Variantní vydání

Z Encyklopedie knihy

Variantní vydání (z lat. varius = rozmanitý) v zahraniční termilologii totéž co u nás vydání synoptické, jinak termín užívaný pouze českou knihovědou pro označení těch výtisků, které se od zbytku nákladu odlišují podstatnými zásahy do tiskových forem. Přitom všeobecně platí, že změněných výtisků jednoho a téhož vydání se zachovalo méně nežli nezměněných. Variantou odchylné exempláře jsou proto sběratelsky cennější.

Byla-li chybnou manipulací v knihtiskařském lisu poškozena sazba, její rekonstrukce se někdy z nedbalosti a někdy úmyslně odklonila od předlohy. Změny pak zasáhly nejen grafický rozvrh (zalomení řádků), ale i věcnou rovinu určité části textu. Příkladem poslouží přesazba předmluvy Bible české zvané Severinka (Praha 1537) nebo eliminace textu na rubu titulního listu Balbínova díla Quesita oratoria (Praha 1677). Obdobně lze jako variantní klasifikovat ty exempláře, v nichž byl původně opomenutý text vysazen dodatečně a tiskařem otištěn na takzvaný kartón. Formální a obsahová kritéria varianty je možno vztáhnout také na exempláře s určitým typem přítisků. Jednak jde o nakladatelské a knihkupecké nabídky a jednak o přítisky tezí, které nepravidelně doplňovaly tištěné univerzitní a řeholní dizertace. Přítisky tohoto typu mají vesměs doplňkovou roli, nejsou pro vydavatelský záměr rozhodující a nelze je považovat za znak vydání smíšeného.

Konsensus ovšem nepanuje při klasifikaci pragmaticky obměňované dedikace, předmluvy, knižního dekoru a ilustrace. Posuzujeme-li komerčně motivované zásahy do rámcových částí z hlediska vztahu vyměňovaného prvku k celkové funkci knihy, pak je třeba konstatovat, že tento typ obměn výpovědní hodnotu vydání jako celku narušuje a vytváří již nový vydavatelský objekt neboli vydání nové, respektive smíšené. Příkladem budiž Oujezdeckého tisk Práv městských Brikcího z Licka (Litomyšl 1536). Krom toho, že určité exempláře mohou být z hlediska užití červené barvy klasifikovány jako pouhá paralela, zjišťujeme, že původní sazba vznikla v dubnu 1536, kdy je také datována dedikace staroměstským radním. Již v červnu téhož roku byla však dedikace z nerozprodaných výtisků vyříznuta a účelově nahrazena věnováním Ferdinandu I. Poněvadž tyto změny nenastaly během výrobního cyklu, ale později, nemají ráz varianty, ale splňují kritéria smíšeného vydání.

Zásadnější bibliografický problém představují Brikcího Sentencie philozophice de regimine et judiciis hominum (Praha 1540), které vyšly u Jana Severina ml. v Tiskárně severinsko-kosořské. Původní dedikace je adresována radním Starého a Nového Města pražského. Později se Brikcí rozhodl nerozprodaným nákladem Sentencí oslovit vyšší politické sféry, totiž syny krále Ferdinanda I. Nezměněný text vlastního díla nechal proto aktualizovat odlišným titulním listem a novou první složkou, v níž bylo původní věnování nahrazeno dedikací mladým arcivévodům Maxmiliánovi a Ferdinandovi, a nadto ještě doplněno několika „knížecími radami“. Toto povýšení někdejších Sentencí na Sentencie philozophice de regimine et judiciis principibus et omnibus prefectis utiles (Praha 1540-1541?) provedl zřejmě Bartoloměj Netolický z Netolic. Lze tak soudit jednak z vyznačovacího písma, jímž byla fraktura, tehdy funkční pouze u něho, a jednak z obměny titulního dřevořezu, jímž právě Netolický doplnil jiný Brikcího spis, totiž Regule, to jest Řeholy obecné z latinských učiteluov práv vybrané (Praha 1541). Formální a ideový ráz dodatečných zásahů tak dovoluje klasifikovat Brikcího Sentence nikoli jako jednu edici s pouhou variantou, ale jako dvě svébytná vydání. Do zásahů, které výpovědní hodnotu díla nenarušují a které lze tedy ještě označit za variantní, zahrnujeme naopak výměnu tiskových desek s dekorem či ilustrací. Musí ovšem platit podmínka, že výměna nastala během výrobního cyklu, a to s cílem nahradit vyčerpanou desku deskou jinou, aniž by přitom byl narušen původní umělecký i ediční záměr. Doklad poskytnou dnes známé exempláře postily Samuela Václava Hataše Scintilla evangelica (Praha 1668), v nichž jsou zařazeny dva různé, ale tematicky příbuzné frontispisy z rytecké dílny řeholníka Constantina. Za obdobný typ varianty lze označit rytecké obměny dodatečně aktualizující původní verzi tiskové desky. To je případ čtyř postupných úprav Sobkova portrétu v díle Rosa Boemica sive Vita sancti Woytiechi Matěje Benedikta Boleluckého z Hradiště (Praha 1668). Obdobou jsou také dvě vydavatelské podoby takřečené „Střední“ mapy Čech z roku 1726 od Johanna Christopha Müllera. Vedle toho přichází dostatek dokladů o tom, že k rozrůznění původně homogenního nákladu docházelo také u knihvazače, který kvůli snížení prodejní ceny do některých exemplářů původně zamýšlený frontispis či jiné přílohy nevevázal. Přílohy vyřezávali, i když s jinými motivy, také čtenáři. Takto postižené výtisky nelze pojímat jako variantní, nýbrž porušené.

Komerčně motivovanou úpravu titulní strany též neoznačujeme pojmem varianta, ale výstižnějším termínem vydání titulové. Klasický příklad poskytují Procházkovy edice děl starší české literatury, které za nakladatelského přispění Kašpara Widtmanna tiskl Jan Josef Diesbach, např. Oldřich Prefát z Vlkanova Cesta z Prahy do Benátek a odtud potom po moři až do Palestiny (Praha 1786). V některých exemplářích, určených k distribuci knihkupcem, je impresum se jménem Widtmannovým, a ta část nákladu Prefátova cestopisu, kterou si pro obchodování ponechal tiskař, byla podepsána Diesbachem. Žádné další dodatečné změny v textu provedeny nebyly.

Exempláře homogenního nákladu, při jehož výrobě nastaly méně podstatné změny, označujeme termínem vydání paralelní. Poněvadž názory na rozlišení paralely, varianty a zcela nového tisku po desetiletí kolísají a ani Pravidla jmenné katalogizace se k problému nevyjádřila jasně, praxe má mnohdy krajně subjektivní ráz. Jednodušší situace panuje naopak v zahraniční, kde se rozdíly mezi paralelním a variantním typem edice nehledají a jakkoli odchylné exempláře jsou označeny sumárně jako „duplicitní“, „obojaké“ nebo „paralelní“ (angl. duplicate print nebo parallel impression, fr. impression parallèle, něm. Doppeldruck, řídce též Zwitterdruck).


Lit.: DOBROVSKÝ, J.: Rozličnosti v exemplářích Diadochu Barth. Paprockého. Časopis Českého muzea 2/2, 1828, s. 119-123; HEJNIC, J.: K latinské literární činnosti M. Brikcího z Licka. Zprávy Jednoty klasických filologů 9, 1967, s. 5-10; HORÁK, Fr.-WIŽĎÁLKOVÁ, B.-URBÁNKOVÁ, E.: Pravidla jmenné katalogizace starých tisků, prvotisků a rukopisů. Praha 1971; LUTHER, J.: Zwitterdrucke in der Reformationszeit. Zeitschrift für Bücherfreunde (Neue Folge) 1, 1909, s. 109-117; MAŠEK, P.: Dvě varianty „Sentencie philozophice“ Brikcího z Licska. Listy filologické 113, 1990, s. 49-51; MILCHSACK, G.: Doppeldrucke. Zeitschrift für Bibliothekswesen 13, 1896, s. 537-567; POKORNÝ, P. R.: Boleluckého Rosa Boemica-vydání či varianty? Příspěvky ke Knihopisu 11. Dr. Bedřišce Wiždálkové přátelé a spolupracovníci k významnému životnímu jubileu. Praha 1996, s. 110-119; VOBR, J.: Kutnohorská bible-problém 1. a 2. vydání. Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny v Praze 10/1. Praha 1993, s. 209-224.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.