Vazba (technologie)

Z Encyklopedie knihy

Profese podílející se na výrobě knihy (Frankfurt/M. 1574). Sachs, Hans – Amman, Jost: Eigentliche Beschreibung aller Stände auf Erden (Frankfurt/M., Sigmund Feyerabend 1568). Zleva doprava: fol. F2a (papírník), E4a (ilustrátor), E3a (písmolijec), F3a (knihtiskař), F4a (briefmaler se šablonou), G1a (knihvazač). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AE IX 119.

Vazba (technologie) první fáze knihvazačovy práce nesouvisela s přípravou knižního bloku, jak by se mohlo zdát, nýbrž spočívala ve změkčení, vyrovnání a stlačení tiskařských archů. Ty byly totiž díky závěrečnému sušení v tiskárně lehce zvlněné. Papír se vlnil také v důsledku povrchového klížení, které prováděl případ od případu až knihvazač, neboť papír knihtiskový (na rozdíl od papíru psacího) touto úpravou projít před potiskem nemohl. Archy byly nejmladším zaměstnancem knihvazačské dílny vyrovnány čili planýrovány (z něm. planieren). K tomu nesloužil lis, nýbrž 5-6 kg těžké ruční kladivo. Tento způsob hlazení zároveň na obou stranách ručního papíru eliminoval stopy silového působení tiskové formy (takzvané stínování z něm. Schattierung).

Teprve pak následovalo falcování archů a skládání čili snášení složek i eventuálních grafických příloh. Složky byly zalisovány, poté dle archových signatur, kustodů a norem řazeny do knižních kompletů, dále kolacionovány a nakonec spolu s předsádkou sešity do bloku (stehy knihařské, vazy knihařské, kapitálek). Nejpozději před vlastním šitím muselo být rozhodnouto, zda se provedou všechny úkony, anebo pouze vazba provizorní na způsob brožury. Zpracovává-li knihvazač vazbu definitivně, po sešití bloku zpevní hřbet klihovým nátěrem a přední čili hřbetu protilehlý okraj bloku a horní i dolní část ořízne. Tím na dvou stranách odpadnou lomy spojitých složek a blokem je možno pohodlně listovat. Hloubka ořezu přitom respektuje jak postavení sazby na stránce, tak i optický účin typografického obrazce dvoustrany. Rozměr zachovaných částí vnitřního, horního, vnějšího a spodního okraje je vyjádřen poměrem 2 : 3 : 4 : 6. Blok, k němuž řemeslník od počátku přistupoval jako k bibliofilii, ořezem většinou zmenšován nebyl (fr. non rogné = záměrně neořezaný, ale v lomu falcovaných složek rozřezaný). Takovému exempláři zůstal proto zachován široký okraj (fr. témoin = svědek, stopa). Exemplář s původním, neporušeným okrajem, a nadto ještě se zachovaným lomem složek je označován nadnárodním termínem non coupé (fr. záměrně nerozřezáno).

Knihvazačská dílna (Livourne 1776). Recueil de planches sur les sciences, les arts libéraux et les arts méchaniques, … troisieme édition … septieme livraison, ou húitieme volume (Livourne, de l’imprimerie des éditeurs [= Denis Diderot et Jean Le Rond d’Alembert] 1776). Příloha 217, tabule V (zleva krájení usně, zdobení usně ruletou a ukládání hotových knih). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AB I 11.

Poté, co blok získal definitivní tvar, následovala eventuální úprava ořízky. Důležitou fází knihvazačovy práce bylo již od 16. století stejnoměrné kulacení hřbetu pomocí kladiva. Důsledkem kulacení se přední ořízka automaticky vhloubila. Takto upravený hřbet zaručoval pohodlnější manipulaci s otevřenou knihou. Podélné kraje kulatého hřbetu byly poté mezi okovanými lisovacími prkénky z obou stran bloku oklepány. Krajní složky tak získaly drážku, která tvořila prostor k nasazení desek. Tvar (respektive úhel) drážky odpovídal tloušťce desek včetně pokryvu (např. ke kožené nasazované vazbě francouzského typu bylo třeba vyklepat drážku se zcela kolmými stěnami). Přední a zadní desku pojily s blokem knihařské vazy, jejichž přečnívající konce se do okrajů dřevěných desek zapouštěly, nebo klínkovaly a na lepenkové desky jen klížily. Tento organismus nasazované vazby, vlastní pouze ručnímu řemeslu, dodával knižnímu korpusu požadovanou pevnost a trvanlivost. Naproti tomu technologie zavěšení, charakteristická pro industriální vazbu od 19. století, se obešla bez drážky, neboť desky byly včetně hřbetu vyráběny kompaktně jako samostatný knihařský produkt. Funkci tradičních vazů převzal řídký organtýn. Pomocí organtýnu a předsádkového papíru byl strojově šitý (anebo jen v hřbetu lepený) blok do předem hotových desek zavěšen a vlepen.

Tvorba korpusu pokračovala definitivním vypracováním hřbetu. Ačkoli se hřbet kvůli zpevnění a vyrovnání vylepoval kousky pergamenu či papíru již ve starých dobách, teprve na sklonku 18. století byla přeložená a přilepená papírová vložka užita k vytvoření funkční dutiny. Dutý hřbet se na rozdíl od přímo aplikované usně ani po mnohonásobném otevření knihy nezlomil či nepoškodil a žádaný kulatý tvar dokonale podržel. Následovala práce s pokryvem. Dle materiálu pokryvu rozeznáváme vazbu koženou (respektive usňovou), vazbu papírovou, vazbu pergamenovou a vazbu plátěnou. Po přetažení pokryvu přes hřbet a desky byl organismus vazby skryt vylepením přídeští. Poté mohlo být přikročeno k závěrečné fázi, kterou představovala eventuální výzdoba pokryvu.

Řemeslo knihvazačů se zhruba do 40. let 19. století zakládalo výhradně na ruční práci. Nutnost industrializace vyvstala až s nebývalým nárůstem knižní produkce v důsledku dělby mezi tiskařem a nakladatelem. Reorganizace manuálních provozů postupovala ovšem pomalu, poněvadž společenská objednávka, blokovaná tradicí a finančními možnostmi živnostníků, nebyla až do 40. let dostatečně důrazná. Industriální zavěšovaná vazba umožnila dobu knihařského procesu sice zkrátit a díky expanzi papíru a plátna také zlevnit, avšak ve srovnání se solidním řemeslnickým výrobkem byla technologicky jednodušší, zranitelnější a výzdobou, byť sebeokázalejší, poklesla na průmyslovou rutinu. Po dočasném útlumu bylo tradiční řemeslo koncem 70. let znovu obrozeno.

Ačkoli s válcem experimentoval při povrchové úpravě papíru již John Baskerville v polovině 18. století, ruční způsob hlazení pomocí kladiva byl opouštěn teprve během 40. let 19. století (první hladící lis patentován v Americe 1845). Manuální falcování pomocí knihařské kostky nahradil skládací stroj, patentovaný roku 1849 Američanem Edwardem Smithem (anglický typ falcovačky z roku 1851 složil za hodinu na 2.000 archů). Věkovitým nástrojem pro úpravu ořízky byl od 15. století knihařský hoblík (vlastně malý ruční dřevěný lis opatřený kolejničkami, v nichž se pohyboval hoblík s nožem broušeným po obou stranách). Nástroj podstatněji zdokonalil až roku 1813 Angličan Edward Cowper (1790-1852). Tak jako u partnerské profese knihtiskařů i zde zásadní zařízení představoval dřevěný lis. Knihvazači však vlastnili obvykle několik desítek jednodušších stolních exemplářů a jeden dva velké stojací. Speciální lis pro ruční zlacení celých plátěných vazeb zkonstruoval 1839 v Německu Karl Alexander Hensel (1789-1864). Tvůrcem zlatícího rychlolisu, který zvládl až 15.000 otisků za směnu, se stal v roce 1895 nadaný lipský zámečník Karl Krause (1823-1901). První řezačka s pevně vestavěnými noži existovala od 1837 ve Francii a od 1840 v Anglii. Nejstarší aparáty na mechanické šití bloku sestrojili anglický knihvazač Thomas Richards 1842 a Američan David McConell 1856. Stroj užívající ke spojení složek drát namísto nití patentoval 1875-1876 Hugo Brehmer (1844-1891).

Lit.: BLAŽEK, O.: Technika a tvar knižní vazby. Knihař 39, 1948, s. 116-120; BOHSE, H.-ECKARDT, H.-WEYL, P.: Die industrielle Buchbinderei, Fertigungstechnik und Maschinenkunde. Leipzig 1955; BRADÁČ, L.-STRAKA, C.: Vazba knih. In: Československé knihovnictví (red. Zd. V. Tobolka). Praha 1925, s. 130-158; DIEHL, Ed.: Bookbinding, its background and technique. New York 1980; DOLEŽAL, J.: Vazby knih. Praha 1987; ĎUROVIČ, M. (a kol.): Restaurování a konzervování archiválií a knih. Praha 2002; GNIRREP, W. K.-GUMBERT, J. P.-SZIRMAI, J. A.: Kneep en binding, een terminologie voor de beschrijving van de constructies van oude bookbanden. Dem Haag 1997; HEJDOVÁ, D. (ed.): Středověké umělecké řemeslo ze sbírek UPM. Praha 1986; KÁŇA, P.: Knihařství a knižní vazba. Sv. 1-3. Praha 1995-2001; SZIRMAI, J. A.: The archeology of medieval bookbindings. Aldershot 1999; VEZIN, J.: La reliure médiévale. Paris 1981; VYSOKÝ, J.: Závěs a nasazovaná vazba. Vitrinka 4, 1926-1927, s. 145-151; WOLF, H.-J.: Geschichte der Druckverfahren. Historische Grundlagen, Portraits, Technologie. Elchingen 1992.

Lex.: GREENFIELD, J.: ABC of bookbinding. A unique glossary with over 700 illustrations for collectors and librarians. New Castle (DE) 1997; HELWIG, H.: Einführung in die Einbandkunde. Stuttgart 1970; HELWIG, H.: Handbuch der Einbandkunde. Bd. 1-3. Hamburg 1953-1955; LHOTKA, Ed. R.: ABC of leather bookbinding. A manual for traditional craftsmanship. New Castle (DE) 2000.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.