Číslice (tištěná kniha)

Číslice (angl. figures, fr. chiffres, něm. Ziffern) sloužily již v prvotiscích přinejmenším k číslování listů, sloupců a stran, k dataci tisku, sazbě archových signatur a nadpisů. Knihtisk latinské kulturní oblasti přejal ze starší tradice dva druhy, římské a arabské. Počáteční převaha římských číslic od poloviny 16. století slábla ve prospěch vizuálně příhodnějších a geneticky mladších číslic arabských. Římské značení se nadále udrželo pouze u signatur, nadpisů, označení svazků nebo ve jménech panovníků a papežů. Cyrilice ani hlaholice zvláštní znaky pro číslovky neměly. Dle řeckého systému byly proto užívány v této funkci litery opatřené nadřádkovou vodorovnou čárou (titlou). V cyrilici takto označené písmeno A (azь) mělo hodnotu 1, B (buky) číselnou platnost na rozdíl od hlaholice nemělo, V (vědě) = 2, G (glagol’i) = 3, D (dobro) = 4, E (jestь) = 5 atd. V hlaholici mělo písmeno A (azь) hodnotu 1, B (buky) = 2, V (vědě) = 3, G (glagol’i) = 4, D (dobro) = 5 atd. Cyrilice získala arabské a římské číslice až v rámci reformy, jejíž výsledkem byla graždanka vyhlášená roku 1708.

Také pro římské číslice neexistoval zvláštní sazební materiál. Číslice se sázely dle potřeby buď z běžného textového, anebo vyznačovacího písma, a mají tedy podobu majuskul (minuskul) I, V, X, L, C, D, M v číselné platnosti 1, 5, 10, 50, 100, 500 a 1000. Jsou-li jednotlivé číslice řazeny od větší k menší, celkovou hodnotu získáme prostým součtem (např. v letopočtu MDCLXV 1000 + 500 + 100 + 50 + 10 + 5 = 1665). Při řazení menší číslice před větší je třeba odečítat (IX 10 – 1 = 9). Těmto početním operacím napomáhala grafická podoba číslovek. Kombinovala se velká a malá písmena a číslice různých řádů byly velmi často odděleny mezerami, případně tečkami (M cccc xliii nebo M.cccc.xliii). U čísel II, III, VI, VII atp. tvořila koncovou číslici litera ,j‘, respektive „i longa“ neboli dlouhé ,i‘ (Vij = 7). Někdy byl letopočet na znamení flexe doplněn grafickou zkratkou, a vyžadoval tedy zvláštní čtení (M°vc°xxvj = tisícího pětistého dvacátého šestého).

Římské značení se mohlo oproti dnešní praxi lišit skladbou (VIIII namísto IX), a to leckdy tak výrazně, že hodnoty bylo třeba násobit i sčítat (M IIII C IIII XX VIII = 1000 + [4 x 100] + [4 x 20] + 5 + 3 = 1488). V jazykově českých textech počátku 16. století přichází namísto M sporadicky litera T[isíc] (T.ccccc.vj = 1506). Sazečská praxe 17. a 18. století u nás i v zahraničí si oblíbila číslici D (500) poměrně často nahrazovat znakem IC, jehož dvojnásobek CIC pak substituoval obvyklejší M (1000). Tento model byl obvyklý pouze u letopočtů. Římské číslice se užívaly také pro specifický, do textu zakomponovaný způsob datace, který nazýváme chronogram a chronostich. Aby písmena s platností číslic nenarušovala srozumitelnost textu, docházelo k častým licencím: číslici I (1) nahrazovaly ,J‘ nebo ,Y‘, V (5) se vyjadřovalo jako ,U‘ a X (10) jako ,W‘ (2xV). Přicházela-li římská číslice v běžném textu, pak ji nahoře obvykle doplňovala vodorovná titla na znamení, že nejde o znak v platnosti hlásky.

Arabské číslice, tvořené zvláštními znaky 1 až 9 a 0, se rozšířily hlavně zásluhou knihtisku, který už v 15. století stabilizoval jejich posud silně variabilní kresbu do písmového obrazu minuskulí. Číslice 1, 2 a 0 byly konstruovány do střední písmové výšky, 6 a 8 jsou přetaženy vzhůru a 3, 4, 5, 7 a 9 směřují pod účaří. Tyto proporce se udržely až po přelom 18. a 19. století, kdy kresba všech číslic byla upravena do majuskulní osnovy. Řez číslic vždy korespondoval s kresbou a stylovým rázem konkrétního tiskového písma (obecně platilo, že 9 byla konstruována jako obrácená číslice 6 a 0 měla kresbu totožnou s písmenem ,O‘). Arabské číslice se ve srovnání s římskými monopolně prosadily už během 15. století v sazbě matematické, neboť umožňovaly pohodlné a rychlejší početní úkony. Od počátku 16. století zobecněly při číslování stran.

Lit.: HLAVÁČEK, I.-KAŠPAR, J.-NOVÝ, R.: Vademecum pomocných věd historických. Praha 1997; JUDA, M.: Pismo drukowane w Polsce XV-XVIII wieku. Lublin 2001; MENNINGER, K.: Zahlwort und Ziffer. Eine Kulturgeschichte der Zahl. Göttingen 1958; MUZIKA, Fr.: Krásné písmo ve vývoji latinky. Sv. 1-2. Praha 1963.