Zkratky (tištěná kniha)

Zkratky (též brachygrafie z řec. brachys = krátký, grafō = píši, angl. abbreviations, fr. abréviations, něm. Abkürzungen nebo Kürzungen) provázejí evropský knihtisk už od jeho vzniku v polovině 15. století, kdy se písmařství i písmolijectví snažilo cílevědomě napodobovat středověkou rukopisnou praxi. Mimo to zkratky usnadňovaly sazečovu práci při sestavování řádků, neboť tam, kde text přesahující dané zrcadlo sazby nebylo možno rozdělit, příslušná zkratka upravila znění řádku do náležité délky. Tato výhoda se uplatnila zejména u graficky členěné titulní strany. Zkratky citelně urychlovaly pořízení sazby a nelze popřít, že hladký text zároveň rytmizovaly a oživovaly. Díky nim bylo možno částečně snížit spotřebu tiskového písma i papíru. Poněvadž měly obecný ráz a byly srozumitelné všem soudobým gramotným vnímatelům, některé se v tištěné knize udržely až do 18. století.

V nejstarší vývojové fázi se užívalo způsobu zvaného abreviace (lat. abbreviare = krátit). Šlo o prosté krácení slova, jehož konec se vynechal anebo nahradil určitým znakem, např. ,an‘ = antifona; ,v‘ = versus; ,l‘ = lectio; ,terra:‘ = terram. Dalším způsobem zkracování byla kontrakce vnitřní části slova (lat. contractio = stažení), např. ,dns‘ = dominus; ,mia‘ = misericordia; ,pnia‘ = poenitentia. Nejstarší kontrakce tvoří tzv. nomina sacra, užívaná pro záznam silně frekventovaných slov církevního jazyka, a to ne kvůli úspoře místa, nýbrž z důvodu vizuálního odlišení od ostatního textu, např. DS = Deus, SCS = Sanctus. Oba typy stažených hláskových skupin se odlévaly jako slitky na jednu písmovou kuželku. Některé písmenné znaky měly vlastní význam: obráceným ,c‘ (případně ,ç‘) se zkracovaly předpony con– com– nebo cum– (např. 9cedo = concedo), znak připomínající arabskou trojku zkracoval ,ue‘ po hlásce ,q‘ (poetaeq3 = poetaeque), modifikovaná arabská čtyřka zkracovala koncovku –rom nebo –rum (Bohemo4 = Bohemorum), devítka posazená mírně pod či nad řádek krátila koncovku –s –os –us (episcop9 = episcopus) atp. Zvláštní skupinu tvoří značky grafické, jež se někdy označují jako titly (z lat. titulus = nadpis). Nejčastěji jde o vodorovnou čárku nad slovem naznačující výpustku některých souhlásek, např. ,aia‘ = anima. Titla měla též podobu vlnovky, popřípadě tečky, naznačující výpustku hlásky ,r‘ anebo výpustku slabik ,er‘ ,ar‘ ,re‘ ,ur‘, např. ,p‘ s tečkou nahoře = per, par, pre. V českých a německých textech vlnovka i vodorovná čárka substituovaly poslední písmeno –m či –n (,ma‘ = mám; ,městuō‘ = městuom) či poslední slabiku –re (,niektē‘ = niekteré). Horní či dolní vlnovkou bývalo opatřeno také písmeno ,p‘ (,odp‘ = odpor). Koncové písmeno umístěné nad úroveň řádku nahrazovalo poslední část slova (sv° = svatého). Tyto abreviace, kontrakce a titly se počaly z tiskáren vytrácet již na přelomu 15. a 16. století nástupem vizuálně komfortnějšího švabachu.

Na titulních stranách a v rámcových částech knih se naopak až do 18. století udržely mnohé ze smluvních písmenných zkratek, které nazýváme sigly: A. (anno), A.C. (anno Christi), A.D. (anno Domini), A.LL. (artium liberalium), b. (Bůh), B. (beatus), B.D. (beati domini), canc. (cancellarius), cath. (catholicus), C.B.D. (cum bono Deo), c. c. imprimatur (correctis corrigendis imprimatur), C.D. (vum Deo), Cl. (vlari), C.N.P. (caesareus notarius publicus), Com. (comitus), Cons. (consiliarius), corr. corr. imprimatur (correctis corrigendis imprimatur), D. (doctor, doktor, dominus), D.D. (domus divina), D.D.D. (dono dedit dedicavit), D.F.K.B. (der freien Künste Beflissener), D.G. (Dei gratia), D.H.S.B. (der Heiligen Schrift Beflissener), D.O.M. (Deo optimo maximo), D.O.M.A. (Deo optimo maximo auspice), D.O.M.S. (Deo optimo maximo sacrum), D.V. (Deo volente), El. (elector), F.M.T. (Fratres militiae Templi), Fr. (Frau), Frhr. (Freiherr), G.K.P. (gekrönter kaiserlicher Poet), G.M.C. (Jeho Milost císařská), H. (Herr), H.L.Q.S. (hoc loco quantum satis), Hr. (Herr), H.S.B. (der Heiligen Schrift Beflissener), ICtus (juris consultus), I.J.N. (in Jesu Namen, in Jesu nomine), I.N.J. (Iesus Nazarenus [rex] Judaeorum, in Namen Jesu, in nomine Jesu), I.N.J.C. (in nomine Jesu Christi), I.N.S.I.T. (in nomine sanctissimae et individuae Trinitatis), I.O.M. (Iovi optimo maximo), I.U. (juris utriusque), JCtus (juris consultus), J.J. (im Jahre), J.U.C. (juris utriusque candidatus), J.U.D. (juris utriusque doctor), J.U.L. (juris utriusque licentiatus), kais. (kaiserlich), K.G.P. (kaiserlich gekrönter Poet), Lic. (licentiatus), L.P. (léta Páně), L.S. (loco sigilli), M. (magister), M.G. (mit Gott), M.P. (manu propria), M.T. (Milites Templi), N.B. (nota bene), N.C.P. (notarius caesareus publicus), N.N. (nomen nescio), N.P. (notarius publicus), O.A.M.D.G. (omnia ad maiorem Dei gloriam), O.Aug. (Ordo Fratrum Sancti Augustini), O.Cap. (Ordo Minores Capucini), O.Cist. (Ordo Cisterciensis), O.Cruc. (Ordo Militaris Crucigerorum Cum Rubea Stella), O.E.T. (Ordo Equitum Teutonicorum), O.F.M. (Ordo Fratrum Minorum), O.M.C. (Ordo Minores Conventuales), O.P.P. (ordinarius professor publicus), O.Praed. (Ordo Fratrum Praedicatorum), O.Praem. (Ordo Praemonstratensis), O.S.B. (Ordo Sancti Benedicti), O.S.M. (Ordo Servorum Mariae), O.S.P. (Ordo Scholarum Piarum), O.S.T. (Ordo Sanctissimae Trinitatis), p. (pán), P. (pater), P.C. (poeta caesareus, poeta coronatus), P.L.C. (poeta laureatus caesareus), P.P. (praemissis praemittendis, pastor principalis, professor publicus), P.P.P. (publicus professor poeseos), Praes. (praeses), Q.B.V. (quod bene vertat), Q.D.B.V. (quod Deus bene vertat), Q.D.V. (quod Deo volet), Q.F.S.C. (quod felici sidere cedat), Q.G.E.D. (quod gemino favore decurrat), Rdi.P. (reverendi patris), Reip. (reipublica), Rev.P. (reverendi patris), R.P. (reverendi patris), S. (sanctus, svatý), sac. (sacerdos), Sal.Tit. (salvo titulo), S.C.M. (sacrae Caesareae maiestatis), S.E. (seine Erlaucht, sua eccelenza), Ser. (serenissimus), S.G., S.Gn. (seine Gnaden), S.I. (Societatis Iesu), S.J. (Societatis Jesu), S.P.Q.R. (senatus populusque Romanus), Sr. (serenissimus), S.R.Eccl. (sacra Romana ecclesia), S.R.I. (sacrum Romanum imperium), S.R.I.Com. (sacrum Romanum imperium comitus), SS. (sanctissimi), S.T. (salvo titulo), S.T. et U.J.D. (sacrae theologiae et utriusque juris doctor), S.Th.Mag. (sacrae theologiae magister), V.C., V.Cl. (viri clari), V.D.M. (verbi Domini minister), v.g. (verbi gratia), W.G.B.T.S. (ve jménu Božské Trojice svaté), zl. (zlatý). Zvláštní zkratky typu ,f.‘ (fecit) se užívaly k rozlišení autorského podílu u signatur výtvarných umělců.

Lit.: CROUS, E.: Die Abkürzungszeichen in den Wiegendrucken. In: Gutenberg Festschrift zur Feier des 25 jaehrigen Bestehens des Gutenbergmuseums in Mainz (hrsg. von A. Ruppel). Mainz 1925, s. 288-294; DOKOUPIL, Vl.: Počátky brněnského knihtisku. Brno 1974; HLAVÁČEK, I.-KAŠPAR, J.-NOVÝ, R.: Vademecum pomocných věd historických. Praha 1997; JUDA, M.: Pismo drukowane w Polsce XV-XVIII wieku. Lublin 2001; KOPECKÝ, M.: Úvod do studia staročeských rukopisů a tisků. Praha 1978; LINDSAY, W. M.: Notae Latinae. Cambridge 1915-1936 (repr. Hildesheim 1963); PADZIŃSKI, A.: Brachygrafia w epigrafice i typografii polskiej XVI-XVIII wieku. Folia bibliologica 36-37, 1986-1987, s. 7-18; SECKEL, E.: Paläographie der juristischen Handschriften des 12. bis 15. und der juristischen Drucke des 15. und 16. Jahrhunderts. Weimar 1953.

Lex.: CAPELLI, A.: Lexicon abbreviaturarum. Wörterbuch lateinischer und italienischer Abkürzungen. Leipzig 1901 (Milano 1961); HULÁKOVSKÝ, J. M.: Abbreviaturae vocabulorum … Zkrácení slov … Abkürzungen von Wörtern. Praha 1852 (1913); TRAUBE, L.: Nomina sacra. München 1907 (repr. Darmstadt 1967); WINIARCZYK, M.: Sigla latina in libris impressis occurentia cum siglorum graecorum appendice. Wrocław 1995.