Daniel Sedlčanský nejst.

Daniel Sedlčanský nejst. (vlastním jménem Rejmar, Rýmar, též Sedesanus, zemř. 1613) tiskař a nakladatel v Praze. Pocházel ze Sedlčan (odtud častěji užívané příjmení Sedlčanský). Zprvu byl tovaryšem u Jiřího st. Melantricha z Aventinu (zcela jistě 1581, kdy získal měšťanství na Starém Městě pražském). Roku 1582 se oženil a v letech 1582-1613 provozoval vlastní knihtiskařskou živnost. Byl nakladatelem životního díla Martina Filadelfa Zámrského, které pod názvem Postila evangelitská aneb Vejkladové na evangelia nedělní a sváteční vytiskl Hieronymus Schütz (Dresden 1602).

Těžiště edičního programu spočívalo sice v latinském příležitostném humanistickém básnictví, nicméně Sedlčanskému náleží po Oldřichu Valdovi prvenství ve vydávání novinových letáků s kumulovaným zpravodajstvím. Jeho Noviny pořádné [jdoucí „po řadě“] celého měsíce září léta 1597 (Praha 1597), které respektovaly nařízení Rudolfa II. z téhož roku o reorganizaci publicistiky, jsou žel dnes nezvěstné. Žánr novin se zde pak udržel jako charakteristický, i když obtížně hájený prvek edičního modelu až do zániku dílny 1689.

Část vydavatelského programu realizoval Sedlčanský na bázi česko-polské kulturní vzájemnosti. Ilustračním aparátem tiskárny Schumannů vytiskl pod názvem Jiná částka Nové kratochvíle, s kterouž bohyně Venus na svět vyšla (Praha 1598) jednu kapitolu zábavného díla Bartoloměje Paprockého z Hlohol. Připravil také první jazykově polskou publikaci na našem území, a to Paprockého Ogród królewski, w ktorem o pocżatku cesárżow rżymskich, … naidżiess (Praha 1599). Text týkající se polských měst doprovodil šesti zřejmě Willenbergovými dřevořezy moravských měst [sic!], které užili již Milichthalerovi dědicové v Paprockého Zrcadle slavného Margkrabství moravského (Olomouc 1593). Namísto Gdaňska byla tedy představena Jihlava, Chelmno přibližovala Opava, Toruň zase Znojmo apod. Tento postup sice dokumentuje soudobou nezbytnost vyrábět častěji knihu ilustrovanou nežli neilustrovanou, ale zároveň ve srovnání se zahraničím svědčí též o omezeném potenciálu českého předbělohorského knihtisku a o nedostatečné bázi domácích umělců, schopných a ochotných angažovat se při výrobě knihy psané národním jazykem. Sedlčanského vztah ke kultuře severních sousedů dokládá také obnovení starší Graudensovy adaptace polské hry Tragedie neb hra o rozpustilosti žebrákův (Praha 1608). Dílo je dnes nezvěstné.

Po smrti Daniela nejst. převzal tiskárnu jeho stejnojmenný syn Daniel Sedlčanský st. (zemř. ca 1633?). Po Bílé hoře byl za protihabsbursky orientované aktivity pouze pokutován, a pak zřejmě konvertoval ke katolicismu. Knižní produkci Daniela st. však známe jen z let 1613-1619. Symptomatické je, že byl prvním tiskařem, který u nás rozšířil katechetický spis římského jezuity Roberta Francesca Romola Bellarmina Krátké dítek učencův zvedení (Praha 1614). Titulní rám je opatřen jezuitským emblémem IHS. Z Danielovy dílny vyšel také nejstarší prozaický průvodce Prahou Descriptio amplissimae atque ornatissimae regiae urbis Pragensis, metropolis totis Boemiae (Praha 1615), který sestavil utrakvista a pozdější exulant Bartoloměj Martinovský. Stejně epizodní role jako Danielu st. připadla ve vývoji pražského knihtisku jeho synovi Jiřímu Sedlčanskému (zemř. 1637), který dle dnešního povědomí samostatně pracoval mezi 1633-1637. Jiřího manželka se jmenovala Ludmila (st.), syn dostal jméno Daniel (ml.). Po smrti Jiřího Sedlčanského se v letech 1637-1638 tiskárny ujala vdova Ludmila Sedlčanská st. Syn Ludmily st. a Jiřího Daniel Sedlčanský ml. (zemř. 1648) je dnes jako tiskař doložen pouze kalendářovou produkcí z roku 1648 (Hermann de Werwe). Daniel ml. měl s manželkou Ludmilou ml., rozenou Kapounovou z Karlova, dvě děti, totiž Daniela nejml. (zemř. na morovou nákazu společně s otcem 1648 v dětském věku) a Ludmilu nejml. (psala se, údajně po otci, ze Šarfenberka).

Vdova Ludmila ml. Sedlčanská z Karlova (rozená Kapounová, zemř. 1664) provozovala tiskárnu „vdovským právem“ přinejmenším od roku 1651 až do své smrti. Počínaje 1654 usilovala stát se dvorskou tiskařkou. Poněvadž privilegium výroby dvorských a místodržitelských zakázek vlastnil již Urban Baltazar Goliáš, vyřízení její žádosti trvalo několik let. Nakonec však nad konkurentem zvítězila a císař jí na podzim 1657 titul propůjčil. Žila tak z tisku artikulí, patentů a kalendářů Hermanna de Werweho a Michala Kruegenera. Když zemřela, privilegium bylo Sedlčanským na podzim 1664 pro nekvalitní tiskařskou práci odebráno a navráceno Goliášovi. Ludmila Sedlčanská ml. získala 1658 také privilegium k vydávání periodických novin. Dvakrát až třikrát týdně tiskla Ordinari wochentliche … Postzeitungen (Praha 1658-1672?), které během takřka dvacetileté existence nejméně desetkrát změnily svůj název.

Dcera Ludmila nejml. Sedlčanská ze Šarfenberka (1620-1685) byla vdaná dvakrát, ale kupodivu nikoli za tiskaře, nýbrž představitele jiných řemesel. První manžel Michálek, s nímž měla syna Daniela Michálka, se živil střihačstvím sukna a druhý, jménem Fabricius (u Chyby ve Slovníku mylně Fabián), pracoval jako městský písař. Přestože Ludmila nejml. právo provozovat živnost vlastní volbou ztratila, tiskárna pod označením dědiců Daniela Sedlčanského fungovala dál. Mezi 1665-1672 její chod zabezpečoval faktor Dominik František Schmid. Snad nejlepší publikací té doby byl román Jakoba Twingera von Königshofen Kronika pravdivá a žalostivá o trojánské válce (Praha 1666). Kvalita všech ostatních výrobků již od poloviny století postupně upadala. Výrobu matkou vydobytých Postzeitungen Ludmila nejml. patrně udržela jen do roku 1672.

Tiskárnu mohl pozvednout Ludmilin syn z prvního manželství Daniel Michálek (též Myhalek, 1655-1689). Vyučil se řemeslu, ale zákonný nárok k předání rodinné dílny vznášel i s podporou pražských knihtiskařských tovaryšů marně. Poněvadž byl tvrdošíjně odmítán, z protestu nastoupil roku 1672 vojenskou službu, a Sedlčanská možnost provozovat řemeslo ztratila definitivně. Tiskárnu však nezavřela, a proto pražští tovaryši zakázali pod pokutou faktoru Schmidovi u Sedlčanské pracovat. Autorita nařízení byla zřejmě tak silná, že faktor uposlechl a odešel do konkurenční dílny Jana st. Arnolta z Dobroslavína. Pak teprve Sedlčanská protiprávně vedenou živnost na čas skutečně přerušila. Již na podzim 1673 však v intencích své matky podala císaři troufalou žádost o obnovení privilegia na tisk dvorských zakázek a novin. Arnolt, jehož výsadě tisknout periodické noviny (1672) tak hrozila újma, vyvinul větší odpor než před časem Goliáš, a Sedlčanská neuspěla.

Daniel Michálek se principálem vlastní tiskárny musel stát už 1673 a nikoli koncem 70. let, jak se dosud uvádělo (měšťanství na Starém Městě pražském získal však teprve 1679). O jeho dřívějším návratu k řemeslu svědčí cestopis Daniela Vettera st. Islandia aneb Krátké vypsání ostrovu Islandu, v němž věci divné, … spatříny (Praha 1673). Impresum tady sestává z plného Michálkova jména. Stejně je tomu u dvou populárních spisů italského jezuity Giovanniho Battisty Manniho. Nejprve tiskl Věnec věčnosti ze čtyr hlavních cvičení pospolu spletený (Praha 1676) a později, po úspěchu Tiskárny jezuitské s tímto autorem, Michálek připravil i reedici díla Věčný pekelný žalář aneb Hrozné pekelné muky obrazy a příklady … vypodobněné (Praha 1680), k níž získal mědiryty z prvního vydání. Často se věnoval výrobě ilustrovaných tezí k univerzitním dizertacím, např. Jan Marcus Marci Otho-sophia seu Philosophia impulsus universalis … opus posthumum (Praha 1683). Také Michálek od 1683 toužil opakovaně dosáhnout titulu dvorského tiskaře s právem vydávat i periodický tisk, a uspěl až v létě 1688 nedlouho před svou smrtí. Na základě nově nabytého privilegia počal tisknout Extraordinarii mittwochliche Wienerische und andere Post-Zeitungen (Praha 1688?-1689). Dle literatury se těsně před smrtí pokusil publikovat také první České noviny (Praha 1688), jejichž jediné podzimní číslo je dnes nezvěstné. Roku 1689 se tiskárny ujala ovdovělá manželka Eva Polexina Michálková (zemř. před 1709) a provozovala ji do 1696. Tehdy tiskárnu vyženil Petr Antonín Bennek, její bývalý faktor a od roku 1696 druhý manžel.

Lit.: BAĎUROVÁ, A.: Rudolfinský knihtisk v Bibliografii cizojazyčných bohemikálních tisků z let 1501-1800. Knihy a dějiny 4/1, 1997, s. 21-39; BERÁNEK, K.: Tiskařská privilegia České dvorské kanceláře v Státním ústředním archivu v Praze. Strahovská knihovna, sborník Památníku národního písemnictví 12-13. Praha 1977-1978, s. 69-104; BLAŽKOVÁ, L.: Veduty v české tiskařské produkci do roku 1620. In: Sborník k 80. narozeninám Mirjam Bohatcové (red. A. Baďurová). Praha 1999, s. 11-39; KLIMEŠ, Vl.: Počátky českého a slovenského novinářství. Praha 1955; KNEIDL, P.: Česká lidová grafika v ilustracích novin, letáků a písniček. Praha 1983; SPURNÝ, Fr.: Willenbergerovy veduty moravských měst. In: Rodná země (sborník k 100. výročí muzejní a vlastivědné společnosti v Brně a k 60. narozeninám PhDr. Vladimíra Nekudy, Csc.). Brno 1988, s. 343-368; STEJSKALOVÁ, E.: Nález německých novin ze 17. století v zámecké knihovně z Újezda svatého Kříže. In: Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska 1996 (red. V. Pumprla). Brno 1997, s. 62-73; VOLF, J.: Dějiny novin v Čechách do roku 1848. Praha 1930; VOLF, J.: Solidarita v umění knihtiskařském v XVII. století. In: Sborník věnovaný dějinám dělnického hnutí a socialismu (řídí Zdeněk V. Tobolka), sv. 1. Praha 1921, s. 60-65; VOLF, J.: Žádost knihtiskařky Sedlčanské r. 1657 za povolení tisku Obnoveného zřízení zemského. Česká revue 18, 1925, s. 183-186; WINTER, Z.: Řemeslnictvo a živnosti XVI. věku v Čechách. Praha 1909.

Lex.: CHYBA 186-187 (Michálek) a 231-233 (Sedlčanský); JIREČEK 2. 27 (Michálek) a 211 (Sedlčanský).