Sloupcová sazba

Z Encyklopedie knihy

Sloupcová sazba (něm. Kolumnensatz) název sazby vznikající v krátkém či v krátce nastaveném sázítku a po otisku se jevící jako sloupec (lat. columna, angl. column, fr. colonne, něm. Kolumne nebo Spalte). Poněvadž na sazebnici bývaly obvykle vyřazovány s pomocí kolmých vložek dva textové sloupce vedle sebe (angl. double-columned, fr. sur deux colonnes, něm. zweispaltig), hovoříme o dvojitém, případně trojitém stránkovém zrcadle. Sazba v hlavě a patě stránky zachovávala jednotnou horizontální linii. Výjimka se dlouho udržela jen u závěrečné strany, jejíž levý textový sloupec probíhal obyčejně až ke spodnímu okraji, zatímco pravý, zakončený explicitem, pokračoval jen potud, pokud dovoloval text. Jinak tomu bylo v éře sazečsky nezralých prvotisků. Porušil-li sazeč sloupcovou symetrii uvnitř publikace, čtenáře zpravidla upozornil, že nevysázeným sloupcem újma na textu nevzniká. Kupříkladu v Brandisově vydání světových dějin Rudimentum novitorum (Lübeck 1475) čteme sazečovo návěští „Hic nihil deficit sed seq[uit]ur glo[r]iosa I[e]r[usa]l[e]m“.

Sloupcové členění zavedl dle vzoru středověkých rukopisných kodexů, dbajících na optickou organizaci textu, již Johann Gutenberg při prvním velkém knihtiskařském opusu Biblia latina (Mainz? ca 1454?-1455). V Čechách zvládl dvousloupcovou sazbu poprvé Tiskař Arnoštových StatutMissale Pragense (Plzeň? 1479). Na Moravě tiskl zčásti ve třech sloupcích již Konrad Stahel latinský jednolistový Almanach ad annum 1488 (Brno 1487?). Zmenšování knižních formátů z původně běžného folia na kvart či osmerku sloupcovou sazbu závěrem 15. století poněkud omezilo jen na určité typy publikací (např. administrativní a akcidenční tisky, bible, slovník), na určité části publikací (rejstříkový aparát) a ediční formy (vydání synoptické). Specifikem zejména právnické literatury je kombinace sloupcové a celostránkové sazby. Poněvadž ta byla většinou obsahově významnější, kustody nesvazovaly sloupcový text komentářů, nýbrž průběžnou sazbu hlavního textu. Číslování pak probíhalo v celé publikaci buď kontinuálně, anebo zvlášť pro sloupce komentářového textu a zvlášť pro hlavní text. Nemají-li sloupce vlastní čísla, levý při citaci označujeme řeckým písmenem α (alfa, případně jen a), pravý β (beta, b).

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.