Bibliofilie

Z Encyklopedie knihy

Bibliofilie (z řec. biblion = kniha, filos = milující, angl. rare and precious book, fr. livre rare et précieux nebo ouvrage bibliophilique, něm. Bibliophilendruck)

1. historicky podmíněný vztah člověka ke knize jakožto intelektuálnímu a umělecko-řemeslnému statku. Jedinec s vyhraněným vztahem, znalec, milovník a sběratel knih se nazývá bibliofil neboli knihomil (angl. a fr. bibliophile, něm. Bibliophile). Způsob sběratelství knih překračující rámec běžné záliby se nazývá bibliománie (mania = chorobný sklon k něčemu). Spočívá buď v mechanickém hromadění knih bez hlubšího zájmu o jejich obsah, nebo v touze vlastnit nedosažitelné objekty i za cenu krádeže (bibliokleptománie, z řec. kleptō = kradu). Jiná úchylka, projevující se ničením vzácných knih, se nazývá biblioklasmus (řec. kladzō = štípám). Jejím nejběžnějším projevem je vytrhávání listů a vystřihování ilustrací ke studijním, dekoračním či komerčním účelům.

2. Obecné označení tištěné knihy, která je trvale, anebo jen dobově (módně) předmětem sběratelského zájmu. Bibliofilní charakter zpravidla nabývají jednak vysoce esteticky vypravené publikace, jejichž papír (případně pergamen), ilustrace, typografie a knižní vazba (reliure d’amateur) vytvářejí harmonický celek, a jednak vnějškově nenápadné publikace cenné pouze svým obsahem (první vydání Máchova Máje 1836 nebo Babičky od Boženy Němcové 1855). Mimo to mohou mít bibliofilní charakter také exempláře umělecky zcela nepodstatné, avšak dochované v omezeném počtu (knížky lidového čtení, kramářské písně). Kupříkladu knižní rarity vzniklé na objednávku císaře Maxmiliána I. v dílně Johanna Schönspergera st. a za spolupráce početné družiny soudobých výtvarníků jsou bibliofiliemi, které splňují obě kritéria (nejvyšší uměleckou hodnotu i unikátnost). Za standardní bibliofilie, nepodléhající změnám dobového vkusu, se považují aldinky, bodonky, elzevirky, plantinky, dále knihy rodiny Didotů (éditions du Louvre) či původní vydání „ad usum delphini“ atd. Ze staršího českého knižního umění bývá jako bibliofilní pociťována nejspíše produkce ivančicko-kralické Tiskárny bratrské, anebo výrobky spjaté s nakladatelskými aktivitami Františka Antonína Šporka. Později přicházejí vlastní práce i edice Václava Hanky, např. Jaroslav, vítěz nad Tatary (Praha-Hradec Králové 1823). S použitím lepšího, silnějšího papíru a s překvapivě zmenšeným zrcadlem sazby byly tištěny u Bohumila Haase st. Vůbec první spolek bibliofilů, nazvaný „Roxburghe-Club“, byl založen v Londýně 1812, ve Francii vznikla jako první „La Société des Bibliophiles Françaises“ (1820) a ve Skotsku „Bennatyne-Club“ (1822). Nejstarší společností na území USA je „The Grolier Club of the City of New York“ (1884), pojmenovaný dle humanisty Jeana Groliera de Servières (1479-1565). První německá společnost z roku 1899 byla nazvána „Gesellschaft der Bibliophilen zu Weimar“, nově vznikly v Berlíně ještě „Maxmilian-Gesellschaft“ (1911), nesoucí jméno císaře Maxmiliána I. (1459-1519), a „Pirckheimer-Gesellschaft“ (1956), pojmenovaná po norimberském milovníku umění a Dürerově příteli Wilibaldu Pirckheimerovi (1470-1530). Nejstarší instituce tohoto druhu v Čechách, nazvaná Spolek českých bibliofilů, byla založena roku 1908 v Praze.

Gessnerova viněta ve vlastních sebraných spisech (Zürich 1777). Gessner, Salomon: Schriften (Zürich, Salomon Gessner 1777). Díl první (Idyllen), pag. 35 s koncovou ilustrační vinětou. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AE III 3.

3. Specifické označení zpravidla drobnějších nakladatelských či soukromých tisků (angl. private prints, fr. éditions privées, něm. Privatdrucke), které vznikaly od poslední čtvrtiny 19. století a obvykle se vyznačují vyššími literárními aspiracemi, zejména však kvalitou výtvarného, typografického a knihvazačského zpracování. Díky úzce vyhraněnému, často až anachronickému obsahu a efemérnímu nákladu mohly málo dostupné bibliofilie v době svého vzniku vkus nejširších čtenářských vrstev kultivovat jen náhodně. Krásné tisky však vytvářely konkurenci kamenným tiskárnám, které se jimi nechaly pozitivně ovlivňovat. Knižní bibliofilie tohoto typu dodnes žijí jako vděčný objekt sběratelské činnosti. Jejich kvalita byla odrazem snahy obrodit technicky i umělecky pokleslou a na masové komerci založenou knižní výrobu. Cesta k obrodě, mnohdy končící v bezvýchodném historicismu, byla spatřována v návratu k rukodělné práci starých mistrů. Na estetice bibliofilií se proto podílelo několik prvků: individuální tiskové písmo, dražší ruční papír a grafická technika, pro velkotirážní výrobu nevhodná (lept, suchá jehla, linoryt, kolorování). Návrat k ručnímu knihtiskařskému lisu pomohl rozvinout také vícebarevnou ilustraci. Knihvazačství, které v 19. století většinou pokleslo do úrovně spotřební brožury, se inspirovalo postupy renesančních a barokních řemeslníků. Výrazem individuálního tvůrčího přístupu bylo striktní číslování jednotlivých výtisků. Mimo to se výtisky opatřovaly signaturami autora, ilustrátora, typografa či knihvazače (angl. inscribed copy, fr. exemplaire avec envoi autographe, něm. autographiertes Exemplar). Je-li edice koncipovaná ve všech uměleckých a řemeslných složkách jednou osobou (např. William Blake, Salomon Gessner, Geoffroy Tory), označuje se termínem vydání originální a každý jednotlivý exemplář je nazván autorskou knihou.

Ratdoltův tisk (Venezia 1477) jako jeden ze zdrojů Morrisovy typografie (London 1892). Vlevo Appianus: Historia Romana (Venezia, Erhard Ratdolt 1477). Fol. 2a s počátkem předmluvy, iniciálou A(Ppiani) a rozvilinovou bordurou pořízenou dřevořezem bílé linie. Vpravo Morris, William: The Golden Legend (London, Kelmscott Press 1892). Fol. 2a s počátkem předmluvy, iniciálami T(He) a A(S) a rozvilinovou bordurou pořízenou dřevořezem bílé linie. Oba snímky repro: Muzika 1963.

Bibliofilie v tomto moderním slova smyslu (angl. press printing, fr. impression d’imprimerie privée, něm. Pressendruck) byla vypravována většinou „soukromou“ čili nekomerčně orientovanou tiskárnou (angl. private press, fr. imprimerie privée, něm. Privatpresse nebo Privatdruckerei). Na rozdíl od běžné nakladatelské produkce vycházely bibliofilie ve velmi nízkých, často neprodejných nákladech, ba dokonce jen v jediném exempláři. Bibliofilní tisky ovšem z prestižních důvodů realizovala i velká komerční nakladatelství. Obvykle k tomu využila titul, který byl právě ve výrobě, ale jehož několika prvním exemplářům věnovala zvýšenou péči (vydání přednostní, angl. reserved edition, fr. tirage réservé, něm. Vorzugsausgabe). Přednostní exempláře dostaly lepší papír a vazbu nežli zbytek nákladu, mohly být i ručně kolorované. Jejich pořadí je číslováno rukou nebo razítkem. Nechybějí ani podpisy zúčastněných tvůrců. Přední osobností obrodného proudu, který se v duchu londýnského bratrstva preraffaelitů (založeno 1848) inspiroval gotickými manuskripty a renesančním písmolijectvím, je William Morris (1834-1896). Proslul jako majitel slavného nakladatelství „Kelmscott Press“, které od 1891 fungovalo na předměstí Londýna a z něhož vyšel např. Morrisův vlastní román The story of the glittering plain (London 1891). Mezi prvními iniciátory bibliofilských tisků v Čechách nacházíme Morrisovu obdivovatelku Zdenku Braunerovou (1858-1934). Průlomovým počinem je její typografická úprava Mrštíkovy Pohádky máje (Praha 1897), kterou vydalo Ottovo nakladatelství.


Bibl.: SÁŇKA, A.: České bibliofilské tisky. Sv. 1-4 (autorem 5. svazku je František Bubla). Praha 1923-1971.

Lit.: BOGENG, G. A. E.: Einführung in die Bibliophilie. Leipzig 1931 (repr. Hildesheim 1984); BOGENG, G. A. E.: Die großen Bibliophilen. Geschichte der Büchersammler und ihrer Sammlungen. Bd. 1-3. Leipzig 1922 (repr. Hildesheim 1984); BOGENG, G. A. E.: Knihomilství. Praha 1931; BOHATEC, M.: Typographisches Experiment und Tradition in der Geschichte des modernen tschechischen Buches. Gutenberg-Jahrbuch 1965, s. 224-227; BRAUNEROVÁ, Zd.: Kolem Pohádky máje a prvního jejího vydání. Praha 1930; CABANNE, P.: Kniha o velkých sběratelích. Praha 1961; DOLENSKÝ, Ant.: Staří čeští sběratelé knih. In: Knižní kultura doby staré i nové (red. Antonín Dolenský). Praha 1926, s. 35-48; DUBE, W.: Psychologisches zur Bibliomanie. Marginalien 5-6, 1959, s. 76-78; HAEBLER, K.: Deutsche Bibliophilen des 16. Jahrhunderts. Die Fürsten von Anhalt, ihre Bücher und Bucheinbände. Leipzig 1923; HLAVÁČEK, L.: Začátky moderní české knihy. Výtvarné umění 20, 1970, s. 350-397; HORÁK, Fr.: Příspěvky k vývoji moderního knižního umění v Čechách. Knihovna 5, 1965, s. 261-316; JACKSON, H.: The anatomy of bibliomania. London 1930 (repr. London 1931 a 1932, Avenel 1981 a Urbana 2001); JAVŮREK, J.: Tradice české krásné knihy. Typografia 71, 1968, s. 337-363; KNEIDL, P.: Die Bibliophilen und Büchersammler im Zeitalter Rudolfs II. in Böhmen und Mähren. In: Später Humanismus in der Krone Böhmen 1570-1620. Studien zum Humanismus in den böhmischen Ländern, Teil IV (hrsg. von H.-B. Harder und H. Rothe). Dresden 1998, s. 195-201; KNEIDL, P.: Válečná kořist a bibliofilství. Zprávy Spolku českých bibliofilů 2, 1978, s. 64-65; KOHÚT, L.: Kapitoly z výtvarných dejín knihy. Bratislava 1970; MONOK, I.: Leser oder Sammler? Die Veränderung der Buchsammel- und Lesegewohnheiten an der Wende des 17. zum 18. Jahrhundert. In: Das achtzehnte Jahrhundert und Österreich. Jahrbuch der Österreichischen Gesellschaft zur Erforschung des achtzehnten Jahrhunderts 12, 1997, s. 127-142; MÜHLBRECHT, O.: Die Bücherliebhaberei (Bibliophilie - Bibliomanie) am Ende des 19. Jahrhunderts. Berlin 1896; MÜHLBRECHT, O.: Die Bücherliebhaberei in ihrer Entwickelung bis zum Ende des XIX. Jahrhunderts. Ein Beitrag zur Geschichte des Bücherwesens. Bielefeld-Leipzig 1898; NOVOTNÝ, M. (ed.): O starých českých sběratelích knih. K uctění památky Dr. Josefa Volfa, předsedy spolku českých bibliofilů v Praze. Praha 1937; PETERSON, W. S.: A bibliography of the Kelmscott Press. Oxford 1984; SACHS, H.: Sammler und Mäzene. Leipzig 1971; THOMAS, A. G.: Great books and book collector. London 1975.

Lex.: WALTHER, K. Kl. (ed.): Lexikon der Buchkunst und Bibliophilie. Leipzig 1987.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.