Ruční papír (technologie)

Z Encyklopedie knihy

Hlavní surovinou pro výrobu ručního papíru (angl. hand-made paper, fr. papier fait main, něm. Büttenpapier, Handgeschöpftes Papier) se v Evropě zpočátku staly lněné a bavlněné hadry, přestože Číňané používaly zpočátku kůru moruše papírnické (Broussonetia papyrifera), konopí (Cannabis sativa), vlákna čínské trávy ramie (Boehmeria nivea) a hedvábný odpad, a Japonci od 9. století vlákna divoce rostoucího konopí gampi (Wikstroemia cenescens), moruše kózo (Broussonetia Sieboldi Blumea) a keře micumata (Edgeworthia papyrifera). Rostoucí výroba papíru způsobila v Evropě nedostatek hadrů, od 15. století se hledala náhrada ve starém lodním lanoví, rybářských sítích a plachtách, od 2. pol. 18. století se začal využívat papír již použitý, ve stoupách takto skončila řada cenných archiválií.

Hadry bylo nejprve nutné přebrat, podle druhu vyráběného papíru roztřídit a očistit. Vlastní praní probíhalo v mřížovitých válcích nebo v bubnech s otáčecím hřídelem, pak následovalo vaření hadrů ve velkém kotli. Surovina se po rozřezání v hadrořezech ponechala obvykle rozkladnému procesu hnití a vlákenná hmota se dále rozmělňovala ve stoupách, lepšího zplstění vláken se dosahovalo ke konci 17. století po přemletí v holandrech (též holendrech). Bělení hadroviny probíhalo zpočátku v roztoku hydroxidu vápenatého (tzv. vápenném mléce), od pol. 18. století se začala používat chlórová voda a od 19. století nejčastěji chlórové vápno.

Řádně promíchaná kašovitá hmota se již od 13. století nabírala z obvykle vyhřívané čerpací kádě na speciálně upravené síto. Při rovnoměrném nabírání kašovité hmoty na čerpací formu, jejíž konstrukci tvoří mosazné síto upevněné na dřevěném rámu a pohyblivý krycí rám z dubového nebo hruškového dřeva, se vlákna usazují v tenké vrstvě na povrchu síta. Protože jsou útkové dráty síta po celé ploše podepřené silnějšími osnovními dráty, vzniká pravidelně žebrovaný papír s mřížovanou průsvitkou (tzv. vergé, veržé). Na plochu síta bylo z drátků přiletováno vyvýšené znamení tzv. filigrán (watermark, le filigran, Wasserzeichen), které způsobilo po načerpání papíroviny zeslabení vlákenné vrstvy a v průhledu papíru potom vyniklo svou průsvitnosti, proto se někdy tato papírenská značka nazývá též průsvitkou. Forem nebývalo v papírně mnoho, proto nám filigrány poskytují informace o původu papíru – o výrobci a místě vzniku. V první pol. 19. století se objevují také filigrány vzniklé vtlačením reliéfního obrazce přímo do papíru egutérem.

Načerpané papíry se překlápěly na savé plsti nebo vlněné sukno, v dřevěném vřetenovém lisu se přebytečná voda vytlačila, papíry nakladené na sebe již bez plstí se znovu lisovaly, a nakonec zavěšené většinou na půdě sušily. Pro psaní inkoustem a tekutými barvami bylo nutné papír povrchově zaklížit, aby se předešlo jejich rozpíjení a prorážení na druhou stranu. U papíru určeného pro knihtisk nebyla tato úprava žádoucí, kvůli lepší přilnavosti tiskařské barvy byl papír před vložením do tiskařského lisu pouze vlhčen, knihvazači prováděli klížení a vyrovnávání potištěného papíru přímo v knihařských dílnách tzv. planýrování. V Číně se zpočátku používal škrob, po zavedení výroby papíru v Evropě se povrchové klížení provádělo kostním a kožním klihem získaným z odpadu koželuhů, jirchářů, pergameníků a řezníků. Usušené archy papíru se protahovaly upnuté v tzv. klížící knize kádí s živočišným klížidlem, a někdy ještě jednou v klihové vodě s přídavkem kamence (síranu hlinito-draselného), který zmenšil lepkavost klihu a tím zvýšil odolnost písma proti rozpouštění. Přebytečný klih byl odstraňován tlakem ve speciálním lisu, často se klížený papír kamencovou vodou jen potíral. Po klížení se suchý papír uhlazoval ručně kamennou palicí na kamenné desce, později železným kladivem. V 18. století se postup mechanizoval a využívalo se soustavy dvou ocelových válců. Tříděné papíry se skládaly a kladly do tzv. rysů, které se balily do papíru opatřeného papírnickou obchodní značkou, kterou papírník ručil za druh a kvalitu papíru.

Lit.: ĎUROVIČ, M. (a kol.): Restaurování a konzervování archiválií a knih. Praha 2002; FLODR, M.: Filigranologie: úvod do studia filigránů. Brno 1974; HAMANOVÁ, P.: Z dějin knižní vazby: od nejstarších dob do konce XIX. stol. Praha 1959; KATZ, C. – GÖTTSCHING, L.: Papier-Lexikon. Gernsbach 1999; KOCMAN, J. H.: Médium papír. Brno 2000; KORDA, J. (a kol.): Papírenská encyklopedie. Praha 1992; SVATOŇ, M.: Anglicko-český odborný papírenský slovník. Praha 1987; SVATOŇ, M.: Německo-český odborný papírenský slovník. Praha 1985; ŠALDA, J.: Papír – kartón – lepenka. Praha 1962; ZUMAN, F. – VYKYDAL, M. – KORDA J.: Papír: historie řemesla a výrobní techniky. Praha 1983; ZUMAN, F.: Výrobní technika papíru a její vývoj. Praha 1937; ZUMAN, F.: Knížka o papíru. Praha 1947.

Autor hesla: Jan.novotny