Sazeč

Sazeč (něm. Setzer, stč. kompozitor, pozitor, z řec. řídce též typotheta) zaměstnanec tiskárny připravující sazbu. Zatímco při výrobě štočků a jejich otisků v lisu nově konstituované knihtiskařské řemeslo těžilo z profesí existujících v zásadě již dříve, úkony spjaté s písmolijectvím, sazbou a tiskovou formou nového typu byly vlastní až Gutenbergově technologii. Sazečská činnost se však během 15. století nejednou kumulovala s pracovní náplní výkonného tiskaře čili majitele živnosti. Samostatný odborník nacházel uplatnění zprvu pouze v kapitálově silných dílnách, ale s všeobecnou diferenciací knihtiskařského řemesla, kdy na principála přecházely spíše organizační povinnosti, se od přelomu 15. a 16. století bez profesionálního sazeče neobešla už žádná tiskárna.

Sazečský a tiskařský provoz (Leipzig 1740). Gessner, Christian Friedrich: Die so nöthig als nützliche Buchdruckerkunst und Schriftgießerey (Leipzig, Christian Friedrich Gessner 1740–1745). Díl první (1740), rozkládací frontispis (letopočty 1540 nad dveřmi a 1640 i 1740 na obou lisech upomínají na jubilejní oslavy Gutenbergova vynálezu). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AY II 31.
Pořizování sazby (Livourne 1775). Recueil de planches sur les sciences, les arts libéraux et les arts méchaniques, … troisieme édition … septime volume (Livourne, de l’imprimerie des éditeurs [= Denis Diderot et Jean Le Rond d’Alembert] 1775). Příloha 4, tabule I (u kas dva sazeči se sázítky, tenakly a divizory, vpravo montáž štočku do formy, vzadu vlevo ramínko na vyvěšování potištěných archů). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AB I 10.
Sazečovy nástroje (Leipzig 1740). Gessner, Christian Friedrich: Die so nöthig als nützliche Buchdruckerkunst und Schriftgießerey (Leipzig, Christian Friedrich Gessner 1740–1745). Díl první (1740), tabule za pag. 126 (zleva nahoře sázítko, patrice s negativně vyvýšeným písmenem B, dvě tisková písmena se signaturami na boku, přihrádky na tiskové formy s ležícím sázítkem a sázecí linkou, nádoba na louh k čištění sazby, korektorovo sedátko, typografická mírka, vyřazovací prkno, dvě sazebnice, kasa s německým naložením, šídlo na opravu chybné sazby, tenakl a divizor). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AY II 31.

Nejstarší vyobrazení sazeče při práci nalézáme v Hussově francouzské verzi Danse macabre (Lyon 1499). Také z jiných ilustracích je patrné, že do 18. století, kdy dle kapacitních možností principálů začaly vznikat první samostatné sazárny, pracoval s ostatními řemeslníky ve společné místnosti. Sazečem se stával vzdělaný, cizích jazyků znalý tovaryš. Ženy jako výkonné sazečky objevíme jen příležitostně. Prvenství patří dozajista dominikánkám v klášteře S. Jacopo di Ripoli poblíž Florencie (spolu s nimi v Tiskárně klášterní, označované 1476-1484 „apud sanctum Jacobum de Ripoli“, pracovali ovšemže i řeholníci Pietro da Pisa a Domenico da Pistoia). Další ženou, která po boku manžela Abrahama ben Šeloma Conata zvládala sazečskou profesi, byla Estellina Conatová (Mantova 1477).

Tanec Smrti v tiskárně a u knihkupce (Lyon 1499). Danse macabre (Lyon, Matthias Huss 1499). Detail liniového dřevořezu z fol. b1a. Repro: Faulmann 1882.

Jedinými nástroji, kterými sazeč disponoval a které se po čtyři století pramálo změnily, byly sázítko, sazečská linka, sazebnice a sazečská kasa. Sazeč vybíral z příslušné kasy tisková písmena a netisknoucí písmové výplňky buď na základě náhledu do předlohy upevněné v tenaklu, anebo dle diktátu pomocníka. Sazebný materiál skládal s pomocí opěrné linky do sázítka a odtud ho překlápěl na sazebnici, kde teprve vznikala kompletní stránková sazba. Vznikal-li v tiskárně jednolist, zde po eventuálních korekturách sazečovy povinnosti končily a jednodílná tisková forma byla přesunuta na tiskovou desku ručního lisu. Reprodukoval-li se mnohem delší text, sazečova činnost pokračovala, dokud nevysadil a na sazebnici nepřipravil příslušný počet stránek potřebných k vyřazení lícové a rubové formy prvního archu. Celý proces pak opakoval tak dlouho, dokud se neocitl na konci předlohy. Zkušený ruční sazeč tímto způsobem vysadil za hodinu asi 1.500 znaků hladkého garmondového textu. To, co za hodinu vysázel, se po otištění v knihtiskařském lisu nejméně půl hodiny rozmetávalo. Ve velkých tiskárnách sazbu rozebírali a čistili kornuti. Pracovní tempo sazeče ovlivňovala nejen zásoba písmového materiálu, ale i kapacita lisu. Dle německých knihtiskařských řádů 16. století víme, že byl povinnen denně odevzdávat tři formy, a to v 9, 14 a 17 hodin.

Tím, jak sazeč při sazbě uplatňoval pravopisnou normu, tiskárna spoluvytvářela jazykovou kulturu čtenáře a význam knihtisku rostl. Přitom se však zapomíná, že to, co v pravopisném úzu sazeče mnohdy označujeme jako „kolísání“, není nic jiného nežli výsledek manuální (ne)schopnosti. Sazeč totiž mohl na rozdíl od opisovače upravovat text opakovaně a beze stop. Dbal přitom na zachování stále stejné délky řádku a před touto povinností i hláskosloví či interpunkční znaky občas ustupovaly do pozadí. Byly-li mezislovní mezery neúnosně velké, sazeč si kupříkladu u slova ,bůh‘ vypomohl k delšímu tvaru starší dvojhláskou ,buoh‘. Naopak plný text, který se do řádku nevešel ani s použitím divize (rozdělovníku), komprimoval tradičně oblíbenými zkratkami (ligaturami), např. adjektivum ,mnohého‘ zkrátil jako ,mnohé°‘. To nemění nic na tom, že pravopis sazečů, v němž tak přinejmenším až do 17. století vedle produktivnějších forem ožívaly ještě jevy staršího jazykového vývoje, byl ve srovnání s pravopisem písařů vnímán vážněji a už během 16. století sehrál důležitou roli v normalizaci jazykových jevů.

Frontispis ke Komenského sebraným spisům (Amsterdam 1657–1658). Komenský, Jan Amos: Opera didactica omnia (Amsterdam, Christoffel Cunradus – Gabriel de Roy 1657–1658). Frontispis (1657) s autorovým portrétem lemovaným několika obrazovými poli, z nichž jedno je schematickým pohledem do tiskařské dílny. Antikvariát Meissner (Praha).

Kvalitní sazeč, který chybami v sazbě korektora příliš nezaměstnal, měl také velký vliv na plynulý a rentabilní chod tiskárny. Aby neplýtval papírem, sazbu na konci kapitoly či celého díla, bylo-li třeba při překročení kalkulace, bez rozpaků komprimoval abnormálním počtem zkratek, anebo určené textové písmo místy vyměnil za úspornější. Zatímco uzuální zkratky napomáhaly sazbu ekonomizovat pouze do počátku 16. století, kdy s nástupem čtenářsky komfortnějšího švabachu tato možnost mizela, po menším písmovém stupni se při příležitosti krácení délky textu sahalo standardně i ve stoletích pozdějších. Jako velmi raný příklad první eventuality poslouží Sweynheymovo a Pannartzovo vydání Aristotelova díla Ethica ad Nicomachum (Roma 1473). Druhý postup dokládá Manipulus curatorum Quida de Monte Rochen (Esslingen? 1476-1478?), tištěný u Konrada Fynera, zakladatele knihtisku v Esslingenu (1473-1478) a Urachu (1481-1482). Aby práce v tiskárně nezaostávala, objemnější zakázky zpravidla sázelo několik sazečů paralelně. Ne vždy se však správně sešli, takže část textu je v místě styku na rozhraní dvou složek vysazena dvakrát, a to mnohdy s drobnými odchylkami. U nás k této chybě došlo poprvé už v dílně Tiskaře Pražské bible při sazbě Pražské bible (Praha 1488).

Sazečův výkon se hodnotil počtem vysázených archů a od 18. století podle množství použitých tiskových písmen ‚n‘ ‚m‘ nebo ‚u‘ (která měla střední tloušťku textového písma příznačně pojmenovávaného jako chlebové). Sazeč měl tedy zájem vysadit co nejvíce textu a takzvaný horror vacui, vedoucí během 16. a 17. století k pokrývání volných ploch sazbou disparátních přídavků a přítisků, mu v tom jen pomáhal. Jinak tomu bylo ovšem v éře sazečsky nezralých prvotisků. Zde ani listové vakáty, ani půlstránkové lakuny (z lat. lacuna = mezera) sazby sloupcové ještě nevadily, ale čtenář byl o neporušenosti textu přesto ujištěn sazečovým návěštím „Hic nihil deficit“ (popř. „Hic non est defectus“, „Hic nullus est defectus“). Sazeč po staletí dokázal pracovat univerzálně. Teprve na přelomu 18. a 19. století se profese specializovala dle typu tiskoviny a náročnosti sazby (akcidenční tisky, časopisy, noviny).

Staré příručky pojednávající o některých sazečových úkonech, zejména vyřazování, se nazývají Formatbuch. Krátké navedení do celého řemesla podali již Bernardus a Mallinckrodt De ortu et progressu artis typographicae dissertatio historica (Köln/R. 1639-1640) a po něm kupříkladu Joseph Moxon ve svých Mechanick exercices or the doctrine of handy works, applied to the art of printing (London 1677-1678). K nejstarším pedagogicky zaměřeným a ve své době silně populárním publikacím patří Henri Fournier Traité de la typographie (Paris 1825). První bohemikální, avšak velmi povšechný popis sazečovy práce podává čtvrtá část Komenského Opera didactica omnia (Amsterdam 1657-1658), která obsahuje rozpravu nazvanou „Typographeum vivum, hoc est Ars compendiosè & tamen copiosè ac eleganter, sapientiam non chartis, sed ingeniis imprimendi“.

Lit.: FRITSCHE, P.: Der Schriftsetzer. Leipzig 1952; PORÁK, J.: Humanistická čeština. Hláskosloví a pravopis. Acta Universitatis Carolinae. Philologica Monographia 75. Praha 1983; RITZI, Chr.: „… Den Winkelhaken mit Lettern zu füllen …“. Die Ausbildung von Schriftsetzern im Spiegel autobiographischer Dokumente. Gutenberg-Jahrbuch 1989, s. 211-248; RUPPELT, G.: Über Buchdrucker und Setzer in der Literatur. Aus dem Antiquariat 1996, s. A1-A9; WOLF, H.-J.: Geschichte der Druckverfahren. Historische Grundlagen, Portraits, Technologie. Elchingen 1992.