Vazby pro sběratele Canevariho

Z Encyklopedie knihy

Vazby pro sběratele Canevariho dnes již nesprávné označení více než 130 zachovaných italských renesančních vazeb s dominantovou kompozicí. Charakteristickou dominantu svrchní desky představuje medailon s Apollónem přijíždějícím na slunečním voze přes louku k strmému Parnasu, na němž stojí okřídlený Pegas. Této alegorii odpovídá též řecká devíza „ορθως και μη λοξιως“ (přímo a ne okolo). Medailon má tvar buď stojícího oválu (pro knižní formát foliový), anebo podélného oválu (pro formát osmerkový a menší). Ovál se tiskl z plotny a jako celá kompozice i název díla byl zlacen, a nadto ještě zeleně kolorován kvůli nápodobě patiny na bronzu.

Komerčně motivovanou legendu, že objednatelem vazeb a původním majitelem byl italský bibliofil Demetrio Canevari (1559-1625), vytvořil pařížský antikvář Leon Téchener (1833-1888). Mýtus stál pouze na spekulativním prohlášení medailonu s Apollónem, bohem lékařství (respektive Asklépiovým otcem), za symbol Canevariho lékařské profese, kterou bibliofil ve službách Urbana VII. skutečně zastával. V průběhu 19. století mýtem neotřásl ani rozpor mezi žánrovým zaměřením inkriminovaných knih, které představovaly klasickou i soudobou beletrii, a Canevariho sběratelskou orientací na filozofii a medicínu, ba ani skutečnost, že soubor byl vytištěn a knihařsky zpracován ještě před Canevariho narozením.

Mýtus, o němž zapochyboval již roku 1903 Giuseppe Fumagalli, poprvé pohřbil G. D. Hobson, který si povšiml výrazných shod mezi takzvanou Canevariho kolekcí a souborem 14 plaketových vazeb nezpochybnitelně vzniklých pro Apollonia Filareta (sekretář Pavla III. a od 1537 ve službách jeho syna Piera Luigiho Farnese). Ty pro středový medailon užívají také emblém, totiž plotnu s orlem vzášejícím se nad skálou a mořem, v němž plavou delfíni. Medailon obklopuje devíza „procul este“ (buďtež vzdáleni). Roku 1926 Hobson z typologického srovnání usoudil, že objednatelem takzvané Canevariho kolekce byl syn Pavla III. Piero Luigi Farnese (zemř. 1547). Odlišnou hypotézu předložila později ještě Ilse Schunkeová, když za prvního majitele ohlásila Alessandra Farnese (1520-1589), syna Piera Liugiho a papežova vnuka.

Letitý spor definitivně uzavřel až roku 1975 A. Hobson. Jeho atribuci podpořily dopisy mezi Claudiem Tolomeiem (1492-1555/56), který po boku Apollonia Filareta pracoval od 1539 ve službách Piera Luigiho Farnese, a janovským patricijem Giovannim Battistou Grimaldim (ca 1524-1612). Z korespondence totiž jasně vyplývá, že objednatelem a prvním majitelem takzvané Canevariho kolekce je Grimaldi. Nákupčí Tolemei nechal pro něho v Římě během 1545-1547 svázat třemi knihvazači asi 200 knih. Grimaldimu v jednom z listů Tolemei dokonce zaslal jak jména řemeslníků (Maestro Luigi, Niccolo Fery zvaný Franzese a Marcantonio Guillery), tak reference o knihařských materiálech, postupech i typickém středovém medailonu. Tolemeiův přesný popis zcela odpovídá artefaktům, jejichž původní majitel byl houževnatě hledán takřka 150 let.


Lit.: DAVENPORT, C.: Cameo book-stamps, figured and described. London 1911; FUMAGALLI, G.: Di Demetrio Canevari medico e bibliofilo Genovese e delle preziose legature che si dicono a lui appartenute. Florenz 1903; HAMANOVÁ, P.: Z dějin knižní vazby od nejstarších dob do konce XIX. stol. Praha 1959; HOBSON, A.: Apollo and Pegasus. An inquiry into the formation and dispersal of a renaissance library. Amsterdam 1975; HOBSON, A.: French and Italian collectors and their bindings. Illustrated from examples in the library of J. R. Abbey. Oxford 1953; HOBSON, A.: Humanists and bookbinders. The origin and diffusion of humanistic bookbinding 1459-1559. With a census of historiated plaquette and medaillon bindings of the renaissance. Cambridge 1989; HOBSON, G. D.: Maioli, Canevari and others. London 1926; MARINIS, T. de: La legatura artistica in Italia nei secoli XV e XVI. Vol. 1-3. Firenze 1960; SCHUNKE, I.: Für wen wurden die sogenannten Canevaribände gebunden? Zentralblatt für Bibliothekswesen 65, 1951, s. 37-52; SCHUNKE, I.: Von Menschen und Einbänden in der Renaissance. Librarium, Zeitschrift der Schweizerischen Bibliophilen-Gesellschaft 11, 1968, S. 2-23.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.