První vydání

První vydání (angl. first edition, fr. édition princeps, něm. Erstausgabe) vydání opatřené v rámci ostatních edic téhož díla nejnižší datací. Na titulních stranách latinských publikací se ediční prvotiny nazývaly dle humanistické praxe editio princeps (lat. první, přední). Starším českým ekvivalentem byl obrat „v nově vytištěno“, jemuž odpovídalo soudobé „erstlich gedruckt“. Moderní německé označení prvního vydání jako „Erstausgabe“ je třeba odlišovat od termínu „Erstdruck“, který se vztahuje k prvnímu obtahu korektury. Jednotlivé prvotiny můžeme pro přehlednost rozlišovat hlediskem textu (např. první, avšak neúplné vydání, první úplné vydání, první české vydání, první německé vydání), hlediskem chronologie (první vydání v 16. století) a dle způsobu zveřejnění (první ilustrované vydání). První vydání může být zároveň vydáním jediným. Opakem je vydání poslední.

Samotný letopočet prvního zveřejnění tiskem ke spolehlivému stanovení prvního vydání někdy nepostačuje. Existuje totiž nemálo případů, kdy ve stejném roce, ale v různých dílnách a zpravidla i na odlišných místech bylo vyrobeno více „prvních“ vydání. O prioritě pak rozhoduje denní datum, je-li ovšem uvedeno, textologické studium, archivní pramen či sekundární literatura. Tyto opory postrádáme kupříkladu u osmnáctilistového novinového letáku Eyn wunderliche Weyssagung, von dem Babstumb, wie es yhm biß an das Endt der Welt gehen sol. Poněvadž leták během roku 1527 takřka identicky vytiskly dvě dílny wittenberské, dílna v Norimberku a dílna ve Cvikově, příslušná edice se označuje perifrasticky jako „jedno ze čtyř vydání z roku 1527“. Naopak geneze Defoeova románu The life and strange surprising adventures of Robinson Crusoe (London 1719) je odbornou literaturou objasněna dostatečně. Ačkoli impresa denní datum nenesou, na základě archivních materiálů a textologického studia vzniklo časové stemma (řec. věnec), z něhož vyplývá, že během roku 1719 bylo připraveno několik typograficky odchylných vydání: první 25. dubna, druhé 8. května, třetí 6. června a čtvrté 6. srpna.

U nás známá Merianova Topographia Bohemiae, Moraviae et Silesiae, das ist Beschreibung und eigentliche Abbildung (Frankfurt/M. 1650) byla s týmž letopočtem tištěna celkem třikrát a jednou bez letopočtu. Jednotlivé exempláře se na první pohled neliší, takže bývají sumárně klasifikovány jako doklady prvního vydání. Ve skutečnosti však editio princeps reprezentují jen ty výtisky s letopočtem 1650, které mají v prvním řádku 5. strany tvar „HussitêKrieg“. Výtisky s původní datací 1650 (správně ca 1660, první řádek 5. strany „Hussiten Krieg“) představují vydání druhé, exempláře s původní datací 1650 (správně ca 1680, první řádek 5. strany „Hussiten-Krieg“) patří k vydání třetímu a výtisky bez letopočtu (správně po 1700, první řádek 5. strany „Hussiten-Krieg“, str. 19 značena mylně jako 91) je nutno klasifikovat jako čtvrté vydání. Nadto obě nejstarší edice jsou charakterizovány bílým papírem, dobrou sazbou a kvalitními otisky rytých desek. Třetí vydání má hrubší písmo na šedém papíru a je znát také vyčerpanost desek. Nadbytečný náklad některých archů tohoto vydání posloužil pak při výrobě čtvrté (smíšené) edice, jejíž rytiny dopadly přirozeně nejsvětleji a dva velké pohledy na Prahu musely být dokonce znovu přeryty.

Knihtisk plynule navázal na starší písařskou praxi, avšak sama technická změna kvalitu textové výpovědi bezprostředně neovlivnila. Dokladem toho je kupříkladu Bakalářovo první tištěné vydání satiry Podkoní a žák (Plzeň? ca 1498), založené beze změn na rukopisné verzi první poloviny 15. století. Převod textu z rukopisné tradice do tištěné podoby kladl ovšem velké nároky na sazeče. V tomto ohledu náleží velké uznání všem prvotiskařům 15. století. Středověké rukopisy se poprvé zpřístupňovaly tiskem ještě v dobách pozdějších, např. Předrahý poklad pokladnice Českého království, to jest Přemilá … S. Barbora (Praha ca 1670-1700) byl dle sdělení na titulní straně obnoven z rukopisu ležícího „v bibliotéce koleje Tovaryšstva Ježíšova v Starém Městě pražském mezi starými rukou na pergaméně psanými knihami“. Většina dalších edic (vydání nové) alespoň již jednou publikovaného textu byla více méně pasivně závislá na znění, které ustálil předchozí editor či sazeč. Praxe přihlásit se při prvním vydání překladu k originálnímu znění je vcelku vzácností. Jako příklad může posloužit spis luterána Martina Butzera Kniha o opravdové péči o duše a o pravé službě pastýřské (Litomyšl 1543), na jehož titulní stranu nechal Alexandr Oujezdecký vysadit text „v Štraspurce skrze Vendelina Řihele [= Wendelin Rihel st., činný 1535-1555] léta Páně MDXXXVIII, nyní v nově z německého jazyku v český přeložena“.

Bibl.: BORST, H.: Bücher, die die große und die kleine Welt bewegten. Versuch einer Kulturgeschichte in Erstausgaben von 1749-1899 nach Erscheinungsjahren geordnet im Rahmen meiner Sammlung schöngeistiger und wissenschaftlicher deutscher und fremdsprachiger Literatur. Stuttgart 1969; BRIEGER, L.: Ein Jahrhundert deutschen Erstausgaben (1750-1880). Taschenbibliographien für Büchersammler, 2. Stuttgart 1925; FRANK, P. R.-LANG, H. W.: Augenlust & Zeitspiegel. Katalog und Handbuch von Büchern, Musikalien, Landkarten, Veduten, Zeitungen und Zeitschriften von österreichischen Verlagen des 18. und 19. Jahrhunderts, meist in seltenen Erstausgaben. Wien 1995; KRIEG, M. O.: Mehr nicht erschienen. Ein Verzeichnis unvollendet gebliebener Druckwerke. Bd. 1-2, Nachtrag. Bad Bocklet-Wien 1954-1991; WILPERT, G. von-GÜHRING, A.: Erstausgaben deutscher Dichtung. Eine Bibliographie zur deutschen Literatur 1600-1960. Stuttgart 1967.

Lit.: BEZZEL, I.: Erstlich gedruckt. Zu einem Topos in Neuigkeitsberichten des späten 16. Jahrhunderts. Archiv für Geschichte des Buchwesens 47, 1997, s. 309-328.