Pohádka

Z Encyklopedie knihy

Pohádka (angl. fairy-tale, fr. conte de fées, něm. Märchen) až do konce 18. století tradiční české označení pro hádanku, nově pak prozaický žánr lidové slovesnosti založený na rodíl od pověsti na absenci historického jádra, místa a času. Zatímco nejmladší pohádky mají novelistický základ a jsou blízké renesanční facetii, starší vrstvu pohádek tvoří příběhy s kouzelným nábojem, zvířecími protagonisty známými z bajek a s legendárními i biblickými náměty. Příběhy byly rozšiřovány jako knížky lidového čtení, jejichž prostřednictvím sestupovaly do folklorní tradice (např. Kronika o mladém vejvodovi).Z tvůrců umělých pohádek prosluli před koncem 18. století zejména Charles Perrault a Jeanne-Marie Leprince de Beaumont. K nejznámějším německým sběratelům patřili bratři Jakob a Wilhelm Grimmové, vydavatelé dvoudílných Kinder- und Haus-Märchen (Berlin 1812-1815, definitivní znění 1857, úplný český překlad 1961). Dodnes jsou živé pohádky Hanse Christiana Andersena, který svou tvorbu zahájil sešitem Eventyr fortalte for børn (København 1835, úplný český překlad 1901-1902). Nejstarší české projevy tohoto žánru, pomineme-li Konáčovo Pravidlo lidského života jinak Podobenstvie starých mudrcuo (Praha 1528) hlásící se spíše do oblasti bajkové literatury, reprezentuje Krameriův výbor Arabské pohádky (Praha 1795). V úplnosti byl český překlad sbírky „Tisíc a jedna noc“ vydán v Praze až roku 1860. Nejvýznamější sběratelé a editoři českých pohádek patřili ke generacím druhé poloviny 19. století (Karel Jaromír Erben, Božena Němcová, Jakub Malý, Josef Štefan Kubín, Beneš Metoděj Kulda). V míře umělého přepracovávání syžetu se lišili.



Bibl.: POLÍVKA, J.: Súpis slovenských rozprávok. Sv. 1-5. Turčianský sv. Martin 1923-1931; THOMPSON, S. (ed.): The types of the folktale. A classification and bibliography A. Aarne’s Verzeichnis der Märchentypen. FF Communications 184. Helsinki 1961; TILLE, V.: Soupis českých pohádek. Sv. I-II/1-2. Rozpravy České akademie věd a umění III/74. Praha 1929-1937.

Lit.: BOLTE, J.-MACKENSEN, L. (edd.): Handwörterbuch des Deutschen Märchens. Bd. 1-2. Berlin-Leipzig 1930-1940; BOLTE, J.-POLÍVKA, J.: Anmerkungen zu den Kinder- und Hausmärchen der Brüder Grimm. Teil 1-5. Leipzig 1913-1932; DVOŘÁK, K.: Nejstarší české pohádky. Praha 1976; HORÁK, J.: České pohádky. Praha 1944; KOPECKÝ, M.: K teorii pohádky. In: Aktuální otázky literatury pro mládež a jejího studia. Praha 1985, s. 42-46; PETSCH, R.: Wesen und Formen der Erzählkunst. Halle/S. 1942; PROPP, J.: Morfologie pohádky a jiné studie. Praha 1999; RANKE, K. (ed.): Enzyklopädie des Märchens. Handwörterbuch zur historischen und vergleichenden Erzählforschung. Bd. 1-. Berlin 1977; RÖHRICH, L.: Erzählungen des späten Mittelalters und ihr Weiterleben in Literatur und Volksdichtung bis zur Gegenwart. Bd. 1-2. Bern-München 1967; VOIT, P.: Kronika o mladém vejvodovi Šimona Lomnického z Budče (cesta od středověké legendy o zázracích k novodobé knížce lidového čtení, jarmareční písni a pohádce). Listy filologické 111, 1988, s. 110-119; WESSELSKI, A.: Märchen des Mittelalters. Berlin 1925.

Lex.: MOCNÁ, D.-PETERKA, J. (a kol.): Encyklopedie literárních žánrů. Praha 2004, s. 472-482; VLAŠÍN, Š. (red.): Slovník literární teorie. Praha 1977, s. 285.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.