Ruční litografický lis

Z Encyklopedie knihy

Dvě vývojové etapy Senefelderova litografického lisu (Wien–München 1818). Senefelder, Alois: Vollständiges Lehrbuch der Steindruckerey (Wien–München, Karl Thienemann 1818). Repro dle Národní knihovna ČR (Praha), sign. 4 C 1331.

Ruční litografický lis zařízení k rozmnožování grafických listů tiskem z plochy. Konstrukci navrhl roku 1797 neúnavný zdokonalovatel litografie Alois Senefelder. Zprvu však otisk tiskové formy prováděl tak, že na opracovaný a pokreslený kámen položil navlhčený papír a rámeček potažený plátnem. Plátno pak značnou silou třel dřevěným tříčem. Poněvadž bylo obtížné v celé ploše docílit stejnoměrného tlaku, tříč zvětšil a zavěsil na vahadlo do dřevěné konstrukce, podobající se šibenici. Stojan vahadla zpevnil dole mezi postranicemi podlouhlou pracovní deskou, na níž byl připevněn otočný rámeček s plátnem. Na tiskovou formu, překrytou papírem a rámečkem, se nasadilo bidlo s tříčem a tříč se rukou protáhl po plátnu. Tlak tříče usměrňovalo přišlápnutí páky pod lisem.

Toto primitivní zařízení Senefelder a jeho kolega Hermann Joseph Mitterer (1764-1829) postupně zdokonalovali. Svrchní část nízkého dřevěného stojanu opatřili dvěma kolejnicemi, pod něž napříč umístili ocelový válec ovládaný klikou. Otočením válce se mezi kolejnicemi podélně pohybovala silná dřevěná podložka tiskové formy. Na okraj ležícího kamenu, překrytého zvlhčeným papírem, ochrannou makulaturou a naolejovanou lepenkou v rámečku, nasadili nepohyblivý pákový tříč upevněný nad osou pracovního stolu. Jedna strana páky byla opatřena závažím, druhá se pevně zahákla o protější část stojanu. Jedním otočením válce deska s formou projela pod dobře klouzajícím tříčem, který hmotnost závaží převedl na tlak nutný k transferu barvy. Za hodinu bylo možno vyrobit asi 45 otisků. Vyobrazení obou podob litografického lisu zařadil Senefelder do své učebnice Vollständiges Lehrbuch der Steindruckerey (Wien-München 1818).

V polovině 19. století po vzoru Königova rychlolisu a stávajícího lisu měditiskařského vznikly první typy kamenotiskařských rychlolisů, v nichž pohyb kamene jako u lisu knihtiskařského obstarával na vertikálně posuvném roštu ležící vozík. Součástí rychlolisu byla již zařízení kontinuálně vlhčící litografický kámen a roztírající a nanášející barvu. Vozík s kamenem projel nejprve pod válcem vlhčícím, pak pod válcem nanášejícím barvu a nakonec se přes něj převalil válec s naloženým papírem. Výkon litografického rychlolisu byl však mnohem menší nežli výkon rychlolisu knihtiskařského. První litografický rychlolis vlastnil v Čechách roku 1868 pražský kamenotiskař Josef Farský (1826-1889, činný od 1858).


Lit.: BLÁHA, R.: Přehled polygrafie. Praha 1959; BLOY, C. H.: A history of printing ink, balls and rollers, 1440-1850. London 1967; EISENSTEIN, El. L.: The printing press as an agent of change. Communications and cultural transformations in erly-modern Europe. Vol. 1-2. Cambridge 1980; IMIELA, H. K.-GERHARDT, Cl. W.: Stein- und Offsetdruck. In: Geschichte der Druckverfahren (hrsg. von R. W. Fuchs), Teil 4. Stuttgart 1993; KABÁT, K.: Knihtisk a jeho vývoj v Československu. Praha 1936; WOLF, H.-J.: Geschichte der Druckpressen. Ein illustriertes Handbuch mit einer ausführlichen Zeittafel. Frankfurt/M. 1974; WOLF, H.-J.: Geschichte der Druckverfahren. Historische Grundlagen, Portraits, Technologie. Elchingen 1992.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.