Rám (tištěná kniha): Porovnání verzí

Z Encyklopedie knihy

m (Nahrazení textu „== Literatura ==“ textem „“)
(Značka: editace z VisualEditoru)
 
Řádek 6: Řádek 6:
 
Vedle lištových rámů existoval ještě mladší čili komponovaný typ, který býval pořizován sazbou. K ní se užívaly jednoduché [[Linka|linky]], linky z [[Perlovec|perlovce]], krátké [[Ornament|ornamentální]] segmenty ([[Fleuron|fleurony]]) a typografické [[ozdůbky|ozdůbky]]. Rámy sázené z těchto prvků zavedl od 60. let 16. století manýristický knihtisk zejména pro často žádané [[Jednolist|jednolisty]] a jiné [[příležitostné tisky]] včetně [[Humanistické básnictví|humanistických]]. Zatímco lištová orámování byla krátce po 1500 upozaděna produktivnější bordurou a o sto let později [[Frontispis|frontispisem]], sázené rámy se pro svou výrobní jednoduchost a výtvarnou bezpříznakovost udržely ve [[Fraktura|frakturové]] a [[Švabach|švabachové]] knize až do 19. století.
 
Vedle lištových rámů existoval ještě mladší čili komponovaný typ, který býval pořizován sazbou. K ní se užívaly jednoduché [[Linka|linky]], linky z [[Perlovec|perlovce]], krátké [[Ornament|ornamentální]] segmenty ([[Fleuron|fleurony]]) a typografické [[ozdůbky|ozdůbky]]. Rámy sázené z těchto prvků zavedl od 60. let 16. století manýristický knihtisk zejména pro často žádané [[Jednolist|jednolisty]] a jiné [[příležitostné tisky]] včetně [[Humanistické básnictví|humanistických]]. Zatímco lištová orámování byla krátce po 1500 upozaděna produktivnější bordurou a o sto let později [[Frontispis|frontispisem]], sázené rámy se pro svou výrobní jednoduchost a výtvarnou bezpříznakovost udržely ve [[Fraktura|frakturové]] a [[Švabach|švabachové]] knize až do 19. století.
  
Do [[Čechy|Čech]] a na [[Morava|Moravu]] rám v počáteční čtvrtině 16. století uváděli [[Mikuláš Konáč z Hodiškova]], Pavel [[Pavel Olivetský z Olivetu|Olivetský]] z Olivetu, [[Jiřík Štyrsa]], [[Tiskárna|Tiskárna]] severinsko-kosořská, [[Oldřich Velenský z Mnichova]] aj. Některé rámy otiskované ještě ve 20. letech byly dle starších benátských a německých vzorů opožděně řezány na principu [[Dřevořez|dřevořezu]] bílé linie. Příkladem budiž jmenována [[Alexandr Oujezdecký|Oujezdeckého]] lištová kompozice s Kristovým rodokmenem v Brikcího ''Právech městských ''(Litomyšl 1536). Způsob výtvarného projevu tu prozrazuje vliv soudobého německého Mistra zubatých listů (Meister der Zackenblätter). Poněvadž domácí tiskaři byli silně konzervativní, archaické lišty sestavovali do rámů i po polovině 16. století, např. Benedikt Bavorynský z Bavoryně ''Rozmlouvání společné čtyř bratří'' (Litomyšl? 1563), které vyšlo snad u Šebestiána [[Pavel Olivetský z Olivetu|Olivetského]] st. K oživování lišt přispívaly také menší nároky kladené na tematickou jednotu kompozice. Pěkný příklad stylového tradicionalismu a žánrového synkretismu poskytuje ''Zrcadlo slavného Margkrabství moravského'' Bartoloměje Paprockého z Hlohol (Olomouc 1593). Umělec angažovaný [[Leonhard Milichthaler|Milichthalerovými]] dědici (možná začínající [[Jan Willenberg]]) zarámoval titulní text mezi dvě svislé figurální lišty, které ideově souvisely s textem, a mezi dva vodorovné biblické dřevořezy, jejichž morálně apelativní náměty s žánrem i obsahem Zrcadla nijak nekorespondují. Naopak stylově čistými manýristickými rámy doprovodil tiskař [[Bartoloměj Albrecht Forman]] Paprockého ''Štambuch slezský ''(Brno 1609).
+
Do [[Čechy|Čech]] a na [[Morava|Moravu]] rám v počáteční čtvrtině 16. století uváděli [[Mikuláš Konáč z Hodiškova]], [[Pavel Olivetský z Olivetu]], [[Jiřík Štyrsa]], [[Severinsko-kosořská tiskárna – Praha|Tiskárna severinsko-kosořská]], [[Oldřich Velenský z Mnichova]] aj. Některé rámy otiskované ještě ve 20. letech byly dle starších benátských a německých vzorů opožděně řezány na principu [[Dřevořez|dřevořezu]] bílé linie. Příkladem budiž jmenována [[Alexandr Oujezdecký|Oujezdeckého]] lištová kompozice s Kristovým rodokmenem v Brikcího ''Právech městských ''(Litomyšl 1536). Způsob výtvarného projevu tu prozrazuje vliv soudobého německého Mistra zubatých listů (Meister der Zackenblätter). Poněvadž domácí tiskaři byli silně konzervativní, archaické lišty sestavovali do rámů i po polovině 16. století, např. Benedikt Bavorynský z Bavoryně ''Rozmlouvání společné čtyř bratří'' (Litomyšl? 1563), které vyšlo snad u [[Pavel Olivetský z Olivetu|Šebestiána Olivetského st.]] K oživování lišt přispívaly také menší nároky kladené na tematickou jednotu kompozice. Pěkný příklad stylového tradicionalismu a žánrového synkretismu poskytuje ''Zrcadlo slavného Margkrabství moravského'' Bartoloměje Paprockého z Hlohol (Olomouc 1593). Umělec angažovaný [[Leonhard Milichthaler|Milichthalerovými]] dědici (možná začínající [[Jan Willenberg]]) zarámoval titulní text mezi dvě svislé figurální lišty, které ideově souvisely s textem, a mezi dva vodorovné biblické dřevořezy, jejichž morálně apelativní náměty s žánrem i obsahem Zrcadla nijak nekorespondují. Naopak stylově čistými manýristickými rámy doprovodil tiskař [[Bartoloměj Albrecht Forman]] Paprockého ''Štambuch slezský ''(Brno 1609).
  
 
'''2. '''Rám převzali z „černého řemesla“ už před rokem 1500 [[Knihvazač|knihvazači]] v Polsku, Českých zemích, Uhrách, Německu a jinde. V české terminologii byl tento typ označen jako [[vazba|vazba]] s rámovou kompozicí (Bohumil Nuska). Zahraniční odborná literatura označuje však rám termínem bordura. Okraje obdelníkového rámu tvoří linka. K vyplnění sloužil jednostopý či dvoustopý [[Váleček|válečkový]] ornamentální pás, příležitostně i samostatné otisky [[Kolek|kolků]]. Prázdné linkové rámy jsou poměrně vzácné. Vnitřní pole ohraničené rámem (bordurou) se nazývá [[zrcadlo|zrcadlo]].
 
'''2. '''Rám převzali z „černého řemesla“ už před rokem 1500 [[Knihvazač|knihvazači]] v Polsku, Českých zemích, Uhrách, Německu a jinde. V české terminologii byl tento typ označen jako [[vazba|vazba]] s rámovou kompozicí (Bohumil Nuska). Zahraniční odborná literatura označuje však rám termínem bordura. Okraje obdelníkového rámu tvoří linka. K vyplnění sloužil jednostopý či dvoustopý [[Váleček|válečkový]] ornamentální pás, příležitostně i samostatné otisky [[Kolek|kolků]]. Prázdné linkové rámy jsou poměrně vzácné. Vnitřní pole ohraničené rámem (bordurou) se nazývá [[zrcadlo|zrcadlo]].

Aktuální verze z 12. 9. 2019, 15:39

Rám Erharda Ratdolta (Venezia? 1478). Regiomontanus, Johannes: Calendarium, germ. (Venezia?, Bernhard Maler – Erhard Ratdolt 1478). Titulní strana s trojstranným, jednotně řešeným vegetativním rámem a raným impresem. Repro: Nesbitt 1964.

Rám (angl. frame, fr. cadre nebo encadrement, něm. Umrahmung nebo Einfassung) 1. druh knižního dekoru sloužící v různých stylových proměnách k optickému zdůraznění titulní strany, ilustrace anebo textových stran díla. Z geneticko-morfologického hlediska rozeznáváme dva typy rámů. Oba na rozdíl od bordury, která se otiskovala z kompaktního štočku, charakterizují tenké bílé linky, prozrazující místa, do nichž při sestavování jednotlivých prvků nevnikla tiskařská barva.

Starší typ rámu vznikal spojením štočků samostatných lišt. Za vůbec prvního tiskaře, který okolo vnějšího okraje textu sesadil čtyři lišty do pravidelného rámu, se pokládá Heinrich Knoblochtzer, např. Johannes Andreae Super arboribus consanguinitatis (Strasbourg ca 1482-1483). Lištový rám se stal neodmyslitelným výzdobným prvkem zejména pro žánr hodinek a hortulů z přelomu 15. a 16. století (ve Francii Jean Dupré, v Nizozemí Jan Veldener, v Itálii Erhard Ratdolt, ve Španělsku Nicolaus Spindeler). K sesazení lištového rámu byly zapotřebí nejméně dva horizontální a dva vertikální prvky, přičemž vnější svislý býval ještě v první třetině 16. století zpravidla širší nežli vnitřní. Trojdílné rámy zůstávaly otevřené ve spodní části, kterou zpravidla vyplňoval titulní dřevořez, např. Brantova satira Dat nye schip van Narragonien (Rostock 1519). Rámové kusy byly původně navrženy a skládány tak, aby tvořily kompoziční celek a alespoň obě vertikální části zachovávaly symetrii (sloupy jakožto podpůrné architektonické prvky kruhového půdorysu s antropomorfními, vegetativními či zoomorfními doplňky na hlavici, v dříku či patce). Postupem doby se rámové lišty zkracováním či neústrojným nastavováním přizpůsobovaly aktuálním sazečovým požadavkům a jejich tematická i provenienční jednota slábla. Ve srovnání s geneticky mladší bordurou rám málokdy dokázal navodit hloubkovou iluzi titulní strany. Zato však byl oblíben pro skladebnou operativnost. Záleželo jen na invenci sazeče, z jakých částí rám zformuje a jak ho vkloubí do sazby.

Rám Jana Kosořského (Praha 1547). Greff, Joachim – Rodericus Zamorensis – Konáč z Hodiškova, Mikuláš: Kníha o hořekování a naříkání Spravedlivosti královny … Při tom jest Comedia anebo Hra rykmy a písněmi sepsaná Judyth vdovy, z Starého zákona vybraná (Praha, Tiskárna severinsko-kosořská 1547). Fol. L1a s rámem z nesourodých lišt, uprostřed dřevořez vzniklý zřejmě v okruhu Erharda Schöna (Hospodin, Adam a Eva). Antikvariát Meissner (Praha).

Vedle lištových rámů existoval ještě mladší čili komponovaný typ, který býval pořizován sazbou. K ní se užívaly jednoduché linky, linky z perlovce, krátké ornamentální segmenty (fleurony) a typografické ozdůbky. Rámy sázené z těchto prvků zavedl od 60. let 16. století manýristický knihtisk zejména pro často žádané jednolisty a jiné příležitostné tisky včetně humanistických. Zatímco lištová orámování byla krátce po 1500 upozaděna produktivnější bordurou a o sto let později frontispisem, sázené rámy se pro svou výrobní jednoduchost a výtvarnou bezpříznakovost udržely ve frakturové a švabachové knize až do 19. století.

Do Čech a na Moravu rám v počáteční čtvrtině 16. století uváděli Mikuláš Konáč z Hodiškova, Pavel Olivetský z Olivetu, Jiřík Štyrsa, Tiskárna severinsko-kosořská, Oldřich Velenský z Mnichova aj. Některé rámy otiskované ještě ve 20. letech byly dle starších benátských a německých vzorů opožděně řezány na principu dřevořezu bílé linie. Příkladem budiž jmenována Oujezdeckého lištová kompozice s Kristovým rodokmenem v Brikcího Právech městských (Litomyšl 1536). Způsob výtvarného projevu tu prozrazuje vliv soudobého německého Mistra zubatých listů (Meister der Zackenblätter). Poněvadž domácí tiskaři byli silně konzervativní, archaické lišty sestavovali do rámů i po polovině 16. století, např. Benedikt Bavorynský z Bavoryně Rozmlouvání společné čtyř bratří (Litomyšl? 1563), které vyšlo snad u Šebestiána Olivetského st. K oživování lišt přispívaly také menší nároky kladené na tematickou jednotu kompozice. Pěkný příklad stylového tradicionalismu a žánrového synkretismu poskytuje Zrcadlo slavného Margkrabství moravského Bartoloměje Paprockého z Hlohol (Olomouc 1593). Umělec angažovaný Milichthalerovými dědici (možná začínající Jan Willenberg) zarámoval titulní text mezi dvě svislé figurální lišty, které ideově souvisely s textem, a mezi dva vodorovné biblické dřevořezy, jejichž morálně apelativní náměty s žánrem i obsahem Zrcadla nijak nekorespondují. Naopak stylově čistými manýristickými rámy doprovodil tiskař Bartoloměj Albrecht Forman Paprockého Štambuch slezský (Brno 1609).

2. Rám převzali z „černého řemesla“ už před rokem 1500 knihvazači v Polsku, Českých zemích, Uhrách, Německu a jinde. V české terminologii byl tento typ označen jako vazba s rámovou kompozicí (Bohumil Nuska). Zahraniční odborná literatura označuje však rám termínem bordura. Okraje obdelníkového rámu tvoří linka. K vyplnění sloužil jednostopý či dvoustopý válečkový ornamentální pás, příležitostně i samostatné otisky kolků. Prázdné linkové rámy jsou poměrně vzácné. Vnitřní pole ohraničené rámem (bordurou) se nazývá zrcadlo.



Lit.: BELLOT, J.: Zur Gestaltung des Titelblatts und zur Einführung der Bordüre im Augsburger Frühdruck 1500-1518. Aus dem Antiquariat 3, 1986, s. A107-A112; BIALOSTOCKI, J.: Stil und Ikonographie. Studien und Kunstwissenschaft. Dresden 1966; BUTSCH, A. F.: Die Bücher-Ornamentik der Renaissance. Eine Auswahl stylvoller Titeleinfassungen, Initialen, Leisten, hervorragender italienischer, deutscher und französischer Officinen. Bd. 1 (Aus der Zeit der Frührenaissance), Bd. 2 (Die Buch-Ornamentik der Hoch- und Spätrenaissance). Leipzig-München 1878-1881; CAST, D.: The calumny of apelles. New Haven-London 1981; DONAT, D.: Zu Buchtiteln und Titelblättern der Barockzeit. In: Orbis scriptus. D. Tschižewskij zum 70. Geburtstag (hrsg. von D. Gerhardt). München 1966, s. 163-167; EHLICH, W.: Bilderrahmen von der Antike bis zur Romantik. Dresden 1979; FINSTERER-STUBER, G.: Geistige Väter des Abendlandes. Eine Sammlung von 100 Buchtiteln antiker Autoren. Stuttgart 1960; FORSSMAN, E.: Säule und Ornament. Stockholm-Köln 1956; GOLDSCHMIDT, E. Ph.: The printed book of the Renaissance. Amsterdam 1966; GRIMM, Cl.: Alte Bilderrahmen, Epochen, Typen, Material. München 1977; HARMS W.: Pragmmatisches auf Titelblättern naturkundlicher Werke der Barockzeit. Frühmittelalterliche Studien 12, 1978, s. 326-355; HOFER, Ph.: Baroque book illustration. Cambridge 1951; HORÁK, Fr.: Česká kniha v minulosti a její výzdoba. Praha 1948; JOHNSON, A. F.: German Renaissance title-borders. Oxford 1929; KARSTEDT, P.: Gedruckte Titelumrahmungen mit eingeschriebenem Titel. Gutenberg-Jahrbuch 1935, s. 223-225; KIESSLING, G.: Die Anfänge des Titelblattes in der Blütezeit des deutschen Holzschnitts (1470-1530). Buch und Schrift 3, 1929, s. 9-45; KUNZE, H.: Geschichte der Buchillustration in Deutschland. Das 15. Jahrhundert. Textband. Frankfurt/M.-Leipzig 1975; KUNZE, H.: Geschichte der Buchillustration in Deutschland. Das 16. und 17. Jahrhundert. Textband. Frankfurt/M.-Leipzig 1993; LUTHER, J.: Die Titeleinfassungen der Reformationszeit. Lfg. 1-3. Leipzig 1909-1913; McKERROW, R. B.-FERGUSON, F. S.: Title-page borders used in England and Scotland. London 1932; NUSKA, B.: Typologie českých renesančních vazeb. Terminologie, slohové určování a datování materiálu. Historická knižní vazba 1964-1965. Liberec 1965, s. 19-145; PFLUGK-HARTTUNG, J. von: Rahmen deutscher Buchtitel im 16. Jahrhundert. Stuttgart 1909 (repr. 1979); SCHOTTENLOHER, K.: Die Eule im Buchschmuck des 16. Jahrhunderts. In: Gutenberg Festschrift zur Feier des 25 jaehrigen Bestehens des Gutenbergmuseums in Mainz (hrsg. von A. Ruppel). Mainz 1925, s. 97-102; SONDHEIM, M.: Das Titelblatt. Mainz 1927; WOLFF, H.: Die Buchornamentik im 15. und 16. Jahrhundert. Bd. 1-2. Leipzig 1911-1913.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.