Historie a kronika

Z Encyklopedie knihy

Sweynheymův a Pannartzův tisk s malovanými a zlacenými doplňky (Roma 1469). Caesar, Gaius Iulius: Commentarii de bello Gallico. Commentarii de bello civili, ed. Johannes Andreae, episcopus Aleriensis (Roma, In domo Petri de Maximis [= Konrad Sweynheym et Arnold Pannartz] 1469). Fol. 66b s dílensky pracovanými iniciálami C(Oactus) a O(Mni). Zlatá písmena vystupují z bílého pásového pletence s červenou a žlutou podkresbou (srov. tutéž výzdobu na strahovské sign. DM II 19). Orientalizující pletenec je doplněn vegetabilními motivy. Barevné plochy i černé pozadí pletence jsou dekorovány drobnými bílými trojbody. Z levé části obou iniciál vybíhají krátké tupé rozviliny. U každé iniciály je na margu drobná reprezent
Historie a kronika (z řec. historia = zvídání od základu a z řec. chronika = dějepisné knihy, angl. story, chronicle, fr. histoire nebo récit, chronique, něm. Historie nebo Geschichte, Chronik) většinou synonymně chápané termíny, které ve středověkém i novověkém písemnictví označovaly žánr zpracovávající dějinné události v chronologickém sledu. Na rozdíl od análů šlo o větší časové úseky. Charakteristickým rysem byla oscilace mezi literaturou odbornou a vyšší epikou. Beletrizační postupy dějepisců, zasahující oblast jazykovou, stylovou i kompoziční, vřazovaly žánr, na rozdíl od takzvaných kalendářů historických, do literatury umělecké a předjímaly tak novodobý historický román. Renesanční písemnictví mimo to pěstovalo historii a kroniku také jako útvar střední epiky, který se ve formě rozprávky stal podstatnou složkou nově vznikající beletrie a vplynul do knížek lidového čtení. Z věcných hledisek a geografického záběru lze historie a kroniky členit mimo jiné na světové (blížící se kosmografii), národní, lokální (městské), institucionální (klášterní), osobní (papežů, panovníků, šlechtických rodů) a církevní. Vcelku ojediněle byla označení užívána i v jiné nežli dějepisné oblasti, např. Konradem Gesnerem v zoologickém kompendiu Historiae animalium (Zürich 1551-1587). Historie a kroniky se tiskly od 70. let 15. století, a to většinou již s dřevořezovými portréty, vedutami, narativními scénami a mapami.
Xylografie na titulní straně Historie církevní (Praha 1594). Cassiodorus, Flavius Magnus Aurelius: Historia církevní … nazvaná Tripartita (Praha, Daniel Adam z Veleslavína 1594). Titulní strana, jejíž první dva řádky byly vyřezány do štočku a otištěny jako dřevořez. Antikvariát Meissner (Praha).
Nejstarší prvotiskaři sahali k osvědčeným látkám válečného dějepisectví klasického období a k raným církevním dějinám. K prvnímu okruhu bezesporu patří kupř. De antiquitate Judaica, De bello Judaico Josepha Flavia (Augsburg? 1470), Gaius Julius Caesar Commentarii de bello Gallico (Strasbourg? 1473), Thúkýdides Historia belli Peloponnesiaci (Trier 1483). Zčeštěn byl pouze trvale aktuální Josephus Flavius, a to hned dvakrát: s názvem O válce židovské kníhy sedmery (Prostějov 1553, přeložil Pavel Hradecký neboli Vorličný-Aquilinas) a ve výtahu Compendium, to jest Krátké obsažení Historie o válce židovské s Římany (Praha 1591, přeložil Mikuláš Stipacius). Naopak překlad Václava Plácela z Elbinku nazvaný Historia židovská na knihy čtyry rozdělená (Praha 1592) nemá s Josephem Flaviem, jak zjistila Lenka Prudková, nic společného.

Druhý okruh prvotisků s církevně dějepisným obsahem reprezentují Magnus Aurelius Cassiodorus Historia ecclesiastica tripartita (Augsburg ca 1472) a Eusebius Caesariensis Historia ecclesiastica (Utrecht 1474). Obě díla přeložil mnohem později Jan Kocín z Kocinétu pro sborník Historia církevní (Praha 1594), který tiskl Daniel Adam z Veleslavína. Z poměrně populárních kronik papežů jmenujme alespoň dílo anglického reformátora Roberta Barnese stojící na pomezí literatury biografické a dějepisné. Nazývá se Vita Romanorum pontificum (Wittenberg 1536 s Lutherovou předmluvou). Do češtiny bylo přeloženo Šimonem Enniem z Fenixfeldu (Klatovským) jako Kroniky a životův sepsání najvrchnějších biskupuov římských jináč papežův (Nürnberg 1565). Církevní dějiny Annales ecclesiastici zpracoval v rozměrném kompendiu rovněž italský kardinál Caesar Baronius (Roma 1588-1593). Dvanáct svazků dovedl k roku 1198 a pokračovatelé v 17. a 18. století postoupili až k dvacátému osmému svazku. Jeden z výtahů pod názvem Compendium annalium ecclesiasticorum připravili v dvaadvaceti svazcích osečtí cisterciáci Augustin Sartorius a Eustach Janovka (Praha 1721-1730).

K nejstarším, většinou anonymním dílům zpracovávajícím nejen latinsky, ale i domácím jazykem národní dějiny patří Chronica Hungarorum (Budapest 1473), trojdílná Chroniques de France (Paris 1476), Chronike of historie van Hollant (Gouda 1478), Chronicles of England (Westminster 1480), Diego de Valera Crónica de Espana (Sevilla 1482), Chronica Slavica (Lübeck post 1485), Johannes de Thurócz Chronica Hungarorum (Brno březen 1488 a o tři měsíce později přetištěná v Augsburku Erhardem Ratdoltem), první velké ilustrované německé dějiny Chronecken der Sassen od Konrada Botha (Mainz 1492), Cronike van Brabant (Antwerpen 1497) apod.

K výrazným národním kronikám 16. století patří Jakob Wimpheling Epitome rerum Germanicarum usque ad nostra tempora (Strasbourg 1505), Johann Tritheim Compendium sive Breviarium primi voluminis annalium sive Historiarum de origine regum et gentis Francorum (Mainz 1515, poprvé německy 1522), Johannes Stumpf aus Bruchsal s takzvanou Švýcarskou kronikou Gemeiner loblicher Eydgnoschafft Stetten, Landen und Völckeren Chronick wirdiger Thaaten Beschreibung (Zürich 1547 s přibližně 1.500 dřevořezy Holbeinovy školy) a Rakouskou kronikou Hauß Osterreich (Rorschach ca 1590), Johann Turmair (Aventinus) Analium Boiorum libri septem (Ingolstadt 1554), Marcin Kromer De origine et rebus gestis Polonorum libri XXX. (Basel 1555), Raphael Holingshed The chronicles of Englande, Scotlande and Irelande (London 1577), Joachim Bielski Kronika polska (Kraków 1597) a koneckonců i Gentis Silesiacae annales německého lékaře a humanisty Joachima Curea (Wittenberg 1571), které byly vydány také ve dvou dílech německy jako Schlesische Generalchronica (Leipzig-Wittenberg 1585).

Zvláštním typem takto zaměřených kronik bylo čtenářsky vděčné a společensky aktuální vypravování o životě, zvycích, politickém systému a válečných dějích Turků. Některé práce byly přeloženy i do češtiny, např. Paolo Giovio Commentario de le cose de’Turchi (Roma 1531) jako Kníha o věcech a způsobích národu tureckého (Praha 1540), Konstantin Mihajlović (respektive Captivus Septemcastrensis) Chronica und Beschreibung der Türckey (poprvé Nürnberg 1530) byly přeloženy pod titulem Historia neb Kronika turecká (Litomyšl 1565), Bartolomej Georgijević (vlastním jménem Durdević) De origine imperii Turcorum (Wittenberg 1560) u nás koloval s názvem O začátku tureckého císařství (Praha 1567) anebo Johann Löwenklavius (Leunclavius) Neuwe Chronica türckischer Nation (Frankfurt/M. 1590) v české verzi nazvané Kronika nová o národu tureckém (Praha 1594).

První tištěná díla zpracovávající kronikářským způsobem vznik a běh světa spadají ještě do 15. století. V tiskárně Antona Kobergera st. vyšla za spolupráce Wolgemutova a Pleydenwurffova ateliéru nesmírně populární Liber chronicarum lékaře Hartmanna Schedela (Nürnberg 1493). Tisk této latinské verze byl ukončen v červenci 1493 a v prosinci téhož roku se objevil ještě německý překlad pod názvem Das Buch der Croniken und Geschichten (Nürnberg 1493). Pak následoval Schönspergerův zmenšený patisk německé verze (Augsburg 1496 a 1500). Latinskou „Weltchronik“ 1493 povyšuje na dosud nebývalou úroveň ca 1.809 portrétů a vedut, které ovšem vznikly opakovanými otisky mnohem menšího počtu štočků. Věrohodnost ustoupila do pozadí před zjevnou snahou doprovodit rozsáhlý text co nejpočetnějším obrazovým aparátem. Jiným typem světové kroniky psané na způsob kosmografie je Weltbuch, Spiegel und Bildtniß des gantzen Erdbodens Sebastiana Francka (Tübingen 1534), který v 16. století jen v Německu vyšel ještě sedmkrát. Světové dějiny popsal také polyhistor Johannes Carion v díle pojmenovaném prostě Chronica (Wittenberg 1531). Tento text rozšířil Philipp Melanchthon pod názvem Chronicon Carionis latine expositum et auctum multis et veteribus et recentibus historiis (Wittenberg 1558). Cariona přeložil do češtiny poměrně záhy Jan Burián Sobek z Kornic jako Knieha kronik o všelikých znamenitých věcech od počátku světa zběhlých (Litomyšl 1541, v Praze přetištěno 1584 a 1602). Někdy po roce 1476 u plzeňského Tiskaře Arnoštových Statut byla vydána první známá česky tištěná kniha, a to Kronika trojánská. Domácí i zahraniční bohemika rozpracovávala pochopitelně nejvíce dějiny husitství. Na prvém místě stojí světově proslulá a oficiálně přijímaná dějepisná práce Pia II. (Aeneas Silvius Picolomini) Historia Bohemica (Roma 1475). V zahraničí byla přetiskovaná až do 17. století. Konáčův překlad se nazývá Česká kronika (Praha 1510) a v překladu Daniela Adama, který Picolominiho text kvůli ideovému vyvážení interpoloval Kuthenovou Kronikou, mají obě díla společný název Kroniky dvě o založení Země české (Praha 1585). Obsahem bohemikální dílo písaře Ulricha Richentala Concilium zu Konstanz (Augsburg 1483) bylo s použitím původních dřevořezových štočků (40 celostranných a 6 půlstranných) přetištěno ještě roku 1536. Obrazová výzdoba spolu s připojeným erbovníkem zde přináší cenný kulturněhistorický materiál k poznání života soudobého kléru i měšťanské společnosti. Z bohaté literární produkce zabývající se kostnickým koncilem budiž jmenován alespoň Johannes Stumpf aus Bruchsal s neilustrovaným pramenně zaměřeným dílem Des grossen gemeinen Conciliums zu Costentz gehalten (Zürich 1541). Velmi zajímavým výtvarným i textovým pramenem je také anonymní „Processus consistorialis martyrii Io. Huss“, připojovaný k Husově sborníku De anatomia Antichristi (Strasbourg? 1524?). Domácí cyrilometodějskou tradici výrazně podepřela Kronika česká od Bohuslava Bílejovského (Nürnberg 1537). Jako obhajoba husitství byla naopak koncipována Kronika o založení Země české Martina Kuthena (Praha 1539). Tuto Kroniku doplňuje 56 portrétních medailonů českých panovníků (anonymní štočky kolovaly mezi domácími tiskárnami ještě nejméně sto let a portrétní ikonografii ovlivňovaly až do 19. století). Přitom nesmíme zapomínat též na to, že Kuthenovo dílo bylo první českou kronikou cíleně psanou již pro rozšíření knihtiskem. Protihusitsky jsou zaměřené Historiae hussitarum libri duodecim Johanna Cochlaea (Mainz 1549), naopak apologeticky vyznívají pozdější práce Zachariase Theobalda. Jsou to Hussitenkrieg, darinnen begriffen das Leben, die Lehr, der Todt M. Johannis Hussi … zusammen getragen (Wittenberg 1609) a Series iudicum, ducum et regum Bohemiae (Schleusingen 1621). Adam Hartman z iniciativy Jana Amose Komenského zpracoval Synopsis historica persecutionum ecclesiae Bohemicae (Leiden 1647). Tento nástin se objevil ještě anglicky a německy 1650. Česká verze se nazývala Historia o protivenstvích církve české (Leszno? 1655). Jako obrana husitství byla koncipována dvoudílná Histoire de la guerre des hussites et du concile de Basle Jacqua Lenfanta (Amsterdam 1731). Francouzská verze vyšla 1731 i v Utrechtu a Paříži a do němčiny byla přeložena ve čtyřdílných Geschichte des Hussitenkriegs und des Konziliums zu Basel (Bratislava-Wien 1783-1784). Ve stejném roce jako výše zmíněný Sobkův překlad Carionova díla (Litomyšl 1541) vyšla též velmi populární Kronika česká Václava Hájka z Libočan (Praha 1541). V dějinách domácí literatury a ilustrace zaujímá důležité místo. Na rozdíl od Carionovy a Kuthenovy dějepisné práce je psána v katolickém duchu jako obhajoba šlechtických priorit. Epické vidění minulosti, záliba ve vypravěčství a volné nakládání s fakty se při obrozenském hodnocení Hájkova přínosu české historiografii staly nejslabším místem. Srovnáváme-li však Kroniku s obdobnou produkcí zahraniční, zjistíme, že Hájkovy literární postupy ze soudobých konvencí nijak nevybočovaly. Knihu, kterou za spoluúčasti Ondřeje Kubeše ze Žípů vypravila Tiskárna severinsko-kosořská, doprovází 147 dřevořezových obrázků otištěných ze 70 štočků. Některé jsou datovány 1540 a 1541. Třetina je signována propleteným monogramem PS, jedenkrát též iniciálami SMC. Ilustrační doprovod je integrální součástí díla a napomáhá kompozičnímu členění textu. První skupinu obrazového doprovodu tvoří ilustrace v moderním slova smyslu (portréty a historické výjevy). Druhou složku tvoří častěji se opakující bezpříznakové krajinné scenérie a bitvy s volnou, rámcovou návazností na text. Intronizace a pohřby panovníků jsou námětem třetí skupiny.
Monogram IS v Hájkově Kronice (Praha 1541). Hájek z Libočan, Václav: Kronika česká (Praha, Tiskárna severinsko-kosořská 1541). Fol. 5a Krok s dcerami Kazi, Tetou, Libuší a vesničany (prostoupené iniciály IS vlevo dole). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AO II 23.
Monogramy PS a SMC v Hájkově Kronice (Praha 1541). Hájek z Libočan, Václav: Kronika česká (Praha, Tiskárna severinsko-kosořská 1541). Fol. 16a stavba Děvína roku 738 (prostoupené iniciály PS takřka uprostřed dole, monogram SMC s letopočtem 1540 vpravo dole). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AO II 23.

O čtenářské oblibě Hájkovy Kroniky svědčí poměrně brzký překlad do němčiny. S názvem Böhmische Chronica (Praha 1596) ho pořídil kadaňský městský písař Jan Sandel za finančního přispění mosteckého měšťana Ondřeje Weidlicha. Tiskařem byl Mikuláš Štraus ze Štrausenfeldu. Toto vydání je ilustrováno rámovanými medailony českých panovníků dle Kuthenovy Kroniky 1539. Neilustrované přetisky německého vydání byly připraveny ještě dvakrát (Nürnberg 1697 a Leipzig 1718). V 18. století vyvinul piaristický řád snahu latinským překladem Viktorina Jeviny (Victorinus a S. Cruce) zpřístupnit Hájkovo dílo i odbornému zahraničnímu publiku. Vydavatel překladu Gelasius Dobner (Gelasius a S. Catharina) však text podrobil z pozic moderní historiografické vědy přísné kritice. Jakkoli se Dobnerově šestidílné edici Wenceslai Hagek a Liboczan Annales Bohemorum (Praha 1761-1782) podařilo prokázat nespolehlivost Hájka jakožto historika, čtivosti Kroniky to neublížilo. Doklad nalezneme v podobě grafické repliky původního českého vydání. Tuto obrozenskou faksimilii pořídil Jan Nepomuk Ferdinand Schönfeld (Praha 1819-1823). Na Hájkovu Kroniku navázal Jan František Beckovský v Poselkyni starých příběhův českých (Praha 1700). Tiskař Jeřábek přitom užil portréty uveřejněné v Althanově univerzitní dizertaci Imago principum Bohemiae (Praha 1673). Tiskem však vyšel jen první díl. Na Hájkovi již nezávislé vypravování zůstalo v rukopise a vydáno bylo až Antonínem Rezkem (Praha 1879-1880).

Olomoucký biskup Jan Dubravius napsal latinské dějiny Historiae Regni Bohemiae … libri XXXIII (Prostějov 1552). V redakci lékaře Thomase Jordana a s katalogem olomouckých biskupů Augustina Morava (Käsenbroda) vyšla Dubraviova Historie ještě v Basileji 1575. Z pozic humanistického učence je psána také Lupáčova Historia o císaři Karlovi toho jména Čtvrtém (Praha 1584) a dvoudílná Behmische Chronica vratislavského lékaře Martina Borgka (Wittenberg 1587). Směs kronikářského vypravování, analistických a genealogických záznamů je obsažena v Paprockého ilustrovaných dílech Zrcadlo slavného Markrabství moravského (Olomouc 1593) a Diadochos, id est Successio jinák Posloupnost knížat a králův českých (Praha 1602). Některé dřevořezy signovali Virgil Solis ml. a Jan Willenberg.

Ihned po bělohorské bitvě byla cenzurou až na několik exemplářů zničena politicky aktuální Kronika stará kláštera boleslavského (Praha 1620). Takřečený Dalimil ji s výraznou protiněmeckou tendencí sepsal na počátku 14. století. Pro tiskaře Daniela Carolida edici dle rukopisného znění připravil Pavel Ješín z Bezdězí (faksimilie vyšla péčí Jiřího Daňhelky v Mnichově 1981). Prací na druhém vydání se ujal František Faustin Procházka (Praha 1786), pak následovala Hankova edice (Leipzig-Praha 1849) a její přetisk (Praha 1851). Do dějepisecké literatury zasáhl také Bohuslav Balbín se dvěma díly. Prvním je vlastně torzo rozsáhle plánovaného projektu Epitome historica rerum Bohemicarum (Praha 1673-1677). Na počátku je známý frontispis Karla Škréty a Matthäuse Küsela s námětem personifikované Historie píšící dějiny za asistence Ctností. Druhým Balbínovým kronikářským dílem jsou vlastivědně pojatá Miscellanea historica Regni Bohemiae (Praha 1679-1688). Ta vycházela v nesystematicky ilustrovaných dvanácti knihách rozdělených do dvou dekád, z nichž svazky I/9 a I/10 byly vydány až v 18. století. Na dějepisném poli se etabloval také Tomáš Jan Pešina z Čechorodu. Nejprve připravil Prodromus moravographiae, to jest Předchůdce moravopisu (Litomyšl 1663) a vojensko-politickou topografii završil dílem Mars Moravicus (Praha 1677).

Ze zahraničních bohemik 17. a počátku 18. století jmenujeme alespoň Beatus Georgius Beheimische Chronica (Frankfurt/M. 1604 a Leipzig 1616), Melchior Goldast Commentarii de Regni Bohemiae (Frankfurt/M. 1627) a Elzevierskou edici vlastivědně pojaté polemiky Pavla Stránského Respublica Bohemiae (Leiden 1634, dále 1643 a 1713). Málo známá je nevelká knížka sepsaná snad Johannem Christophem Beerem Der Herzogen und Königen in Böhmen (Nürnberg 1685). Šedesát portrétních mědirytů zde vytvořil Johann Azelt. Peter Beckler sepsal ve dvou dílech Chronicon Bohemiae, das ist Historisache und genealogische Beschreibung der uralten Geschlechter in Königreich Böhmen (Frankfurt/M. 1694-1695) a Adam Friedrich Glafey publikoval Pragmatische Geschichte der Cron Böhmen (Leipzig 1729). Obecné i domácí církevní dějiny zpracovali mimo jiné Pavel Pučálka Lodi církve svaté rytěřující (Praha 1677-1678), Vilém Etzweiler Introductio ad sacram historiam Bohemiae (Praha 1764), Adolf Pilař a František Moravec Moraviae historia politica et ecclesiastica (Brno 1785-1787). Kaspar Royko pojal Synopsis historiae religionis (Praha 1785) jako přípravnou práci jednak k Einleitung in die christliche Religions- und Kirchen-Geschichte (Praha 1788) a jednak k Christliche Religions- und Kirchengeschichte (Praha 1789). Dějiny řeholních institucí reprezentuje skvěle vypravená ilustrovaná publikace Augustina Sartoria o cisterciácích Cistercium bis-tertium seu Historia elogialis (Praha 1700), která vyšla o osm let později i německy. Sartorius napsal též Ordo ordinum religiosorum (Praha 1715), kde se pokusil o všeobecný dějepis řeholního života u nás. Reprezentativní dějiny řádu trinitářů vydal Didacus a Matre Dei Chronicorum discalceati ordinis sanctissimae Trinitatis (Praha 1726). Je to jeden z prvních náznaků novodobé kostýmní publikace u nás (v knize je zařazeno deset nesignovaných obrazů řádových rouch).

Regionální dějepisectví reprezentují mimo jiné ilustrované Staré paměti kutnohorské Jana Kořínka (Praha 1675), Jan Florián Hammerschmid Historie klatovská (Praha 1699), Jan Karel Rohn Chronic … zweyer Städten Friedland und Reichenberg (Praha 1763) anebo patnáctisvazkový První (Čtvrtý) … obraz města Králové Hradce nad Labem Františka Švendy (Hradec Králové 1799-1818). Staročeské kroniky dochované rukopisně počal vydávat Gelasius Dobner. Jeho pětisvazková edice se nazývala Monumenta historica Boemiae (Praha 1764-1785). Moderněji tyto vyprávěcí prameny vydávali pod názvem Scriptores rerum Bohemicarum (Praha 1783-1829) ve třech dílech postupně Pelcl, Dobrovský a Palacký. František Martin Pelcl vydal krom toho původní dvoudílnou dějepisnou biografii Kaiser Karl der Vierte (Praha 1780-1781) a původní Kurzgefaßte Geschichte der Böhmen (Praha 1774), které přepracoval jako dvoudílné Geschichte der Böhmen (Praha 1782). Pelclovi je také připisováno autorství populární Neue Kronik von Böhmen (Praha 1780-1781). Ve skutečnosti jde o Franzem Xaverem Huberem sestavený ilustrovaný sborník, jehož jednotlivé části byly rozšiřovány také samostatně a později přeloženy do tří dílů a publikovány bez ilustrací jako Nová kronika česká (Praha 1791-1796).

Čáslavského veduta Kutné Hory (Praha 1675). Kořínek, Jan: Staré paměti kutnohorské (Praha, Jiří Černoch 1675). Tabule za pag. 30 signovaná pod legendou vpravo dole dvojverším „to mile wlasti winssowal když kupr ryl a fformowal G. Ciaslawsky 1674“. Antikvariát Meissner (Praha).

K raným popularizačním spisům, opírajícím se o domácí historiografii 16. a 17. století, náleží také trojsvazkové Für Böhmen von Böhmen Josefa Antona Stephana von Rieggera (Praha 1793-1794). První pokus o syntetické zpracování českých dějin podnikl František Pubička. Jeho Chronologische Geschichte Böhmens (Leipzig-Praha 1770-1829?) jsou rozvrženy do šesti dílů v jedenácti ilustrovaných svazcích. Pubičkův nárys byl nahrazen celoživotním vědeckým dílem Františka Palackého, totiž přípravným textem Würdigung der alten böhmischen Geschichtsschreiber (Praha 1830) a pak zejména Geschichte von Böhmen (1836-1867). Německá verze pozůstávala z pěti dílů v deseti svazcích. Česká verze nese název Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě (Praha 1848-1867) a je představována pěti díly v jedenácti svazcích. Další vydání se nazývá lidové (Praha 1876-1878), třetí je pojmenováváno jako jubilejní (Praha 1894-1896).


Bibl.: GÖLLNER, C.: Turcica. Die europäischen Türkendrucke des XVI. Jahrhunderts. Bd. 1 (MDI-MDL), Bd. 2 (MDLI-MDC), Bd. 3 (Die Türkenfrage in der öffentlichen Meinung Europas im 16. Jahrhundert). Bucuresti-Baden-Baden 1961-1978 (repr. 1994); HÖDL, G. (ed.): Österreichische historische Bibliographie. Graz 1986; WATANABE-O’KELLY, H.-SIMON, A.: Festivals and ceremonies. A bibliography of works relating to court, civic and religious festivals in Europe 1500-1800. London-New York 2000; ZÍBRT, Č.: Bibliografie české historie. Sv. 1-5. Praha 1900-1912.

Lit.: BAER, L.: Die illustrierte Historienbücher des 15. Jahrhunderts. Strasbourg 1903; BRINCKEN, A. D.: Studien zur lateinischen Weltchronistik bis in das Zeitalter Ottos von Freising. Düsseldorf 1957; FELLER, R.-BONJOUR, Ed.: Geschichtsschreibung der Schweiz vom Spätmittelalter zur Neuzeit. Bd. 1-2. Basel 1962; HAUCK, K.-MORDECK, H. (edd.): Geschichtsschreibung und geistiges Leben in Deutschland im Mittelalter. Festschrift für Heinz Löwe zum 65. Geburtstag. Köln/R.-Wien 1978; KOLÁR, J.: K typologii české historické prózy z období humanismu. Folia historica Bohemica 11. Praha 1987, s. 345-364; KOLÁR, J.: Veleslavín, kronikář neznámý. Strahovská knihovna, sborník Památníku národního písmenictví 20-21. Praha 1985-1986, s. 53-63; KOLÁR, J.: Zur Typologie der tschechischen historischen Prosa in der Epoche des Humanismus. In: Studien zum Humanismus in den böhmischen Ländern, Teil I (hrsg. von H.-B. Harder-H. Rothe). Köln-Wien 1988, s. 405-424; KOPECKÝ, M.: „Kronika“ a „historie“ jako literární žánry epochy renesance. Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity D 27. Praha 1980, s. 51-60; KOPECKÝ, M.: Pokrokové tendence v české literatuře od konce husitství do Bílé hory. Opera Universitatis Purkynianae Brunensis, facultas philosophica 224. Brno 1979; KUNZE, H.: Geschichte der Buchillustration in Deutschland. Das 15. Jahrhundert. Textband. Frankfurt/M.-Leipzig 1975; KUNZE, H.: Geschichte der Buchillustration in Deutschland. Das 16. und 17. Jahrhundert. Textband. Frankfurt/M.-Leipzig 1993; KUTNAR, Fr.: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví. Sv. 1. Praha 1973; MALECZYŃSKA, K.: Książka historyczna w Polsce 1506-1572. Roczniki biblioteczne 29/1-2, 1985, s. 69-81; PRUDKOVÁ, L.: Veleslavínův tisk „Historie židovské“ z roku 1592. Knihy a dějiny 4/2, 1997, s. 6-26.

Lex.: MOCNÁ-PETERKA 248-252 a 332-337.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.