Emblematika

Z Encyklopedie knihy

Emblematika (z řec. emblema = to, co je vryté) umělecká forma vytvářející spojením slova a obrazu uzavřený alegorický celek. Její počátek tkví v řecké epigrafice a ve středověkých výtečně propracovaných alegorických postupech. S největší oblibou se setkala v renesančním výtvarném umění a v humanistické poetice první čtvrtiny 16. století a později kulminovala v manýrismu a baroku.
Sadelerův titulní mědiryt (Frankfurt/M. 1652). Typotius, Jakob – Boetius de Boodt, Anselm: Symbola divina & humana pontificum, imperatorum, regum (Frankfurt/M., Johann Gottfried Schönwetter 1652). První díl třetího vydání. Celorytá alegorická titulní strana s architektonickou bordurou doplněnou křesťanskými Ctnostmi (nahoře a dole Láska k Bohu a Víra) a personifikací papežského i panovnického úřadu. Deska rytá Egidiem Sadelerem ml. byla převzata z prvního vydání (Praha 1601–1603). Frankfurtské impresum vespod je dotištěno aktuálně. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AY XII 29.

Východiskem renesanční emblematiky je trojčlenná forma: v kartuši či na nápisové pásce spočívající gnómické moto (lemma, inscriptio nebo sententia), paralelní alegorická obrazová transformace (icona, pictura nebo imago) a konečně krátký veršovaný, popřípadě prozaický moralistní výklad (subscriptio, epigram). Tato důsledná syntéza textové a obrazové složky, inspirující se většinou lidskými ctnostmi a neřestmi, se stala charakteristickým prvkem emblematiky od dob milánského juristy Andrea Alciata (1492-1550), prvního teoretika z 30. let 16. století, až po vrcholné baroko. Alciatova geniální Emblematum liber (Augsburg 1531) vyšla u Heinricha Steinera ponejprv se 112 půlstrannými dřevořezy Jörga Breue. V průběhu následujících staletí se jen latinská verze dočkala sto padesáti reedic, překladů do národních jazyků nepočítaje. U nás jsme reagovali pouze latinským přepracováním z pera rakovnického humanisty Jana Kyrbicera. Tato zkrácená „emblemata nuda“ čili bez ilustrací rozšířil tiskař Pavel Sessius. Nazývají se Viris a virtute nobilibus … quod est Emblematum Alciati monostichis comprehensa (Praha 1607). Jiným typem emblemat jsou takzvaná impresa, pěstovaná především v Itálii. Spočívala ve výtvarném zpracování osobních devíz, a měla pouze dvoudílnou formu: textové motto (čili devízu) a obraz. První knihu impres vydal Paolo Giovio pod názvem Imprese militari e amorose (Roma 1555).

Emblematiku si oblíbila řada spisovatelů (Joachim Camerarius st., Johann M. Dilherr, Johann Fischart, Hadrianus Junius, Nikolaus Reusner, Otto van Veen aj.) a většina kreslířů, řezačů i rytců (Georg Konrad Bodenehr, Jean Jacques Boissard, Peter Isselburg, Wolfgang Kilian, Melchior Küsel, Matthäus Merian st., Carolus Stengel atd.). Kupříkladu Boissard po přípravných pracích v 70. a 80. letech 16. století publikoval objemné dílo Theatrum vitae humanae (Metz ca 1590), které v této originální latinské podobě i v překladech vycházelo ještě sto let poté. Ojediněle se emblematika setkávala s heraldikou, jako v případě knihy Johanna Theodora de Bry Emblemata nobilitati et vulgo scitu digna singulis historiis symbola adscripta (Frankfurt/M 1592). Jde o mixtní album přinášející jak emblémy, tak větší počet erbů. Ilustraci tohoto typu s oblibou pěstovala i jezuitská literatura, např. Jeremias Drechsel Zodiacus christianus (München 1618 s patnácti mědiryty) nebo Antoine Sucquet Piae considerationes (Wien 1620 s dvaatřiceti celostrannými rytinami). V konkurenci mnoha titulů tohoto žánru vyniká dále dvousvazková encyklopedie Filippa Picinelliho Mondo simbolico formato d’imprese (Milano 1653), vydávaná se třinácti mědiryty latinsky jako Mundus symbolicus in emblematum universitate formatus (poprvé Köln/R. 1694) ještě v 18. století.

Důležitou prací ve vývoji emblematiky se jeví Empresas morales (Praha 1581) španělského vyslance na dvoře Rudolfa II. Juana de Borji. Sto mědirytových kolorovaných emblémů, rytých Erasmem Hornickem, představuje první španělskou knihu tohoto žánru a zároveň nejstarší knihu emblémů v Českých zemích. Tiskařem byl Jiří Černý z Černého Mostu. Z domácích prací lze k tomuto žánru připojit ještě badateli dlouho opomíjený, ale pozoruhodný spisek Emblemata VII artes liberales (Olomouc 1597). Sepsali ho Kryštof a Ondřej Coricyniové z Korytna. Sedmilistový text s jednou celostrannou emblematickou mědirytinou vytiskl Jiří Handl. Tiskař Černý vydal také trojsvazkovou latinskou encyklopedii Jakoba Typotia a Anselma Boetia de Boodt Symbola divina & humana pontificum, imperatorum, regum (Praha 1601-1603). Obsahuje 930 emblémů církevních a světských hodnostářů, které dle předloh Ottavia Strady vyryl Egidius Sadeler ml. Tato monumentální encyklopedie je posledním domácím předbělohorským příspěvkem k tomuto žánru.

V následujících dvou stoletích výtvarné prvky tohoto žánru u nás objevíme v rozvinutější podobě již jen vzácně, např. sedm velkých anonymních emblematických medailonů v apologii jezuity Martina Ulmana Aetas aurea … familiae Sternbergicae in octavum saeculum … perennans (Praha 1698), patnáct raně rokokových emblémů Johanna Georga Püschla v mravněvýchovném spisu jezuity Petra Janovky Via lactea candidus ad felicitatem trames (Praha 1740?) nebo aluze na osmi Rentzových emblematicko-astronomických rytinách ve dvou verzích univerzitní dizertace Jana Bleiweise Gloriosissimi … gestis … Lotharingorum gentis (Praha 1738). Do pobělohorských cizojazyčných bohemik přicházely emblémy častěji na frontispisech (ilustrovaných přednázvech), nebo jako vděčný doplněk titulních stran. To je také jediný způsob, jímž tento výtvarně-literární postup, ve své podstatě vyhrazený jen literatuře „vyšší“, pronikl alespoň okrajově i do jazykově české knihy. V průběhu 18. století zájem o emblémy a impresa obecně upadal a o století později se nepěstoval vůbec. Některé emblematické tisky si majitelé chovali jako soukromá (rodová) alba a památníky: např. Alciatovo dílo ve vydání 1546 (knihovna Národního muzea sign. 63 F 18), ve vydání 1563 (Strahovská knihovna AD VIII 81) nebo ve vydání 1583 s důležitými přípisy Floriána Vermilia (zámecká knihovna Křivoklát I d 2).



Bibl.: BUCHWALD-PELCOWA, P.: Emblematy w drukach polskich i polski dotyczacych XVI-XVIII wieku. Wroclaw 1981; LANDWEHR, J.: Emblem books in the Low Countries. 1554-1949. Utrecht 1970; LANDWEHR, J.: French, Italien, Spanish and Portuguese books of devices and emblems 1534-1827. Utrecht 1976; LANDWEHR, J.: German emblem books 1531-1888. A bibliography. Utrecht-Leiden 1972; MONROY, E. Fr. von: Embleme und Emblembücher in den Niederlanden 1560-1630. Utrecht 1964.

Lit.: BRAVO-VILASSANTE, C.: Juan de Borja-Empresas morales. Madrid 1981; CLEMENTS, R. J.: Picta Poesis. Literary and humanistic theory in renaissance emblem books. Roma 1960; HEINZ-MOHR, G.: Lexikon symbolů. Praha 1999; HENKEL, A.-SCHÖNE, A. (edd.): Emblemata. Handbuch zur Sinnbildkunst des XVI. und XVII. Jahrhunderts. Stuttgart 1967 (repr. Stuttgart-Weimar 1996); HOMANN, H.: Studien zur Emblematik des 16. Jahrhunderts. Utrecht 1971; KONEČNÝ, L.: Bohuslav Balbín a emblematika. In: Bohuslav Balbín a kultura jeho doby v Čechách (red. Z. Pokorná a M. Svatoš). Praha 1992, s. 165-180; KONEČNÝ, L.: Inconcussa manet: emblematické supralibros Maríe Manrique de Lara y Mendoza. In: Sborník k 80. narozeninám Mirjam Bohatcové (red. A. Baďurová). Praha 1999, s. 152-162; KONEČNÝ, L.: Jan Amos Komenský a Andrea Alciati aneb na stopě jednoho „omylu“. Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny v Praze 11. Praha 1994, s. 174-179; KONEČNÝ, L.: „Kapesní Alciato“ vytištěný roku 1607 v Praze. Knihy a dějiny 7-8, 2000-2001, s. 70-75; KONEČNÝ, L.: Kdo byl autorem rytin v knize Juana de Borja Empresas morales? Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny v Praze 8. Praha 1991, s. 73-76; KONEČNÝ, L.: Mezi textem a obrazem. Miscellanea z historie emblematiky. Praha 2002; KUNZE, H.: Geschichte der Buchillustration in Deutschland. Das 16. und 17. Jahrhundert. Textband. Frankfurt/M.-Leipzig 1993; LURKER, M.: Bibliographie zur Symbolkunde. Baden-Baden 1968; OETINGER, Fr. Chr.: Biblisches und emblematisches Wörterbuch. Hildesheim 1969; OLŠOVSKÝ, J.: Septem artes liberales v olomoucké knize emblémů. Knihy a dějiny 5/1-2, 1998, s. 14-41; PENKERT, S.: Emblem und Emblematikrezeption. Darmstadt 1978; PENKERT, S.: Emblemforschung. Darmstadt 1972; PRAG um 1600. Kunst und Kultur am Hofe Rudolfs II. Essen 1988; PRAZ, M.: Studies in seventeenth-century imagery. Roma 1964; RÜMANN, A.: Emblembücher des 16. und 17. Jahrhunderts. Philobiblon 9, 1936, s. 161-178; SCHILLING, M.: Imagines Mundi. Metaphorische Darstellungen der Welt in der Emblematik. Frankfurt/M.-Bern-Cirencester 1979; SCHÖNE, A.: Emblematik und Drama im Zeitalter des Barock. München 1968; VOLKMANN, L.: Bilderschriften der Renaissance. Hieroglyphik und Emblematik in ihren Beziehungen und Fortwirkungen. Stuttgart 1969.

Lex.: BALEKA, J.: Výtvarné umění. Výkladový slovník (malířství, sochařství, grafika). Praha 1997, s. 93.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.