Zkratky (rukopisná kniha)

Z Encyklopedie knihy

Verze z 11. 12. 2018, 00:49, kterou vytvořil Jan Rozehnal (diskuse | příspěvky) (Nahrazení textu „== Literatura ==“ textem „“)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Zkratka (též brachygrafie z řec. brachys = krátký, grafō = píši, angl. abbreviation, fr. abréviation, něm. Abkürzung/Kürzung) je ustálený způsob zkrácení slova nebo sousloví. Nejčastěji se zkratky používají pro zápis často užívaných slov či ustálených spojení (est, dominus'', und) nebo pro zkrácení zápisu víceslovných spojení (Beata Maria Virginis, kalendae). Rozlišujeme v zásadě tři typy hlavních skupin zkratek: 1. zkratky suspenzí, 2. zkratky kontrakcí, 3. zkratky pomocí znaků zvláštního významu. Specifickou podskupinu tvoří sigly, zkrácení pouze na jedno písmeno. Další zvláštní podskupinou kontrakce jsou nomina sacra a notae iuris. Také zkratky tvořené nadepsáním patří do okruhu zkratek tvořených kontrakcí, jen se odlišují grafickým provedením.

Při zkrácení slova nebo skupiny písmen (tzv. zkratka suspenzí) se ponechává charakteristické počáteční písmeno, po případě písmena uvnitř slova, a vynechává se konec slova. Římské zkratky jsou vesměs tzv. litterae singulare, tedy jednotlivá písmena. V římských úředních textech se užívaly určité konvenční zkratky, které měly obvykle užívanou podobu (R.P.=res publica, IMP=imperator, KL.=kalendae). Od druhého století je doloženo opakování liter, které naznačují větší počet (IMPP=imperatores). Postupně se ustálily zkratky pro osobní jména (zejména G.=Gaius, T.=Titus). Sigly ženských jmen byly převrácené. Vzrůstá obliba zkratek Q=Que a B.=Bus.

Při krácení slov tzv. kontrakcí se ponechává vesměs první a poslední písmeno a kontrahuje se prostřední část, tj. vypouští se jedno nebo více písmen ze středu slova (DNS=dominus). Koncovka může být také nadepsána (n°= nebo).

Zkratky pomocí znaků zvláštního významu jsou tvořeny speciálními znaky, které mohou dle typu písma různě modifikovat. Nejčastěji se setkáme s titulem, tj. vodorovným tahem nad zkracovaným slovem. Dále se pravidelně zkracovala předpona con a com (obr.), spojka et (obr.), koncové us (obr.), ur a tur (obr.), rum (obr.). Především s písmenem p se pojila ucelená soustava zkratek pomocí speciálních znaků prae a pre (obr.), pro (obr.), per, par, por (obr.). Mimo to se ojediněle můžeme setkat se speciálními znaky pro est (obr.), autem (obr.), eius (obr.), esse (obr.), enim (obr.)

Potřeba zkrátit psaný text či případně snahy o ušetření materiálu, prostoru, času i lidských sil vedly k užívání zkratek už u nejstarších doložených písem. Vývoj zkratek a jednotlivých systémů kopírují vývoj písma a jeho jednotlivé etapy. Římské zkratky jsou nejčastěji tzv. litterae singulare, tedy jednotlivými písmeny. Od 6. století se zkrácení až na jediné písmeno označuje jako sigla. V nejstarších římských úředních textech se užívaly typizované zkratky se stabilní podobou, postupně rozšiřované na opakování liter naznačujících větší počet. Postupně se ustálily zkratky zejména osobních jmen s převrácenými siglami ženských jmen. V období pozdní antiky, tj. zhruba ve 4.-5. století, se objevily tzv. notae iuris, tj. speciální zkratky užívané v právnických materiálech. Dalším hojně užívaným systémem antických zkratek byla nomina sacra, tj. zkratky jmen a označení božských osob. Oba systémy do jisté míry ovlivnily také raná ostrovní a kontinentální písma. Karolinská minuskula zkratky příliš nepoužívala, jejich užívání nabývalo na významu zejména od 10. a 11. století. K prudkému nárůstu došlo zejména v období gotiky, tj. ve 13.-14. století. Středověké zkratky měly velké množství podob a jejich identifikace mnohdy znesnadňuje porozumění textu. Středověký písař v podstatě předpokládal poučeného čtenáře a čtenář zase dokázal identifikovat zkratky podle předpokládané struktury a smyslu čteného textu. Je třeba rozlišovat rozdíly mezi významem a užitím podobných zkratek v listinách, teologických nebo literárních rukopisech. Značnou pozornost je třeba věnovat zejména zkratkám v právnických pramenech.



Lit.: BISCHOFF, B.: Paläographie des römischen Altertums und des abendländischen Mittelalters. 4. Verl. Berlin 2009, s. 202-223; BROWN, M.P.: A guide to western historical Scripts. From antikvity to 1600. London 1993, s. 5; FRENZ, T.: Abkürzungen. Die Abbreviaturen der Lateinischen Schrift von der Antike bis zur Gegenwart. I-II. Stuttgart 2010, 2014; LEHMANN, P.: Sammlungen und Erörterungen lateinischer Abkürzungen im Altertum und Mittelalter. In: Abhandlungen der bayerischen Akademie der Wissenschaften, III. München 1929; PÁTKOVÁ, H.: Česká středověká paleografie. České Budějovice 2008, s. 143-147; PELZER, A.: Abbréviations Latines Médiévales. Louvain 1964; POULLE, E.: L´écriture latine au Moyen Age. In: L´écriture, le cerveau, l´oeil et la main (eds. E. Poulle-C. Sirat-J. Irigoin). Turnhout 1990, s. 335-348; RÖMER, J.: Geschichte der Kürzungen. Abbreviaturen in deutschsprachigen Texten des Mittelalters und der frühen Neuzeit, Göppingen 1997; SCHIAPARELLI, L.: Avviamento allo studio delle abbreviature latine nel medioevo. Firenze 1926; STIENNON, J.:: Paléographie du Moyen Âge. Paris 1999, s. 145-154.

Lex.: CAPELLI, A.: Dizionario di abbreviature latine ed italiane. Milano 1929; CHASSANT, A.: Dictionnaire des abbréviations latines et françaises, Paris 1846; HULAKOVSKÝ, J.: Abbreviature vocabulorum in scripturis praecipue latinis medii aevi tum slavicis et germanicis, Praha 1852; Vocabularium parvum scripturae latinae. J. Šedivý-H. Pátková (edd.) Bratislava-Praha 2008.

Autor hesla: Renata.modrakova