Tisk z hloubky

Z Encyklopedie knihy

Tisk z hloubky (angl. intaglio printing, fr. impression en creux, něm. Tiefdruck) druhý nejstarší způsob tisku, v němž barvou opatřené tisknoucí elementy tiskové formy jsou vyryty nebo vyleptány do různé hloubky kovové desky, zatímco zvýšený okolní povrch, z něhož je barva setřena, netiskne. Otisky měděných, ocelových či zinkových desek vznikají v ručním měditiskařském lisu (tvoří-li tiskovou formu silně hlazený vápencový kámen s vyrytou či zaleptanou kresbou, tisk z hloubky se zde kombinuje s chemickými vlastnostmi tisku z plochy a patří do sféry litografie). Navlhčený hlubotiskový papír je velkým tlakem přitlačen do rýh kovové desky. Přitom dochází k transferu barvy. Ta na papíru ulpívá v mírném reliéfu, který je na rozdíl od tisku z výšky i tisku z plochy patrný již při jemném doteku a vytváří charakteristický rys této grafické techniky. Dalším rysem hlubotisku je okem znatelná fazeta.

Dle použitého materiálu a způsobu mechanického opracování formy rozeznáváme mědiryt (za jehož předchůdce se považovalo niello) včetně puncované i tečkované varianty, oceloryt, mezzotintu a suchou jehlu. Charakteristickým rysem tiskových forem zpracovávaných rydlem, jehlou či kladívkem je grátek. Zatímco u mědirytu se odstraňuje škrabkou, aby nebránil vtírání barvy, v suché jehle vytváří hlavní efekt techniky. Při použití chemických prostředků (např. kyseliny dusičné) členíme historické formy tisku z hloubky na několik druhů leptu včetně akvatinty. Hlubotiskové formy lze připravit a rozmnožovat též cestou raženého tisku.

Pojítkem mezi akvatintou a moderním hlubotiskem je další chemická metoda zvaná heliogravura (řec. hēlios = slunce, gravura z fr. graver = rýt, angl. photogravure, fr. héliogravure, něm. Heliogravüre, Photogravüre). Pokusy s osvětlováním chromované želatiny, konané od roku 1813 Josephem Nicéphorem Niépcem (1765-1833) a od 1852 Williamem Henrym Foxem Talbotem (1800-1877), dovršil český akademický malíř Karel Klíč (1841-1926), který roku 1878 našel prostředek jak umožnit přenesení a vyleptání polotónových fotografií do kovu. Základem byl želatinový papír, do jehož citlivé vrstvy Klíč vkopíroval diapozitiv. Tuto kopii otiskl na vyhlazenou měděnou desku opatřenou nahřátým asfaltovým práškem. Desku ponořil do teplé vody, v níž se uvolnila neosvětlená místa kopie. Na měděné desce zůstal pouze reliéf sestávající z osvělené želatiny (stínové partie byly vyleptány nejhlouběji a jemné polostíny jen zcela mělce). Nato se deska klasickým způsobem zaleptala, přičemž asfaltový prášek vzdorující kyselině bránil při tisku vytření barvy z potřebných míst vyleptané kresby. Poněvadž pro otisk desky tehdy ještě sloužil pomalý ruční měditiskařský lis, zdokonalil Klíč roku 1910 v Anglii metodu heliogravury na takzvaný fotomechanický hlubotisk (angl. photo-typography, fr. phototypographie, něm. photomechanischer Bilddruck). Při něm bylo možno provádět tisk z hloubky velkoformátově a výkonněji na rychlolisech.

Knižní ilustrace tištěné z hloubky se pořizovaly nezávisle na vlastním knihtisku, poněvadž sazbu textu je možno reprodukovat pouze výškovým tiskem. V 15. století byly tyto tabule do publikací nalepovány, od 16. století vevazovány jako přílohy, anebo dodatečně otiskovány na místa, která se při zalamování sazby musela předem vykrýt písmovými výplňky. Rubová strana ilustrací byla zpočátku prázdná, ale již v 18. století se z ekonomických důvodů separátně potiskovala sazbou.


Lit.: BAUM, H.: Grundsätzliches und Wissenswertes vom Tiefdruck. Leipzig 1960; BLÁHA, R.: Přehled polygrafie. Praha 1959; KREJČA, A.: Techniky grafického umění. Průvodce pracovními postupy a dějinami originální tiskové grafiky. Praha 1981; LILIEN, O. M.-GERHARDT, Cl. W.: Tiefdruck und die kleineren Druckverfahren. In: Geschichte der Druckverfahren (hrsg. von R. W. Fuchs), Teil 3. Stuttgart 1978; WOLF, H.-J.: Geschichte der Druckverfahren. Historische Grundlagen, Portraits, Technologie. Elchingen 1992.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.