podložky (angl. limp vellum, fr. vélin souple, něm. biegsamer Pergamentband). Pergamen může po třech stranách desek vybíhat v hranové přehyby. Ty jsou buď pouze naznačeny, anebo mají takové rozměry, že se kanty po zavření knižního bloku téměř stýkají, a chrání tak alespoň přední ořízku před prachem a jiným nečistotami (odtud něm. Schmutzkante). K uzavření desek slouží řemínky, textilní stuhy či klopa vedená ze zadní desky k přezce na desce přední. Od přelomu 15.-16. století se jako materiál desek uplatnila většinou lepenka, přes kterou je pergamen nalepen, anebo nasucho přetažen. Někdy pergamen kryje pouze hřbet, případně nároží desek. Zbytek pokryvu obstarávají rozličné druhy barevného papíru. Tato polopergamenová vazba, kterou lze vlastně označit za předchůdce novodobé nakladatelské brožury, byla zvláště oblíbena v 18. století.

Některé celopergamenové vazby (především takzvané Horneinbände) se vůbec nezdobily a nanejvýše nesly jen kaligrafické nápisy na hřbetech. Byly-li zdobeny, pak monopolně technikou zlaceného slepotisku. Malba na deskách se vyskytuje vcelku ojediněle a podmalbu, praktikovanou poprvé 1785 Jamesem Edwardsem na speciálním průhledném pergamenu, lze označit za vyloženě individuální záležitost. Ořízky bývají často barevné (typ polopergamenových vazeb s červenou ořízkou a červeným štítkem na hřbetu se dle původu nazývá legatura alla Romana).


Lit.: ALKER, H.: Wiener Kettenstich- und Langsticheinbände. Gutenberg-Jahrbuch 1965, s. 368-3736; ĎUROVIČ, M. (a kol.): Restaurování a konzervování archiválií a knih. Praha 2002; HELWIG, H.: Einführung in die Einbandkunde. Stuttgart 1970; HELWIG, H.: Handbuch der Einbandkunde. Bd. 1-3. Hamburg 1953-1955; LOSOS, L.: Pergamenové vazby a jejich konzervace. Historická knižní vazba 1963. Liberec 1963, s. 58-64; NUSKA, B.: Typologie českých renesančních vazeb. Terminologie, slohové určování a datování materiálu. Historická knižní vazba 1964-1965. Liberec 1965, s. 19-145; SCHMIDT, W.: In einem Kopert gebunden. In: Aus der Arbeit des Bibliothekars. Aufsätze und Abhandlungen, Fritz Redenbacher zum 60. Geburtstag dargebracht (hrsg. von B. Sinogowitz). Erlangen 1960, s. 59-82.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.