Vazba se vzorem „fanfare“

Vazba se vzorem „fanfare“ (fr. reliure à la fanfare = fanfárová, angl. fanfare style, něm. Fanfarenstil) způsob výzdoby pozdně renesančních knižních vazeb, jehož základem je silnější pásový ornament symetricky proplétaný do tvaru arabských osmiček. Konturový pletenec (něm. Bandwerk) vznikající tlakem filety ve tvaru obloučku bývá rozložen po celé ploše desky. Je-li jím zaplněn jen vnitřek bordury, zrcadlo bývá bezezbytku pokryto arabeskami a květinovými vzory.

Zlacené vazby s osmičkovými pletenci se objevily ponejprv ve Francii poslední čtvrtiny 16. století. Za tvůrce bývá označován Nicolas Ève, jemuž někteří badatelé připisují prvotinu s náběhy „à la fanfare“ snad z roku 1560, totiž jednu z vazeb pro sběratele Groliera (pařížské vydání Plutarcha 1558). O skutečně pevné zakořenění se během 70. let postaral francouzský bibliofil Jacques Auguste de Thou (1553-1617). Styl později zdomácněl i v zahraničních dílnách a s využitím plotny přetrval až do 18. století. Často užívaným doplňkovým kolkem barokních vazeb bylo gotizující písmeno S (fr. ,S‘ barée neboli fermée = diagonálním břevnem zavřené ,S‘), jehož původní význam, patrně iniciálový, během doby zmizel.

Od prvních projevů až asi do roku 1830 neměl vzor vlastní pojmenování. Tuto okolnost nepříliš šťastně napravil Joseph Thouvenin st. Ten užil známý pletenec při historizující převazbě, kterou si objednal pařížský bibliofil a bibliograf Charles Nodier (1780-1844). Sbírka bizarních satir se nazývala Les fanfares et courvées abbadesques (Chambéry 1613) a Thouvenin název knihy přitom vztáhl na morfologii dosud bezejmenné výzdoby.

Přední deska vazby se vzorem „fanfare“, snad z ateliéru Nicolase či Clovise Èveho (Paris ca 1580). Tmavokarmínově mořený safián na lepence 340 x 218 mm, useň se symetricky plošně komponovaným zlaceným slepotiskem. Výzdoba obou desek je shodná. Průplety vycházejí ze čtyř stran středového oválu a geometricky se rozvíjejí až k úzké vpadlé borduře u hran desek. Zlacené kontury průpletů vyplňuje černá vosková barva. Mezi průpletkami byly přes stříbrnou fólii tlačeny šrafované vavřínové ratolesti. Stejnou kompozici jako obě desky má i výzdoba hřbetu. Na hranách desek přichází zlacená dvojlinka, která je přerušovaná šikmou šrafurou. Ze dvou párů hedvábných tkanic zachován částečně jen spodní. Zlacená ořízka. L’histoire de Palmerin d’Oliue, filz du roy Florendos de Macedone, et de la belle Griane, fille de Remicius empereur de Constantinople (Paris, s. t. 1553). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. Σ I 17.
Přední deska vazby se vzorem „fanfare“ (Venezia? Roma? konec 16. století). Tmavozelená teletina na lepence 325 x 218 mm, useň se symetricky plošně komponovaným zlaceným slepotiskem. Výzdoba obou desek je shodná. Průplety vycházejí ze čtyř stran středového oválu a geometricky se rozvíjejí až k širší ornamentální borduře u hran desek. Zlacené průplety jsou zakončeny šrafovanými olivovými ratolestmi a bohatou kolkovou výzdobou (šrafované půllisty, růžice, kolečka, palmety). V dominantovém oválu, původně prázdném, malovaný znak (na štítě Uhry, Čechy, Habsburg a Kastilie s Leonem). Hřbetní mezipole jsou bezezbytku pokryta zlacenými arabeskami. Na hranách desek přichází zlacená linka, která je přerušovaná šikmou šrafurou. Dva páry poškozených hedvábných tkanic. Zlacená ořízka. Paleotti, Gabriele: De sacri consistorii consultationibus (Roma, Typographia apostolica Vaticana 1592). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. Σ III 10.

Lit.: CORON, A.: „Ut prosint aliis.“ Jacques-Auguste de Thou et sa bibliothèque. Histoire des bibliothèques françaises 2, 1988, s. 101-125; DEVAUCHELLE, R.: La reliure en France de ses origines à nos jours. Vol. 1-3. Paris 1959-1961; HELWIG, H.: Handbuch der Einbandkunde. Bd. 1-3. Hamburg 1953-1955; HOBSON, G. D. Les reliures à la fanfare, le problème de l’S fermé. Une étude historique de l’art de la reliure en France au XVIe siècle. London 1935 (repr. Amsterdam 1970).