Speculum

Z Encyklopedie knihy

Speculum (lat. zrcadlo) metaforické pojmenování žánru středověké odborné, věcné i naukové prózy. Je frekventováno především v literatuře filozofické a nábožensky vzdělavatelské. Život Kristův nazvaný Speculum humanae salvationis koloval od počátku 14. století v opisech a od 60. let 15. století byl v Nizozemí rozšiřován nejprve v podobě blokové knihy (1466-1467), obsahující nanejvýše pět desítek xylografií s trojdílnými biblickými obrazy. Vedle tohoto latinského znění bylo Speculum reprodukováno blokovým tiskem také v holandštině (1474-1475). První vydání pořízené knihtiskem u Antona Sorga (Augsburg 1476) mělo již text německý. Francouzské znění, které představovalo zároveň první ilustrovanou knihu ve Francii, vydal Martin Huss (Lyon 1478). Holandský překlad knihtiskem publikoval poprvé Jan Veldener (Culemborg 1483). Tato i mladší vydání pořizovaná do počátku 16. století v latině či v některých národních jazycích provázel bohatý cyklus christologických dřevořezů. Nábožensky vzdělavatelský ráz má neilustrované Speculum vitae humanae Roderica Zamorensis (Roma 1468), z mladších pak bohatě zdobené Speculum passionis Domini nostri Ihesu Christi Ulricha Pindera (Nürnberg 1507). Tiskař Friedrich Peypus pro toto vydání zajistil pašijový cyklus Hanse Baldunga Griena a Hanse Leonharda Schäufeleina. Středověká encyklopedicky pojatá specula, nikoli nepodobná příručkám nazývaným lucidář, zkompiloval ve 13. století dominikán Vincentius Bellovacensis pod názvem Speculum historiale (tiskem poprvé Strasbourg ca 1476-1480), Speculum morale (Strasbourg 1476), Speculum naturale (Strasbourg 1476) a Speculum doctrinale (Strasbourg ca 1477-1478). Tato specula byla využívána zejména při tvorbě kázání a v 17. století pod názvem Speculum quadruplex (Douai 1624 ve čtyřech dílech) vyšla patrně jako starý tisk naposledy. Obdobnou funkci co enchiridion či manuale plnila kazatelská příručka Speculum exemplorum Aegidia Aurifabera (Strasbourg 1490). Pro synonymní pojmenování pasionálu zvolil speculum Valentin Leucht v dílech Viridarium historicum, das ist Historischer Spigel seltsamer Gesichte Gottes, der Engel, St. Mariä und Märtyrer (Köln/R. 1578) a Speculum historicum illustrium miraculorum … das ist Historischer Spiegel (Frankfurt/M. 1597).

Zejména od 16. století se pojmenování speculum dostává na dlouhou dobu do názvů odborných děl právnických, lékařských a přírodovědných, např. Franciscus Ritter Speculum solis, das ist Sonnen-Spiegel (Nürnberg 1607, pak 1609-1611 ve dvou dílech, 3. vydání ve třech dílech 1652-1653) nebo Sebastian Span Speculum iuris metallici, oder Berg-Rechts-Spiegel (Dresden 1698). Pod pojmem speculum rozumíme také soubor doporučení a rad pro mladé šlechtice, panovníky či určitou společenskou skupinu, který byl obvykle sestaven význačnou osobností. Speculum označovalo též příručku pro aplikaci šlechtického práva nazývanou Sachsenspiegel (Augsburg 1501). Obsah i forma sborníkové publikace Speculum Romanae Magnificentiae (Roma 1574) dokazují, že pojmenování se mohlo vztahovat i na slavnostní obrazovou knihu.

Steenova ilustrace Crasiova Specula (Praha 1672). Crasius, Louis: Speculum dominicae passionis, to jest Zrcadlo pašijové (Praha, Tiskárna jezuitská [faktor neznámý] 1672). Pag. 12 mezi postavami křesťanských Ctností trpící P. Maria před křížem, v oblacích sv. Jan Křtitel, Kristus a sv. Augustin. Vlevo dole signován malíř a kreslíř „N. v. Hoÿ, S.C.M. pic. & delin.“, v pravém spodním rohu rytec „F. v. der Stein, S.C.M. sculp.“. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. BC VI 111.

Českým ekvivalentem specula je zrcadlo. Tematická šíře tohoto žánru je však u nás omezena jen na oblast nábožensky vzdělavatelské a mravněvýchovné literatury. Dosavadní názor domácích badatelů, že zrcadlo přibližuje negativní jevy lidského života a že je tak chápáno jako určitá opozice k pozitivně koncipovanému regimenu (pravidlu), není opodstatněný. Žánr zrcadla se totiž pro manifestaci lidských hříchů u nás objevil jen výjimečně, např. Speculum mundi indurati. Zrcadlo zatvrzeného světa ec., vejstraha všem křesťanům od polského protestanta Sigismunda Sueva (Praha 1598), Historie aneb V podobenství zrcadlo o hříších, jak lidi loví ďáblové nečistí a peklo své jimi naplňují Jana Neustupovského (Praha 1609) nebo Zrcadlo rodiny bezbožné, to jest Spis z Svatého písma a z historijí pravdivých Víta Jakeše (Praha 1615). Stejně ojediněle působí přirovnání zrcadla k theatru u Nathanaela Vodňanského z Uračova, který je překladatelem pesimisticky laděného spisu Theatrum mundi minoris. Široký plac neb Zrcadlo světa Pierra Boaistuaua de Launai (Praha 1605).

První domácí tisk představuje Zrcadlo múdrosti svatého Crhy biskupa (Praha 1516), jehož autorem je sicilský dominikán Boniohannes Messanensis ze 14. století. Vůbec nejstarším jazykově českým zrcadlem je však zahraniční tisk se symptomatickým názvem Kniežky tyto slovú zrcadlo, ježto ktož se v ně vzhlédá, opatříť v nich čtyry věci budúcie a poslednie (Venezia 1506). Knížky vznikly v dílně Petera Liechtensteina zároveň s Biblí benátskou a byly doprovozeny čtyřmi nesourodými dřevořezy z jeho zásob. Deset doposud známých přetisků vyšlých mezi 1587 a koncem 18. století z českých tiskáren je vybaveno již symptomatičtějším doprovodem à la memento mori. Eschatologie byla vůbec nejčastějším námětem českých zrcadel, např. Tomáš Bavorovský Zrcadlo onoho věčného a blahoslaveného života (Praha 1561), Anastasius frater Zrcadlo života věčného (Praha 1660), dvoudílné Zrcadlo časného i věčného života, který se křesťan do něho vzhlédne, spatří v něm všechno, co vede k životu věčnému Václava Vitalise Paroubka (Praha 1770-1771) atd. Třináct snad Steenových mědirytů provází Speculum dominicae passionis, to jest Zrcadlo pašijové Louise Crasia (Praha 1672). Kresby k rytinám provedl antverpský malíř Nicolaus van Hoy.

Označení zrcadlo bývalo někdy vztaženo i na modlitební knihy, např. Mikuláš Kincl Zrcadlo pobožnosti z příkladů osvícených a v Písmě svatém poznamenaných panen, žen a vdov ženskému pohlaví představené (Zittau 1707). Projevy tohoto žánru v naukové próze jsou nepoměrně vzácnější. Patří sem především Bartoloměj Paprocký z Hlohol s objemným dílem Zrcadlo slavného Margkrabství moravského (Olomouc 1593), v němž přicházejí nesignované (Willenbergovy?) portréty panovníků a katolické šlechty. Portréty je doplněn také Fürsten-Spiegel Jana Jakuba Weingartena (Praha 1673). Traktát o charakterech soudců Speculum judicum sepsal Christoph Norbert Knaut von Fahnenschwung (Praha 1682).


Lit.: KOPECKÝ, M.: Pokrokové tendence v české literatuře od konce husitství do Bílé hory. Opera Universitatis Purkynianae Brunensis, facultas philosophica 224. Brno 1979; KOPECKÝ, M.: Zrcadlo múdrosti. Listy filologické 90, 1967, s. 166-176; PETRŮ, E.: Genologický systém české literatury 16. století. Sborník prací filozofické fakulty Brněnské univerzity D 32. Praha 1985, s. 51-58.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.