Reliéfní vazba

Z Encyklopedie knihy

Reliéfní vazba typ knižní vazby s plastickým vzorem na deskách. Nejvyššího reliéfu dosahovala předrománská a románská vazba luxusní, tvořící pro liturgické rukopisy nejen užitný organismus, ale i umělecký pandán výrazných klenotnických kvalit. Úprava knižních desek se vyznačovala záměrným vrstvením materiálu (do plechu vysekávané miniatury, emailové terčíky a plotny, drahé kameny a perly). Plastický efekt zaručovalo mimo to i kování. Vyšší reliéf gotické vazby řezané vznikal bočním podříznutím okrajů řezu a jejich nadzvednutím. Vyvýšeniny mohly být ještě fixovány vtlačenou pryskyřicí či voskem. Přechod rukopisného šíření textů k masovému knihtisku a s tím související laicizace knihkupeckého i čtenářského procesu však knihvazačství formovaly prakticistnějším směrem. Reliéfní ráz měla jen obecně rozšířená technika slepotisku, ale uměle vrstvený reliéf se jako stylový prvek přežil.

Nad užitkový standard řemesla postoupily pouze některé řemeslně i ekonomicky náročnější postupy bibliofilního rázu. U vazby se vzorem „mosaïque“ vznikal reliéf nalepováním kousků různobarevné kůže na základní pokryv desky (něm. výstižně Lederauflage). Vazba vyšívaná získávala na plasticitě opakovaným obšíváním středových dominant (medailonů) a všíváním drobných perel a flitrů, které též vystupovaly nad dezén textilního pokryvu. Individuálně vznikaly nepočetné kolekce gravírovaných vazeb stříbrných, doplněných emailem a zlatem (např. 1525 pro manželku vévody Albrechta Pruského). Zvláštní a poměrně řídce dochovanou skupinu tvoří též jemně cizelované kovové vazby protestantské literatury 17. století ze severního Německa a skandinávských zemí. O málo mladší jihoněmecké a švýcarské kovové vazby jsou zdobeny slitinou zlata a teplem vytěsněné rtuti (fr. vermeil).

Tradici středověké přepychové vazby plně napodobilo až pozdně barokní a rokokové knihařství, které s ohledem na vkus publika znovu těžilo ze spolupráce zlatníků, rytců či sklářů. Vazby lidových kancionálů a modlitebních knih, zejména nebeklíčů, nebývají vždy umělecky přínosné, ale jsou vzácným dokumentem doby, v němž lze pozorovat recepci devoční grafiky. Dřevěné desky i hřbet pokrývá mosazný (řídce stříbrný), často prosekávaný plech s tepaným ornamentem (srdíčka, věnečky, drobné rozviliny). Nad plechem pompézně vyčnívají napodobeniny drahokamů (takzvané štrasy), barevné korálky nebo slonovinové, rohovinové či emailové destičky. Masivně působí také vyvýšené nárožnice. Okázalost provedení zesílila zvláště po roce 1800. Ochranu reliéfních vazeb zajišťovalo obvykle speciální pouzdro (lat. capsa), jehož tradice sahá až do starověku.


Lit.: HAMANOVÁ, P.: Z dějin knižní vazby od nejstarších dob do konce XIX. stol. Praha 1959; HAYWARD, J. F.: Silver bindings from the J. R. Abbey collection. The Connoisseur 1952, s. 98-104; HELWIG, H.: Handbuch der Einbandkunde. Bd. 1-3. Hamburg 1953-1955; CHYTIL, K.-BOROVSKÝ, Fr. A.: Vazby knižní od století XVIII. do nejnovější doby. Výběr z výstavy vazeb knižních v Uměleckoprůmyslovém muzeu … 1903 uspořádané. Praha 1904.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.