Partitura

Z Encyklopedie knihy

Notační záznam vícehlasé hudby, kdy jsou jednotlivé hlasy zapsané synchronizovaným, jednotným způsobem, se vyvíjel postupně. V užším smyslu se jedná o zápis vícehlasu tak, že hlasy jsou umístěny vertikálně nad sebou, na rozdíl od sborové knihy (Chorbuch) nebo hlasových knih. Pozice not na notových osnovách a znaménka, která zobrazují časový průběh skladby (zejména taktové čáry), ukazují, které tóny zní v daný okamžik současně. Už v 9. století se prvky „partiturového“ zápisu uplatnily v raném organu, vývoj notace však na dlouho pokračoval jinými směry, až se v 15. – 16. století znovu objevily snahy o zápis vícehlasu v partituře. Významně k nim přispěly tabulatury a pomůcky zvané tabula compositoria. Za nejstarší tisk partitury je považována kniha madrigalů Tutti i madrigali a quattro voci Cipriana de Rore, vydaná v Benátkách roku 1577.

Záznam hlasů ve formě jednoduché vokální partitury nebo alespoň jejího předobrazu byl používán i v některých českých literátských kancionálech již v poslední třetině 16. století, např. v Benešovském kancionálu (Archiv hl. města Prahy, sign. 8429) a Chlumeckém kancionálu (Městské muzeum Loreta, Chlumec nad Cidlinou, deponovaný v Českém muzeu hudby). Některé rukopisné knihy ve formě partitury pak vznikaly opisem tisků, např. Žaltář dačických literátů, jehož předlohou bylo pravděpodobně vydání žalmů z roku 1618 v překladu Jiřího Strejce a ve čtyřhlasé úpravě Clauda Goudimela (Dačice, Městské muzeum a galerie, bez sign.).

Lit.: DANĚK, P.: Historické tisky vokální polyfonie, rané monodie, hudební teorie a instrumentální hudby v českých zemích do roku 1630. Se soupisem tisků z let 1488–1628 uložených v Čechách. Praha 2015; RYBARIČ, R.: Vývoj európskeho notopisu. Bratislava 1982; SEHNAL, J.: Partitura v 17. století na Moravě. In: Sborník JAMU 6, 1972, s. 81–92. SCHWARTZ, R.: Zur Partitur im 16. Jh. In: Archiv für Musikwissenschaft 2, 1919/1920, s. 73–78.

Autor hesla: Dagmar.stefancova