Rétorika

Z Encyklopedie knihy

Rétorika (z řec. technē rhētorikē, angl. rhetoric, fr. rhétorique, něm. Rhetorik) nauka o řečnickém umění zabývající se studiem jazykových projevů a pravidly prozaického slohu. Její původ tkví v 5. století př. Kr. Antická a raně renesanční pojednání o rétorice koexistovala s gramatikou, poetikou a logikou a velmi silně překračovala hranice dnešní lingvistiky. Tak je tomu např. u Aristotelova díla Rhetorica (Paris 1476-1477) a v Institutiones oratoriae mladšího Quintiliana (Roma 1470).

Součástí rétoriky byla též nauka o sestavování veřejně závažných textů, rozvíjená na základě antické teorie epistolárního stylu a nazývaná ars dictaminis či ars dictandi, např. Conradus Celtis Epitoma in Ciceronis rhetoricas (Ingolstadt 1492). Humanistická rétorika věnovala značnou pozornost normám intelektuálních promluv. Vůdčí osobností tohoto směru byl italský humanista 15. století Laurentius Valla. Je autorem nesmírně populárních a přetiskovaných Elegantiae linguae latinae (Roma 1471), jež žily i v dílech následovníků a epigonů (např. Erasmus Roterdamský). V podobě školních knih vycházela takřečená progymnasmata čili školní cvičení, např. Aphtoniova Progymnasmata (Brescia 1495-1500). Jeho cvičení se užívala ještě dvě stě let, mimo jiné od 1532 v edici Rudolpha Agricoly, anebo v podání českého jezuity Jakuba Pontana jako Progymnasmatum latinitatis sive Dialogorum volumen … cum annotationibus (Ingolstadt 1588 ve třech dílech).

Napojení rétoriky na kazatelství velmi dobře dokládá největší reformační teoretik této oblasti Philipp Melanchthon. Je autorem pojednání De rhetorica libri tres (Basel 1519) i výtahů Institutiones rhetoricae (Hagenau 1521) a Elementorum rhetoricae libri duo (Wittenberg 1531). Rameéovu latinskou rétoriku (Paris 1547) přeložil po 1590 Šimon Gelenius Sušický, ale rukopis zaležel a dodnes nebyl vydán. Poněkud lepší osud potkal původní práce Jana Blahoslava. Jeho rukopisné Ctnosti kazatelů (Virtutes concionatorum) se sice nedochovaly, ale ve své době nepublikované Vady kazatelů (Vitia concionatorum) byly zpřístupněny tiskem alespoň roku 1876. Také na zveřejnění Komenského Zprávy o naučení o kazatelství asi z roku 1651 došlo později (1823). Z domácích projevů, známých dnes v tištěné podobě, lze tak jmenovat snad jedině Jana Kocína z Kocinétu, žáka štrasburského Johanna Sturma a vydavatele jeho přednášek o antické nauce Aristotelis rhetoricorum libri tres in latinum sermones conversi (Strasbourg 1570). Velký význam pro rozvoj disciplíny měly Balbínovy spisy Verisimilia humaniorum disciplinarum (Praha 1666) a Quaesita oratoria utilissimus liber (Praha 1677). K rozvinutí latinských učebnic přispěl španělský jezuita a filolog Cyprianus Soarez (Suárez). Jeho základní dílo De arte rhetorica libri tres ex Aristotele, Cicerone & Quintiliano praecipue depromti (Köln/R. 1570) bylo velmi často komentováno, např. Georgius Worpitz Manuale rhetorum, seu Quaestiones in rhetoricam reverendi patris Cypriani Soarii (Praha 1688), a pražská Tiskárna jezuitská ho rozšiřovala ještě v 18. století (poprvé Praha 1734).


Bibl.: HRADECKÁ, Vl.-VIDMANOVÁ, St.: Jezuitské učebnice u nás (výběrová bibliografie). Vědecké informace ZK ČSAV, Suplement 3, 1973, s. 44-53; MURPHY, J. J.: Renaissance rhetoric. A short-title catalogue of works on rhetorical theory from beginning of printing to A. D. 1700. New York-London 1981.

Lit.: BALDWIN, Ch. S.: Medieval rhetoric and poetic. Gloucester 1959; BARILLI, R.: Poetica e retorica. Milano 1969; BARNER, W.: Barockrhetorik. Tübingen 1970; KRAUS, J.: Rétorika v dějinách jazykové komunikace. Praha 1981; LAUSBERG, H.: Elemente der literarischen Rhetorik. München 1971; LAUSBERG, H.: Handbuch der literarischen Rhetorik. Bd. 1-2. München 1960; SCHANZE, H. (ed.): Rhetorik. Beiträge zu ihrer Geschichte in Deutschland vom 16.-20. Jahrhundert. Frankfurt/M. 1974. Lex.: UEDING, G. (ed.): Historisches Wörterbuch der Rhetorik. Bd. 1-. Tübingen 1992-.

Lex.: VLAŠÍN, Š. (red.): Slovník literární teorie. Praha 1977, s. 320.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.