Velinový papír

Z Encyklopedie knihy

Výroba čerpací formy (Livourne 1774). Recueil de planches sur les sciences, les arts libéraux et les arts méchaniques, … troisieme édition … quatrieme livraison, ou cinquieme volume (Livourne, de l’imprimerie des éditeurs [= Denis Diderot et Jean Le Rond d’Alembert] 1774). Příloha 244, tabule IX. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AB I 8.

Velinový papír (stfr. veel = tele, vélin = původně telecí pergamen, angl. wove paper, papier vélin, něm. Velinpapier) hladký a stejnoměrný papír připomínající povrchem, barvou a průhledem pergamen. Struktura podélných a příčných žeber není na rozdíl od papíru veržé patrná. Za ideového původce se považuje Benjamin Franklin, který myšlenku uvedení hladkého papíru do knihtiskařského provozu vnukl Johnu Baskervillovi. Baskerville papír objednal u Jamese Whatmana st. (1702-1759), nejlepšího soudobého papírníka v Anglii, a vytiskl na něm část nákladu Vergiliových děl Bucolica, Georgica et Aeneis (Birmingham 1757).

Francouzské označení „vélin“ poprvé užil nadšený propagátor této novinky François Ambroise Didot. Nejstarší výrobky vznikaly ještě s použitím klasické čerpací formy. Zvláště jemně utkané kovové síto uvedl do praxe roku 1778 německý tkadlec a formař Ignaz Augustin Roswag (zemř. 1845). Síta doplněná stíněnkou čili pro velinový papír typickým stínovaným filigránem se poprvé vyskytla roku 1793. Rakousko produkovalo velinový papír od 1792, Německo 1794, Holandsko 1804. Strojní výroba velinového papíru 19. století spočívá v užití hladkého egutéru (1828), který nezanechává žebrování, ale povrch papíru pouze vyrovnává. Velinový papír nelze zaměňovat s geneticky mladším papírem pergamenovým.


Lit.: BALSTON, Th.: James Whatman, father & son. London 1957 (repr. 1979); KORDA, J.: Papírenská encyklopedie. Praha 1992; WEISS, W.: Das Wasserzeichen im alten handgeschöpften Velinpapier. Gutenberg-Jahrbuch 1961, s. 11-17.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.