Tisk z plochy

Z Encyklopedie knihy

Verze z 10. 12. 2018, 23:47, kterou vytvořil Jan Rozehnal (diskuse | příspěvky) (Nahrazení textu „== Literatura ==“ textem „“)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Tisk z plochy (angl. planographic printing, fr. impression à plat, něm. Flachdruck) do počátku 20. století nejmladší způsob tisku, v němž barvou opatřené tisknoucí elementy kamenné tiskové formy jsou v téže rovině s ostatními místy tiskové plochy, které barvu odpuzují. Tisk se provádí v ručním litografickém lisu. Pro tuto relativně mladou skupinu grafických technik, pocházející z konce 18. století a později se dynamicky rozvíjející, je charakteristická měkká kresba, která na papíru spočívá lehce, aniž by byla do něho jako u tisku z výšky vtlačována. Nevytváří reliéf tiskové barvy, markantní pro tisk z hloubky, a většinou není ani znatelný otisk okraje tiskové formy, běžný v podobě fazety u hlubotiskových technik. Knižní ilustrace vzniklé tiskem z plochy se pořizovaly nezávisle na vlastním knihtisku a do publikace byly buď vevazovány jako přílohy, anebo dodatečně vlepovány na místa, která se při zalamování sazby musela předem vykrýt písmovými výplňky. Rubová strana těchto tabulí zůstávala většinou prázdná.

Základní technikou pro zpracování vápencového kamene jsou všechny druhy litografie (včetně těch, které kombinují plošný tisk s tiskem z hloubky). Na Senefelderově pravidle, že voda při tisku odpuzuje mastnou barvu a naopak, je založen také úspěšný pokračovatel litografie, a to světlotisk neboli fototypie (angl. collotype, fr. phototypie, něm. Lichtdruck). První pokusy zkoumající vlastnosti chromované želatiny konal již roku 1854 Louis Alphonse Poitevin (1819-1882). Větších úspěchů dosáhl český akademický malíř Jakub Husník (1837-1916), od něhož novou technologii, pojmenovávanou také albertotypie (angl. albertype, fr. albertypie, něm. Lichtdruck nach Albert), odkoupil roku 1869 mnichovský fotograf Josef Albert (1825-1886). Princip světlotisku tkví v tom, že partie kresby pokryté chromovanou želatinou osvětlením tvrdnou, ve vodě se nerozpouštějí a dobře přijímají mastnou tiskařskou barvu, zatímco neosvětlené partie vlhkem nabobtnají a barvu odpuzují. Charakteristickým rysem světlotiskových reprodukcí je obraz se širokou škálou tónů složených ze ztvrdlého a jemně vrásčitého zrna, které dává skleněné desce vlastní tiskovou schopnost. Tisklo se na světlotiskových rychlolisech v nákladu až 2.000 výtisků z jedné desky. Mladší technikou je ofsetový tisk (z angl. off = mimo, set = klást) patentovaný v Americe roku 1903 vynálezcem českého původu Kašparem Hermannem (1871-1934). Těžký a málo mobilní vápencový kámen byl zde nahrazen pružnou a pískem předem ozrněnou zinkovou deskou, která se pokreslila stejným způsobem jako u klasické litografie a napnula okolo otáčivého válce. Další válec, tentokrát gumový (odtud něm. synonymum Gummidruck), přebíral při tisku obraz ze zinkové desky a přenášel ho na papír přitlačovaný tlakovým válcem (odtud též název přenosný tisk).


Lit.: BLÁHA, R.: Přehled polygrafie. Praha 1959; IMIELA, H. J.-GERHARDT, Cl. W.: Stein- und Offsetdruck. In: Geschichte der Druckverfahren (hrsg. von R. W. Fuchs), Teil 4. Stuttgart 1993; KREJČA, A.: Techniky grafického umění. Průvodce pracovními postupy a dějinami originální tiskové grafiky. Praha 1981; WOLF, H.-J.: Geschichte der Druckverfahren. Historische Grundlagen, Portraits, Technologie. Elchingen 1992.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.