Mezzotinta
Mezzotinta (it. mezzo = poloviční, tinta = barva, angl. mezzotint, fr. gravure à la manière noire, něm. Schabkunst, zast. Schwarzmanier) grafická technika tisku z hloubky, jejíž princip nespočívá ve vrývání liniové kresby jako u mědirytu, ocelorytu či suché jehly, nýbrž v plošném vyhlazování předem zdrsněné měděné desky. Zdrsnění se provádělo pomocí ozubené kolíbky, vedené stejnoměrně všemi směry tak dlouho, dokud hladká plocha nezmizí. Pak je zrno trojhrannou škrabkou a hladítkem za použití nestejnoměrné síly opětovně odstraňováno (něm. schaben = škrabat, odtud též název škrábaná technika). Vedle úplného vyhlazení netisknoucích světlých partií lze tak měkce a plasticky přecházet až do škály neurčitě nasazených polotónů. Čím nižší je reliéf zrna, tím méně tiskové barvy udrží. Tam, kde zrno zůstává na desce hladítkem nedotčeno, je vetřeno naopak barvy nejvíce a černá místa získávají příznačnou sametovou hloubku. Potlačením čar a splýváním světel vyvolávala mezzotinta dojem malby.
Zřetelnou nevýhodou mezzotinty bylo pracné zdrsňování tiskové formy a malá retence zrna, která dovolila v ručním měditiskařském lisu provést nejvýše 50 otisků z jedné desky. Poněvadž velmi choulostivý byl i sametový povrch otisků, mezzotinta se pro knižní ilustraci využívala minimálně (přílohy vznikaly vesměs na tvrdších papírech s vevázanými krycími listy). O to častěji se stala oblíbenou při tvorbě velkých nástěnných ohlášek univerzitních dizertací. Během 18. a 19. století byla využívána k reprodukci obrazů. Na tomto poli také umělecky zplaněla. V 19. století rozmnožila mezzotintu z měděné desky obdobně prováděná technika škrábané litografie.
Mezzotintu objevil koncem 30. let 17. století během nizozemského pobytu hessenský důstojník a amatérský kreslíř Ludwig von Siegen (1609-1680?). Veřejnosti ji představil poprvé portrétem hraběnky Amálie Alžběty Hessenské z roku 1642. Mezzotinta se pak rozšířila do Nizozemí, kde se její rané podobě věnoval Wallerand Vaillant (1623-1677), a do Anglie (odtud též anglická manýra čili manière anglaise). Sem ji uvedl Abraham Blooteling (1634-1687), vynálezce zdrsňovací kolíbky. Na anglické půdě také vznikla první kniha ilustrovaná technikou mezzotinty, a to učebnice Johna Evelyna Sculptura or the history and art of chalcography and engraving in copper …, to which is annexed a new manner of engraving on mezzo tinto (London 1662). Některé ilustrace do ní pořídil v Praze narozený princ Ruprecht von der Pfalz (1619-1682), první Siegenův žák a další amatérský průkopník mezzotinty. Augsburské ateliéry jakožto centra německé grafiky 18. století přišly s mezzotintou do styku zejména díky profesionálním rytcům Eliasu Christophu Heissovi a Bernhardu Vogelovi. V Čechách a na Moravě se náročná mezzotinta prosadila sice poměrně brzy, ale jen omezenou mírou. Převážně šlo o mecenášsky zajištěné ohlášky dizertací (1698-1713 naturalizovaný Pražák Jan Jakub Thummer či od 1702 olomoucký rytec Antonín Freindt). Přicházely též soukromé tisky (Josef Jäger od 1728 v Praze) a volné portrétní grafiky (např. moravský Karel František A. Töpper na počátku 18. století).
Barevnou mezzotintou se počal 1710 zabývat Jakob Christof Le Blon. Jeho tvůrčí postup nebyl již založen ani na dodatečném kolorování, ani na nabarvování tiskové formy štětcem, nýbrž na aplikaci Newtonovy teorie barev. Le Blonovu metodu soutisku tří desek s adekvátními částmi kresby a se základními barvami (první deska modrá, druhá žlutá a třetí červená), doplněnými ve 30. letech 18. století ještě čtvrtou deskou s vetřenou černí, rozvíjel v oblasti volné grafiky moravský rodák Bohumír Bernard Götz a na poli ilustrace takřka současně Jaques Gautier Dagoty (1710-1781) a Bartholomäus Seutter. Ten barevnou mezzotintu kombinovanou s černým mědirytem vyzkoušel v čtyřsvazkovém monumentu botanické literatury Phytanthoza iconographia oder Eigentliche Vorstellung etlicher … Pflantzen, Bäume, Stauden, Kräuter, Blumen, Früchten und Schwämmen Johanna Wilhelma Weinmanna (Regensburg 1735-1745). Vrcholné období knižně užité mezzotinty reprezentují kupříkladu John Boydell, nakladatel a pořadatel kolektivního vydání Shakespearových Dramatic works (London 1802), a John Martin (1789-1854), ilustrátor dvou svazků Miltonova díla Paradise lost (London 1826-1827). K vrcholům patří také mezzotinty Johanna Gottfrieda Haida a Johanna Petra Pichlera (1765-1806).
Mezzotinta (Praha 1729). Anniversarii honores, quos sancto Joanni Nepomuceno ... thaumaturgo trismegisto … in ponte Pragensi … erectam (Praha, Tiskárna arcibiskupská, fa Matěj Adam Höger 1729). Tabule 4 s erbem Wunschwitzů (rytec Josef Jäger je signován v pravém dolním rohu přímo pod kartuší). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AO XI 14/1.
Ohláška univerzitní disertace s tezemi (Augsburg 1735). Theses ex universa philosophia quas subarchatae Deo sponsae Virgini et Matri parenti intemeratae Mariae Sine labe originali conceptae hyperdulica devotione dicatas in … Universitate Carolo-Ferdinandea Pragensi praeside … Patre P. Ioanne Paleczek e# Societate Iesu ... In Magna aula Carolina publice propugnandas suscepit ... Ioannes Lhotsky Bohemus Zebracensis, AA. LL. et philosophiae baccalaureus, metaphysicae et ethicae-historiae auditor. Anno MDCCXXXV. mense ... die ... horis ... meridiem consvetis (Augsburg, Gottlieb Heiss st.. 1735). Mezzotintový obraz Immaculaty kreslil Johann Holzer, vyryl a vydal Gottlieb Heiss st. (cum privil. S. C. Cathol. Maj.). Národní knihovna ČR (Praha), sign. Th 409.
Portrét Ambrosia Karla Bielera, spoluautora Weinmannova herbáře (Regensburg 1745). Weinmann, Johann Wilhelm: Phytanthoza iconographia sive Conspectus aliquot millium, … plantarum, arborum, fruticum, florum, fructuum, fungorum (Regensburg, Heinrich Georg Neuber 1735–1745). Díl čtvrtý (1745), mezzotintový portrétní frontispis před titulním listem. Dle kresebné předlohy M. C. Hirschmanna ml. ryl Johann Jakob Haid. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AH I 14.
Vyobrazení pivoňky ve Weinmannově herbáři (Regensburg 1745). Weinmann, Johann Wilhelm: Phytanthoza iconographia sive Conspectus aliquot millium, … plantarum, arborum, fruticum, florum, fructuum, fungorum (Regensburg, Heinrich Georg Neuber 1735–1745). Díl čtvrtý (1745), tabule 778 za pag. 4 (na rytecké práci se podíleli Johann Jakob Haid, Johann Elias Ridinger a Bartholomäeus Seutter). Kombinovaná technika barevné mezzotinty a mědirytu s dodatečnými retušemi. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AH I 14.
Lit.: JUNA, Zd.: Lept a příbuzné techniky. Praha 1954; HAEMMERLE, Al.: Der Farbstich. Seine Anfänge und seine Entwicklung bis zum Jahre MDCCLXV. (München) 1937; KOSCHATZKY, W.: Die Kunst der Graphik. Technik, Geschichte, Meisterwerke. Salzburg 1972; KREJČA, A.: Grafické techniky. Praha 1990; KREJČA, A.: Techniky grafického umění. Průvodce pracovními postupy a dějinami originální tiskové grafiky. Praha 1981; LEISCHING, J.: Schabkunst. Ihre Technik und Geschichte in ihren Hauptwerken vom XVII. bis zum XX. Jahrhundert. Wien 1913; LILIEN, O. M.-GERHARDT, Cl. W.: Tiefdruck und die kleineren Druckverfahren. In: Geschichte der Druckverfahren (hrsg. von R. W. Fuchs), Teil 3. Stuttgart 1978; RAMBOUSEK, J.: Slovník a receptář malíře-grafika. Praha 1954; ŠIMON, T. F.: Příručka umělce-grafika. O technikách rytiny, leptu a barevného leptu. Praha 1921; WOLF, H.-J.: Geschichte der Druckverfahren. Historische Grundlagen, Portraits, Technologie. Elchingen 1992.
Lex.: BALEKA, J.: Výtvarné umění. Výkladový slovník (malířství, sochařství, grafika). Praha 1997, s. 223.
Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.