Textologie

Z Encyklopedie knihy

Textologie (z lat. textere = tkát, textum = utkané, logos = slovo, nauka) literárněvědná a jazykovědná disciplína všestranně studující text z hlediska autorství, vzniku, způsobu tradování a eventuálních proměn. Praktickým výsledkem studia je v užším slova smyslu bibliografické rozlišení zpracovávaných dokumentů a v širším slova smyslu příprava edice, tedy vydání díla tiskem. Věda o textu se jako samostatná disciplína formovala od osvícenství, ale termín textologie byl zaveden až ve 20. letech 20. století.

Jádro textologie spočívá v kritice všech dostupných textových pramenů. Pramenem se rozumí rukopisný záznam či tištěné vydání, autorovy náčrty a poznámky, které předcházely definitivní podobě textu, i tiskárenské korektury. Rukopisně fixovaný text, jehož autor je totožný s písařem, nazýváme autograf (řec. autos = sám tvořící, grafō = píši). Dokument napsaný někým jiným nežli autorem textu považujeme za opis čili kopii, která může být autorem prohlédnuta, opravena, a tím autorizována. Poněvadž původce textových pramenů nebývá vždy znám či jednoznačně určen, autora anonymního díla je třeba odhalit v procesu atribuce. Předmětem ověřování je i zjevné autorství, vyplývající z titulní strany či textového pramenu samého. Vybraný (popřípadě jediný) textový pramen lze bez dalšího textologického studia publikovat formou vydání dokumentárního, které může mít dvě rozdílné podoby. Je-li užito knihtisku, hovoříme o vydání diplomatickém, vzniká-li dokumentární edice fotomechanickou a fotografickou cestou, jde o vydání faksimilované. Přesný písmenkový přepis, zachovávající v diplomatickém vydání všechny grafické zvláštnosti předlohy, a to i za cenu zhotovení speciálních slitků a značek, se nazývá transliterace (lat. trans = pře-, littera = písmeno).

Srovnávací studium všech dostupných textových pramenů vede k určení výchozího textu. Tam, kde existuje jen jediný pramen, kolace odpadá a unikátní znění je zároveň zněním výchozím. Ke znázornění textového pohybu mezi dvěma a více opisy či tisky slouží citace srovnávaných pasáží postavených vedle sebe, nebo pod sebe (lat. juxtapozice). Dílčí odchylky pramenů se nazývají různočtení. Tyto odchylky nám přiblíží rukopis Komenského Labyrintu z roku 1623 obsahující marginálii „Brylle zaftaraleho zwyku“. Ta v prvním tištěném vydání Labyrint světa a lusthauz srdce (Leszno? 1631) chybí a v dalším nazvaném Labyrint světa a ráj srdce (Amsterdam 1663) má změněnou podobu na „Brylle mámenj“. Časový vztah dvou a více opisů či tisků postihuje grafické stemma (řec. věnec). Ve zdůvodněných případech stemma zahrnuje i prameny nedochované, ale předpokládané.

Jako příklad výše popsané ediční praxe poslouží tři různá vydání knížky lidového čtení Fortunatus s svým pytličkem a kloboučkem … představený. Knihopis řadí české adaptace takto: č. 2565 (muzejní defektní unikát údajně z roku 1717), č. 2566 (muzejní úplný unikát s datací nově doplněnou do poloviny 18. století) a č. 2567 (strahovský unikát s datací doplněnou do druhé poloviny 18. století). Dřevořezy jsou ve všech vydáních totožné, ale porovnáme-li jejich kvalitu, zjistíme, že na rozdíl od obou muzejních, jejichž štočky byly častým užíváním již porušené, má strahovský exemplář otisky kontrastní a se zřetelnými detaily. Strahovský unikát nemůže být tedy nejmladší, jak mylně stanovil Knihopis, ale naopak starší nežli obě vydání muzejní a jako takový se také oprávněně stal výchozím textem kritické edice Josefa Hrabáka (Praha 1970). Chceme-li sestavit úplnější stemma textových pramenů Fortunata, musíme před dochovaná vydání předřadit ještě nedochovaný tisk z roku 1561, o němž informuje Kopiář olomouckého biskupa Viléma Prusinovského vzniklý 1567. Další skrytý bibliografický pramen představuje anonymní knížka O nebi a peklu, jejíž skladatel roku 1620 zařadil mezi nedoporučovanou četbu i prózu o Fortunatovi. Neměl jistě na mysli vydání zachycené kopiářem Prusinovského, neboť tento typ levně vyrobené knížky se na knihkupeckých pultech půl století neudržel. Mezi tiskem 1561 a vydáním, které zastupuje strahovský exemplář, musíme tedy předpokládat ještě minimálně jednu dnes neznámou edici. S ohledem na tyto poznatky lze konečné stemma textových pramenů českého Fortunata vyjádřit takto:

X1 nedochované vydání 1561

X2 předpokládaná vydání mezi 1561-1620

A Knihopis č. 2567

B Knihopis č. 2566

C Knihopis č. 2565.

Výsledkem textologovy práce na stemmatu je stanovení archetypu (řec. archetypos = pravzor) čili původního textu, ze kterého vznikly další opisy a tisky. Archetyp však nemusí být nutně textem z poslední ruky autora. Velmi dobře to vidíme kupříkladu na vzpomenutém Labyrintu Jana Amose Komenského. Nejstarší znění je doloženo známým rukopisem pražské Národní knihovny XVII E 75 obsahujícím autorovy korektury a barevný obraz města jako symbolu světa (1623). Dvě o málo mladší tištěná vydání, totiž první snad z Lešna 1631 a následující amsterodamské 1663, dokládají další Komenského úpravy a aktualizační doplňky. Za základ edice proto neslouží text první ruky, nýbrž právě toto druhé, přepracované vydání jako poslední znění prošlé autorovou redakcí (Dílo JAK sv. 3, Praha 1978, ed. Jaroslav Kolár). Próza Boženy Němcové Babička představuje z textologického hlediska problém opačný. Němcová při přípravě druhého vydání (Litomyšl-Praha 1862) korigovala edici předešlou (Praha 1855), ale velmi chvatně a nesoustředěně, přičemž skoro třetina úprav se ztratila. Ačkoli vydání 1862 představuje text poslední ruky, je jakožto archetyp nepřijatelné. Za výchozí text se proto volí první vydání 1855, které představuje poslední úplnou a spolehlivou redakci.

I pečlivě zvolený výchozí text nebývá bez chyb. Nedostatky spočívají v mechanických poškozeních (chybějící listy, otrhané okraje znesnadňující čtení textu, stopy vody či ohně, napadení hmyzem) a ve vědomých či bezděčných nánosech, které jdou na vrub autora, cenzury, sazeče nebo korektora. Změna původního textu cizí rukou je označována termínem interpolace (lat. interpolare = znovu zřídit). Je to vsuvka v podobě slova, krátkého textu či celého odstavce, která s textem díla splývá graficky i obsahově. Původcem může být opisovač, čtenář nebo sazeč. Porušené místo v textu se nazývá koruptela (lat. corruptela = zkažení). Příkladem koruptely bezděčně přejímané sazeči všech tří doložených vydání Fortunata je text „Andolosia … lišku té pěkné Agripíny zaspal“. Pokud uvažujeme o soudobé erotické narážce, slovo „liška“ určitý smysl dává, ovšem jen do doby, nežli české znění srovnáme s německým originálem, abychom zjistili, že výklad je mnohem prostší. Originál zde totiž zní „Andolosia … die Lieb der schönen Agripina verschlafen hätt“ čili usnul, aniž by se s Agripinou pomiloval. Proto je nutno „lišku“ opravit na „lásku“. Opravu založenou na využití odpovídající pasáže jiného (i cizojazyčného) textového pramene, nazýváme emendací (lat. emendatio = oprava). Je-li při ruce jen jeden pramen, pak je oprava založena na konjektuře (lat. coniectura = dohad).

Všestranně zpracovaný a zrevidovaný výchozí text nazýváme kanonickým (řec. kanōn = hůlka, měřítko, pravidlo), poněvadž je východiskem vlastního vydání kritického. Za nejvhodnější způsob prezentace se pokládá přepis do moderního pravopisného systému čili transkripce (lat. trans = pře-, scribere = psát). Tento způsob přepisu normalizuje z jazykového i literárního hlediska nepodstatný grafický ráz památek a všechny relevantní a historickomluvnicky zdůvodnitelné jevy úzkostlivě zachovává. Kritické vydání je připravováno z hlediska pozdější funkce buď jako vydání vědecké, nebo jako vydání čtenářské. Studijní účel vědeckého podání zajišťují povinné komentáře textu. K nim patří úvodní stať (o cílech edice a editovaném díle) a závěrečné poznámky (věcné vysvětlivky, diferenční slovníček a vydavatelský komentář, který poskytuje úplnou informaci o textových pramenech i kanonickém textu a přibližuje zásady editorovy transkripce). Součástí těchto poznámek je standardizovaný textově kritický aparát. Změny ve výchozím textu (případně i různočtení) jsou v aparátu usouvztažněné na stránku (124) a příslušný řádek edice (33). Každá citace má ještě další dvě části, graficky oddělené znaménkem ]. Před hranatou závorkou je forma upravená editorem, za závorkou se pak pomocí transliterace přibližuje odpovídající místo textových pramenů, označených symboly. První ukázka čerpá z Fortunata (česky tištěné verze jsou značeny A, B, C a německá předloha N), příklad na druhém řádku poskytuje Komenského Labyrint (litera R značí rukopis a tištěná vydání symbolizují dle míst tisku písmena P a A):

124, 33 lásku ] liffku A, B, C ] die Lieb N.

278, 21 Bryle mámení ] Brylle mámenj A ] není P ] Brylle zaftaraleho zwyku R.

Vědecká edice je východiskem pro přípravu vydání čtenářského, které směřuje k širším vrstvám vnímatelů. Doprovodné pasáže jsou proto výrazně omezeny a některé dokonce zcela chybějí (textově kritický aparát). Věcné vysvětlivky či slovníček se zařazují jen dle potřeby. Zpřístupněno je pouze základní dílo bez eventuálních dodatků (náčrtů, zlomků) důležitých pro genezi textu. Na rozdíl od podání kritického se tak děje v jazykově modernizované podobě (odstraňují se hláskoslovné, morfologické, lexikální či syntaktické archaismy a jejich časté kolísání). Předkládá-li čtenářská edice dílo krácené o „nadbytečné“ či mravně pohoršující pasáže, hovoříme o vydání upraveném, které se v minulosti prezentovalo termíny editio castigata (lat. vydání držené na uzdě), editio castrata (lat. vykleštěné), editio expurgata či purificata (lat. vyčištěné). Klasickým příkladem „vyčištěné“ edice směřující k dětskému čtenáři může být Kolářovo-Hirschalovo vydání prostořekých rozprávek o Enšpíglovi s Lhotákovými ilustracemi (Praha 1962). Pro označení edic určených dětem a mládeži je dodnes užíván starý termín vydání „ad usum delphini“.


Lit.: DAŇHELKA, J.: Směrnice pro vydávání starších českých textů. Husitský Tábor 8, 1985, s. 285-301; DOSTÁL, A.: K ediční technice staroslovanských textů. Slavia 19, 1949-1950, s. 28-53; GÓRSKI, K.: Tekstologie i edytorstwo dziel literackich. Warszwawa 1978; HÁDEK, K.: Je textologie vskutku vědou o textu? Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Philologica et Philosophica 46. Praha 1982, s. 123-129; HÁDEK, K.: K transkripci česky psaných památek 16. a 17. století. Studia Comeniana et historica 7, 1977, s. 28-37; HAVEL, R.-ŠTOREK, B. (red.): Editor a text. Úvod do praktické textologie. Praha 1971; KOLÁR, J.: K textologii a současné ediční problematice starší české literatury. Česká literatura 34, 1986, s. 49-56; KOLÁR, J.: Poznámky k edičnímu zpracování staročeských textů. Česká literatura 36, 1988, s. 109-118; KOLÁR, J.: Poznámky ke kritickému vydávání staročeských literárních památek. Česká literatura 32, 1984, s. 269-271; KOPECKÝ, M.: K vydávání literárních památek 16. a 17. století. Studia Comeniana et historica 7, 1977, s. 7-22; KOPECKÝ, M.: Úvod do studia staročeských rukopisů a tisků. Praha 1978; LICHAČEV, A. S.: Tekstologija. Moskva-Leningrad 1983; MARTENS, G.-ZELLER, H. (edd.): Texte und Varianten. Probleme ihrer Edition und Interpretation. München 1971; MITTELSTAEDT, O. (ed.): Die wissenschaftliche Redaktion. Heft 1-. Mannheim 1965-; OTRUBA, M.: Výsledky a výhledy české textologie. Literární archiv 7, 1972, s. 253-266; PETRŮ, E.: K problematice vydávání děl bilingvních autorů 16. a 17. století. Studia Comeniana et historica 7, 1977, s. 23-28; SKŘEČEK, R.: Neautorizované vydání jako textový pramen. Česká literatura 14, 1966, s. 37-41; TICHÁ, Zd.: Poznámky k vydávání památek 17. a 18. století, ke koordinaci této práce a k recenzní praxi. Česká literatura 25, 1977, s. 54-61; VAŠÁK, P. (a kol.): Textologie. Teorie a ediční praxe. Praha 1993; VINTR, J.: Zásady transkripce českých textů z barokní doby. Listy filologické 121, 1998, s. 341-346.

Lex.: VLAŠÍN, Š. (red.): Slovník literární teorie. Praha 1977, s. 389-390.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.