Pronikání renesančního humanismu do českých zemí v době jagellonské

Z Encyklopedie knihy

K zásadní modernizaci vnější podoby knihy velmi přispěl renesanční humanismus. Humanistická studia zdaleka nespočívala jen v oživení antiky. Četba antických autorů měla být prostředkem etické výchovy jedince. Humanismus byl předně vzdělávacím hnutím kladoucím důraz na gramatiku, rétoriku, poetiku, dějiny a morální filozofii, které přinášelo odklon od dosavadní scholastiky. V jiné perspektivě jej můžeme chápat jako elitní komunikační strukturu, kterou určoval formalizovaný způsob psaní založený na imitaci klasického latinského stylu a rozvíjený na prvním místě v korespondenčním styku o literárních novinkách a odborné práci. Vytváření této nadnárodní učenecké komunity bylo založeno na sdílení antických textů – které si musela opatřit. Právě díky knihtisku mohlo být antické dědictví rychle zpřístupňováno ve filologicky kvalitních edicích a spolu s literární tvorbou humanistů rychleji šířeno mimo Itálii. A díky knihtisku si nyní i humanisté v Záalpí mohli vytvářet knihovny dosud nebývalého rozsahu, přesahujícího častěji tisícovku svazků. Klíčovou roli při šíření humanismu do zaalpských oblastí sehrávali ve druhé polovině 15. století zahraniční studenti, kteří v hojném počtu navštěvovali kvalitní italské univerzity. Byli mezi nimi studenti i z českých zemí a „studia humaniora“, oblíbená i pro svou oborovou rozmanitost, si je podmanila. Po vzoru italských humanistů se snažili aktivněji zapojovat do politického a veřejného života. Jejich počet oproti poděbradské době vzrostl, stejně jako vzrůstal počet knih nejen s díly antických autorů, které si odtud přiváželi. Nad dováženými rukopisy nyní převážily tisky. Pražská univerzita se konfesijně uzavřela pouze jako učiliště mládeže z utrakvistických měst, navíc omezené jen na artistickou fakultu. Synové významných českých rodů, které se hlásily převážně ke katolicismu, začínali být častěji vysíláni na zahraniční studia, aby tu spíše než akademické grady nabyli životní zkušenosti. Do zahraničí odcházeli i absolventi městských škol z katolických regionů (katolíci ze severních a západních Čech nejčastěji na lipskou univerzitu, katolíci z jižních Čech a moravští studenti zase na vídeňskou či krakovskou univerzitu, ti ze zámožnějších rodin také do Itálie). Na přelomu 15. a 16. století byl v humanistickém duchu reformován jak studijní program na zmíněných středoevropských univerzitách, tak ediční program tamních tiskáren. Významnou roli pro recepci humanismu zvláště na Moravě sehrával Budín, kde již za vlády Matyáše Korvína působili četní zahraniční humanisté a který zůstával důležitým centrem humanismu i za Vladislava Jagellonského (na budínském dvoře působili kupř. Augustin Olomoucký, Jan Šlechta ze Všehrd a krátce i Bohuslav Hasištejnský). Latinský humanismus tak daleko více pronikal do katolických regionů a jeho stoupenci tu vytvářeli jakési elitní skupiny. Příkladem může být humanistický kroužek v Českém Krumlově. S navracejícími se absolventy byla v humanistickém duchu reformována výuka na zdejších městských školách.

Druhou, početně daleko menší skupinu tvořili humanisté utrakvistického vyznání, kteří se od poloviny devadesátých let 15. století pokoušeli poskytnout měšťanským čtenářům kvalitní překlady vybraných antických a humanistických děl a ukázat dostatečnost českého jazyka pro jejich tlumočení. Hlavními představiteli větve tzv. národního humanismu (vhodnost tohoto označení je dnes diskutována) byli Viktorin Kornel ze Všehrd a Řehoř Hrubý z Jelení. Navazovali tak na husitský program srozumitelnosti a poukazovali na předstih, který si na tomto poli vytvořili Němci. Christocentrický utrakvismus si od pohanských děl udržoval zřetelný odstup a vůči elitářskému hnutí šířícímu se z papeženecké Itálie měl dlouho nedůvěru. Proto vedle vybraných společenskokritických děl italských humanistů raději upřednostnili tlumočení klasickou latinou (případně řecky) psaných raně křesťanských děl, v nichž husitské hnutí tradičně hledalo podněty.

Domácí rukopisná produkce si v jagellonské době stále udržovala pozdně středověký layout. Dominovala česká bastarda, která nebyla jen běžným užitkovým písmem, ale ve své kaligrafické podobě se objevovala i v náročnějších iluminovaných kodexech, ovšem jako již značně strnulé písmo s výrazným lámáním, hranatostí a neústrojným prohýbáním dříků. Kaligrafická gotika (gothica formata, textura) se omezovala převážně na část liturgik. Nové kodexy humanistického typu se do českých zemí zatím jen importovaly. Výrazně se od těch domácích odlišovaly. Charakterizovalo je zmenšení, zeslabení a odlehčení knižního bloku, horizontální i vertikální rozvolnění textu na stránce, ústup od dvousloupcového členění textu, dosud běžného u středních a větších kodexů, ponechávání širších okrajů, přehlednější členění textu s nadpisy psanými majuskulní kapitálou, raně renesanční výzdoba, soustřeďující se na úvodní textovou stranu a humanistické písmo. Humanistická minuskula je domněle antikizující písmo vytvořené florentskými humanisty na počátku 15. století. Protože velkou část antických textů znali až z mladších opisů v románské karolině, začali toto harmonicky zaoblené a dobře čitelné písmo napodobovat a užívat pro opisování antických textů. Vedle toho vznikla i humanistická kurziva, spojitě psané a doprava skloněné písmo. Tisková verze humanistické minuskuly dostala označení antikva a zůstává hlavním tiskovým písmem podnes. Antikvou byla v Itálii tištěna díla antická a humanistická, kdežto pro teologii, právo či lékařství se dále užívala především zakulacená gotická rotunda. Antikva postupně a dosti diferencovaně pronikala do tiskáren v dalších zemích (u nás se více ujala až ve čtyřicátých letech 16. stol.). I psané humanistické písmo bylo v českých zemích ještě na konci 15. století přijímáno dosti rezervovaně, prostředkováno především písemnostmi papežské kanceláře a absolventy italských univerzit. Právě spojitost s papeženeckou Itálií a opisy pohanských autorů blokovaly spolu s jistou nedůvěrou vůči novotám jeho přijetí v utrakvistickém prostředí. Častěji tak můžeme na konci 15. století sledovat ovlivňování gotického písma prvky humanistického (větší oblost, dlouhé dříky bez smyček), zvláště v písemnostech katolické provenience. 

Lit.: BOLDAN, K. – URBÁNKOVÁ, E.: Rekonstrukce knihovny Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic. Katalog inkunábulí roudnické lobkovické knihovny. Praha 2009; DEROLEZ, A.: Codicologie des manuscrits en écriture humanistique sur parchemin 1. Texte. Turnhout 1984; FERNÁNDEZ COUCEIRO, E.: Český utrakvistický humanismus v literárním díle Mikuláše Konáče z Hodiškova. Praha 2011; EBERHARD, W.: Grundzüge von Humanismus und Renaissance. Ihre historische Voraussetzungen im östlichen Mitteleuropa. In: Humanismus und Renaissance in Ostmitteleuropa vor der Reformation (edd. W. Eberhard – A. Strnad). Köln – Weimar – Wien, 1996, s. 1–28; HARDER, H.-B.: Zentren des Humanismus in Böhmen und Mähren. In: Studien zum Humanismus in den böhmischen Ländern (edd. H.-B. Harder – H. Rothe). Köln – Wien 1988, s. 21–37; HEJNIC, J.: Die Anfänge des Humanismus in Süd- und Westböhmen, In: Matthias Corvinus and the Humanism in Central Europe (edd. T. Klaniczay – J. Jankovicz). Budapest 1994, s. 141–149; HLOBIL, I. – PETRŮ, E.: Humanismus a raná renesance na Moravě. Praha 1992, zvl. s. 115 – 120; KALOUS, A.: Humanismus. In: Husitské století (edd. P. Cermanová – R. Novotný – P. Soukup). Praha 2014, s. 651–669; NOE, A.: Das Buch in der Gesellschaft der Renaissance. In: Geschichte der Buchkultur. Bd. 6. Renaissance (ed. A. Noe). Graz 2008, s. 11–91; PÁTKOVÁ, H.: Česká středověká paleografie. Praha 2008, s. 130–140; PRAŽÁK, E.: Řehoř Hrubý z Jelení. Praha 1964; SPUNAR, P.: Die Rezeption der humanistischen Schrift in Böhmen und ihre semiotische Bedeutung. In: Münchener Beiträge zur Mediävistik und Renaissance-Forschung 32. Paläographie 1981 (ed. Gabriel Silagi). München 1982, s. 201–207; ŠMAHEL, F.: Počátky humanismu v Čechách. Črta k historické fresce. In: Týž, Mezi středověkem a renesancí. Praha 2002, s. 332–353; VOIT, P.: Humanismus v novém konceptu literatury českých zemí (1. polovina 16. století). Česká literatura 65, 2017, s. 181–212.