Kování a spony

Z Encyklopedie knihy

Kování a spony vnější mosazné, bronzové a případně železné doplňky knižního korpusu s dřevěnými deskami. Soubor těchto doplňků měl ochrannou a sekundárně též výzdobnou funkci. Dokladem návaznosti obou funkcí je hlazení nebo leštění povrchu (tzv. cizelování) a zdobení puncem, prosekáváním či rytinou (tzv. gravírováním). Pozdně gotické ryté prvky často představovaly rostlinný ornament, a ještě častěji fragment nápisu „Ave Maria“. Kování a spony stejně jako hřeby, trny a hranová kování vyráběli pro knihvazače na zakázku kovolijci, kovotepci a kovorytci. Nejstarší aplikace pocházejí ze 14. století. Poněvadž s nárůstem knihovního provozu působily vyčnívající doplňky spíše problémy, kování a spony byly už v 18. století násilně odtrhávány, anebo při převazbách likvidovány. Do dnešních časů tak přežily jen některé.

Rohová kování (angl. bosses, fr. cabachons, něm. Beschläge) měla vypouklý reliéf označovaný termínem pukla (z něm. Buckel od lat. buccula = tvářička). Gotická pukla v podobě válce, kbelíčku obráceného dnem vzhůru anebo knoflíku připomínajícího kardinálský klobouk se stala vývojovým základem dalších ochranných typů. K dřevěné desce byla ukotvována hřebíčky. Poněvadž dostatečně vyčnívala vně ležícího či stojícího korpusu, useň i s výzdobou (např. řezbou) byla chráněna před nežádoucími otěry. Tutéž funkci plnily také čtyřúhelníkové neboli deltoidní nárožnice a případně středové čtverčíky na přední a zadní desce (u gotických knih liturgické povahy většinou jen vzadu).

Plošně a masivně lité či kované gotické nárožnice ustupovaly od 16. století tvarům kratším a subtilnějším, tlačeným ze silnějšího plechu. Poslední vývojový typ nárožnic pochází ze 17. století. Má tvar trojúhelníku s vykrojenou odvěsnou. Hranová kování byla vyráběna z pravoúhlých, často vroubkovaných a puncovaných plechových u-profilů. S cílem chránit pokryv na hranách knižních desek se vyskytují zpravidla jen u těžších a objemnějších svazků, a to jen do 16. století. Zvláštním kováním s řetězem byly vybaveny takzvané libri catenati.

Spony (též klamry z něm. Klammer = spona, nebo klausury z lat. clausus = uzavřený, angl. clasps, fr. fermoirs, něm. Buchschließen) eliminovaly přirozené kroucení dřevěných desek a tah usně. Mimo to minimalizovaly nežádoucí otěr jednotlivých listů, zejména pergamenových, a tím, že bránily samovolnému rozevírání knižního bloku, omezovaly vstup prachu a světla. Nejstarší způsob fixace obstarával kožený řemen obepínající gotickou knihu ze zadní desky do poloviny přední. Zde pak byl uchycen přezkou či u vazby obálkové v kovovém trnu (lat. fibula). Dokonalejší formu představovala od 15. století dvojice spon vyrobených jen z kovu, anebo v kombinaci s koženým páskem. Jeden konec spony byl přichycen hřebíčky k zadní desce a druhý zakončovala buď hlava s dírkou, nebo háček. Oba typy zakončení se upínaly do záchytky, která byla hřebíčky připevněna na desce přední (jen Itálie a Francie užívaly mechanismus opačný, neboť úchyt se nacházel vpředu a záchytka vzadu). Spony nalézáme ještě na vazbách 17. století, kdy jejich tělo tvořívaly i stočené čili tordované pásky.

Desky z lepenky nesly od počátku 16. století namísto spon dva páry lněných nebo hedvábných (aksamitových) stuh, barvených většinou nazeleno. Kožené tkanice se zhotovovaly ze světlé nemořené usně. Každá stuha či tkanice byla zalepena pod přídeštním pokryvem a proseknutou deskou vycházela ven. Jejich životnost záležela na ohleduplné manipulaci.


Lit.: ĎUROVIČ, M. (a kol.): Restaurování a konzervování archiválií a knih. Praha 2002; HELWIG, H.: Einführung in die Einbandkunde. Stuttgart 1970; HELWIG, H.: Handbuch der Einbandkunde. Bd. 1-3. Hamburg 1953-1955; CHALOUPKA, J.: Bronzová kování, spony a některé jiné nálezy z historicko-archeologického výzkumu kralické tvrze. Časopis Moravského muzea 72, 1987, s. 147-154; CHALOUPKA, J.: Ozdobná kování a spony na vazbách kralických tisků v Památníku kralické tiskárny. Z kralické tvrze 14, 1987, s. 42-49; NUSKA, B.: Spony knih jsou k zavírání. Historická knižní vazba 1966-1970. Liberec 1970, s. 177-178; NUSKA, B.: Typologie českých renesančních vazeb. Terminologie, slohové určování a datování materiálu. Historická knižní vazba 1964-1965. Liberec 1965, s. 19-145.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.