Ruční licí strojek

Z Encyklopedie knihy

Verze z 25. 10. 2019, 15:31, kterou vytvořil Vojtech.sicha (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Profese podílející se na výrobě knihy (Frankfurt/M. 1574). Sachs, Hans – Amman, Jost: Eigentliche Beschreibung aller Stände auf Erden (Frankfurt/M., Sigmund Feyerabend 1568). Zleva doprava: fol. F2a (papírník), E4a (ilustrátor), E3a (písmolijec), F3a (knihtiskař), F4a (briefmaler se šablonou), G1a (knihvazač). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AE IX 119.

Ruční licí strojek (stč. instrument z lat. instrumentum = nástroj, angl. caster, fr. fondeuse, něm. Gießinstrument) poměrně jednoduché, avšak klíčové zařízení užívané v procesu písmolijectví k výrobě tiskových písmen. Původcem této fundamentální složky moderní technologie knihtisku je Johann Gutenberg. Licí instrumenty vlastnila takřka každá tiskárna, a to nejen v dobách nejstarších, kdy tiskové písmo, vyráběné jen pro vlastní potřebu, nemělo ještě charakter zboží, ale i mnohem později. Dokládají to archivní zápisy pozůstalostí tiskařů. Specializované písmolijny tak až do 19. století nikdy nezískaly výrobní monopol, neboť vysoké pořizovací ceny hotového písma nutily ekonomicky méně zdatné tiskaře nakupovat jen matrice a písmo si odlévat svépomocí.

Přesnou podobu prvních strojků neznáme. Nejstarší dnes zachované zařízení, uložené ve sbírkách písmolijecké firmy Enschedé, pochází až z počátku 16. století. Připomíná malou kovadlinu složenou ze dvou dřevem obložených a do sebe zapadajících železných součástí. Před jejich spojením a zašroubováním byla do spodní části jedné z polovin vložena matrice, a to tak, aby patricí vyražený reliéf směřoval k nalévacímu otvoru. Povrch matrice se před zasunutím do licího strojku poprášil uhelným prachem nebo pemzou. Po uzavření vznikla ve vnitřním dutém prostoru forma s trychtýřovitě rozšířeným otvorem, do něhož se lžící naléval písmenkový kov. Vyklepnuté odlitky měly kónický nálitek, který bylo třeba ulomit, anebo uřezat. Ostré hrany (tzv. „jehly“ neboli něm. Grate) se obrousily ručně na kamenu. Nakonec následovalo justování neboli přeměření a začištění písmového obrazu. Velikost jádra nejstarších typů nebyla nastavitelná, a proto každý strojek sloužil k odlévání jen jednoho písmového stupně. Zda obdobné komplikace nastávaly i při výrobě různě širokých písmen téhož písmového stupně (např. úzkého ,i‘ a trojnásobně širokého ,m‘), není jasné.

První modernizace licího strojku proběhla až po polovině 17. století. Strojek byl konstruován formou posuvných dílů, které umožnily upravovat velikost jádra. Zároveň přibyla mosazná pružina, jevící se na dobových vyobrazeních jako velká smyčka, která přidržovala jakkoli širokou matrici. Z hlediska odlévaných písmových stupňů tak strojek získal univerzální ráz. Roku 1815 patentoval Henri Didot dvojitý odlévací strojek, který 1824 zdokonalil Didotův synovec a nástupce Marcellin Legrand. Rodina Didotů však vylepšené zařízení žárlivě střežila, a tak se starší typ slévadla udržel v praxi až do roku 1838, kdy Američan David Bruce ml. (1802-1892) a Dán Lauritz Brandt připojili k základnímu zařízení pumpu na přívod žhavého kovu. Tato mechanická lička měla sice šestinásobně vyšší výkon, ale nálitky bylo nutno i zde odstraňovat ručně. Roku 1862 patentovali Angličané John Robert Johnson (zemř. 1873) a James Stains Atkinson takzvaný kompletní licí stroj (kompletka). Samočinný licí proces zde bez zásahu lidské ruky pokračoval na přídavných zařízeních lámáním a hoblováním nálitků, broušením hran a justováním (v Německu poprvé zaveden 1873, v Praze 1875). Výkon kompletek zvýšilo o několik let později zdokonalené chladicí zařízení. Zatímco denní kapacita primitivních ručních strojků zřejmě nepřesáhla 500 odlitků, instrumenty s posuvným jádrem zrychlily výrobu na 3.000, stroje se samostatným přívodem kovu na 18.000 a kompletky až na 50.000 (s chladicím zařízením dokonce na 80.000) odlitků. V další fázi vývoje, která spadala již do 80. a 90. let 19. století, došlo konečně ke spojení licího a sázecího procesu do jediné, automatizované technologie. Zařízení značky Monotype (1896) v návaznosti na strojově pořizovanou sazbu zvládlo za den vysadit text složený z více než 50.000 odlitků zcela nových, neotlačených písmen.

(Praha 1833 časopis Krok), v níž ustálil českou odbornou terminologii.


Lit.: BAUER, Fr.: Das Gießinstrument des Schriftgießers. Hamburg 1922; FRAUENTERKA, M.: Sázecí stroje v 19. století. Typografia 88, 1985, s. 230-232; KABÁT, K.: Knihtisk a jeho vývoj v Československu. Praha 1936; MOLL, H.: Das Setzmaschinenbuch. Stuttgart 1960; NEŠVERA, R. K.: Kralický nález typografického materiálu z hlediska technicko-historického. In: Kralice (red. Vl. Fialová). Brno 1959, s. 81-93; VZ: Ze života několika hlavních vynálezců sázecích strojů. Typografia 50, 1947, s. 138; WILKES, W.: Garamonds Gießinstrument? Philobiblon 25, 1981, s. 184-193; WILKES, W.: Das Schriftgießen. Von Stempelschnitt, Matrizenfertigung und Letternguß. Eine Dokumentation. Darmstadt 1990; WOLF, H.-J.: Geschichte der Druckverfahren. Historische Grundlagen, Portraits, Technologie. Elchingen 1992; ZAHÁLKA, Fr.: Přehled knihtisku. Praha 1952.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.