Sazeč
Sazečský a tiskařský provoz (Leipzig 1740). Gessner, Christian Friedrich: Die so nöthig als nützliche Buchdruckerkunst und Schriftgießerey (Leipzig, Christian Friedrich Gessner 1740–1745). Díl první (1740), rozkládací frontispis (letopočty 1540 nad dveřmi a 1640 i 1740 na obou lisech upomínají na jubilejní oslavy Gutenbergova vynálezu). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AY II 31.
Pořizování sazby (Livourne 1775). Recueil de planches sur les sciences, les arts libéraux et les arts méchaniques, … troisieme édition … septime volume (Livourne, de l’imprimerie des éditeurs [= Denis Diderot et Jean Le Rond d’Alembert] 1775). Příloha 4, tabule I (u kas dva sazeči se sázítky, tenakly a divizory, vpravo montáž štočku do formy, vzadu vlevo ramínko na vyvěšování potištěných archů). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AB I 10.
Sazečovy nástroje (Leipzig 1740). Gessner, Christian Friedrich: Die so nöthig als nützliche Buchdruckerkunst und Schriftgießerey (Leipzig, Christian Friedrich Gessner 1740–1745). Díl první (1740), tabule za pag. 126 (zleva nahoře sázítko, patrice s negativně vyvýšeným písmenem B, dvě tisková písmena se signaturami na boku, přihrádky na tiskové formy s ležícím sázítkem a sázecí linkou, nádoba na louh k čištění sazby, korektorovo sedátko, typografická mírka, vyřazovací prkno, dvě sazebnice, kasa s německým naložením, šídlo na opravu chybné sazby, tenakl a divizor). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AY II 31.
Tím, jak sazeč při sazbě uplatňoval pravopisnou normu, tiskárna spoluvytvářela jazykovou kulturu čtenáře a význam knihtisku rostl. Přitom se však zapomíná, že to, co v pravopisném úzu sazeče mnohdy označujeme jako „kolísání“, není nic jiného nežli výsledek manuální (ne)schopnosti. Sazeč totiž mohl na rozdíl od opisovače upravovat text opakovaně a beze stop. Dbal přitom na zachování stále stejné délky řádku a před touto povinností i hláskosloví či interpunkční znaky občas ustupovaly do pozadí. Byly-li mezislovní mezery neúnosně velké, sazeč si kupříkladu u slova ,bůh‘ vypomohl k delšímu tvaru starší dvojhláskou ,buoh‘. Naopak plný text, který se do řádku nevešel ani s použitím divize (rozdělovníku), komprimoval tradičně oblíbenými zkratkami (ligaturami), např. adjektivum ,mnohého‘ zkrátil jako ,mnohé°‘. To nemění nic na tom, že pravopis sazečů, v němž tak přinejmenším až do 17. století vedle produktivnějších forem ožívaly ještě jevy staršího jazykového vývoje, byl ve srovnání s pravopisem písařů vnímán vážněji a už během 16. století sehrál důležitou roli v normalizaci jazykových jevů.

Kvalitní sazeč, který chybami v sazbě korektora příliš nezaměstnal, měl také velký vliv na plynulý a rentabilní chod tiskárny. Aby neplýtval papírem, sazbu na konci kapitoly či celého díla, bylo-li třeba při překročení kalkulace, bez rozpaků komprimoval abnormálním počtem zkratek, anebo určené textové písmo místy vyměnil za úspornější. Zatímco uzuální zkratky napomáhaly sazbu ekonomizovat pouze do počátku 16. století, kdy s nástupem čtenářsky komfortnějšího švabachu tato možnost mizela, po menším písmovém stupni se při příležitosti krácení délky textu sahalo standardně i ve stoletích pozdějších. Jako velmi raný příklad první eventuality poslouží Sweynheymovo a Pannartzovo vydání Aristotelova díla Ethica ad Nicomachum (Roma 1473). Druhý postup dokládá Manipulus curatorum Quida de Monte Rochen (Esslingen? 1476-1478?), tištěný u Konrada Fynera, zakladatele knihtisku v Esslingenu (1473-1478) a Urachu (1481-1482). Aby práce v tiskárně nezaostávala, objemnější zakázky zpravidla sázelo několik sazečů paralelně. Ne vždy se však správně sešli, takže část textu je v místě styku na rozhraní dvou složek vysazena dvakrát, a to mnohdy s drobnými odchylkami. U nás k této chybě došlo poprvé už v dílně Tiskaře Pražské bible při sazbě Pražské bible (Praha 1488).
Sazečův výkon se hodnotil počtem vysázených archů a od 18. století podle množství použitých tiskových písmen ‚n‘ ‚m‘ nebo ‚u‘ (která měla střední tloušťku textového písma příznačně pojmenovávaného jako chlebové). Sazeč měl tedy zájem vysadit co nejvíce textu a takzvaný horror vacui, vedoucí během 16. a 17. století k pokrývání volných ploch sazbou disparátních přídavků a přítisků, mu v tom jen pomáhal. Jinak tomu bylo ovšem v éře sazečsky nezralých prvotisků. Zde ani listové vakáty, ani půlstránkové lakuny (z lat. lacuna = mezera) sazby sloupcové ještě nevadily, ale čtenář byl o neporušenosti textu přesto ujištěn sazečovým návěštím „Hic nihil deficit“ (popř. „Hic non est defectus“, „Hic nullus est defectus“). Sazeč po staletí dokázal pracovat univerzálně. Teprve na přelomu 18. a 19. století se profese specializovala dle typu tiskoviny a náročnosti sazby (akcidenční tisky, časopisy, noviny).
Staré příručky pojednávající o některých sazečových úkonech, zejména vyřazování, se nazývají Formatbuch. Krátké navedení do celého řemesla podali již Bernardus a Mallinckrodt De ortu et progressu artis typographicae dissertatio historica (Köln/R. 1639-1640) a po něm kupříkladu Joseph Moxon ve svých Mechanick exercices or the doctrine of handy works, applied to the art of printing (London 1677-1678). K nejstarším pedagogicky zaměřeným a ve své době silně populárním publikacím patří Henri Fournier Traité de la typographie (Paris 1825). První bohemikální, avšak velmi povšechný popis sazečovy práce podává čtvrtá část Komenského Opera didactica omnia (Amsterdam 1657-1658), která obsahuje rozpravu nazvanou „Typographeum vivum, hoc est Ars compendiosè & tamen copiosè ac eleganter, sapientiam non chartis, sed ingeniis imprimendi“.
Lit.: FRITSCHE, P.: Der Schriftsetzer. Leipzig 1952; PORÁK, J.: Humanistická čeština. Hláskosloví a pravopis. Acta Universitatis Carolinae. Philologica Monographia 75. Praha 1983; RITZI, Chr.: „… Den Winkelhaken mit Lettern zu füllen …“. Die Ausbildung von Schriftsetzern im Spiegel autobiographischer Dokumente. Gutenberg-Jahrbuch 1989, s. 211-248; RUPPELT, G.: Über Buchdrucker und Setzer in der Literatur. Aus dem Antiquariat 1996, s. A1-A9; WOLF, H.-J.: Geschichte der Druckverfahren. Historische Grundlagen, Portraits, Technologie. Elchingen 1992.
Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.