František Augustin Höchenberger

Z Encyklopedie knihy

František Augustin Höchenberger (též Höchenberg, zemř. 1793) pocházel z české Jičíněvsi a na počátku 40. let pracoval u vdovy Anežky Doroty Pileciové (ovdovělé Prachinové) v Příbrami. Zde se roku 1741 oženil s Monikou Ludmilou Janderovou (rozenou Prachinovou, zemř. 1772), dcerou z prvního manželství své principálky. Měšťanství získal 1743 a tiskárnu 1745. V tiskárně se okolo poloviny století vyučil Höchenbergerův prvorozený syn Vojtěch, který zakrátko zemřel, a synovec František Alis (Allis).

Rám z rokokových tyčí (Praha 1782). Josef II.: Zweyte Sammlung k. k. landesfürstlichen Verordnungen und Gesetze (Praha, Tiskárna arcibiskupská, fa. František Augustin Höchenberger 1782). Titulní strana se třemi rokokovými tyčemi a vinětou (císařský znak s devízou „Rozděl a panuj“). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. CO II 11.

Lidová náboženská literatura, kalendáře, kramářské písně a novinové letáky, které z příbramské dílny vycházely, byly distribuovány na místních, hojně navštěvovaných církevních slavnostech. Höchenberger však provoz dokázal udržet jen do roku 1768, kdy na společenský a ekonomický život regionu dolehly důsledky tereziánského omezování církevních svátků a poutí. Poslední známou příbramskou publikací je anonymní kalendář Neu-eingerichtet Calender auf das 1769 Jahr (Příbram 1768? s impresem „in Przibram bey Frantz Augustin Höchenberger“). Poněvadž se už dříve (1766) i s manželkou prozíravě přihlásil do podpůrného bratrstva knihtiskařů, organizovaného Janem Josefem Klauserem, přesídlení do Prahy a pokračování v profesi bylo bez komplikací. Höchenberger zřejmě pracoval zprvu jen jako nájemný tovaryš či faktor. Jako malostranský měšťan (1768) zažádal o povolení zřídit na Malé Straně, kde se řemeslo po zániku dílny Karla Ferdinanda Arnolta z Dobroslavína 1740 odmlčelo, samostatnou živnost. Tu provozoval v letech 1769-1772. Z počátečního období se dochoval obsáhlý tištěný Catalogus librorum universalis omnigenae facultatis. Allgemeines Verzeichniß deutsch- und lateinischer Bücher, welche bei Fr. August. Höchenberger zu Prag, in der Brückengaße … zu haben sind (Praha 1769) a dokonce i Catalogus des livres français et italiens, qui se trouvent chez Fr. Aug. Hochenberg (Praha 1769), který dokládá v Čechách sílící zájem o jinou nežli jazykově německou produkci. Obě nakladatelské a knihkupecké nabídky využívala rozsáhlá síť komisionářů.

Höchenbergerova pražská tiskárna opustila příbramský ediční model a podepřena novým, rokokovým dekorem vydatně přispívala k šíření cizojazyčné obrozenské literatury. Poslední dvě léta byla dílna formována na bázi kapitálové společnosti, která se v impresech prezentovala jako „Franz Augustin Höchenberg und Compagnie“, např. oba počáteční díly Chronologische Geschichte Böhmens Františka Pubičky z let 1770 a 1771 (Praha-Leipzig 1770-1829?) a první domácí Saltzerem ilustrované vodopisné dílo Beschreibung der böhmischen Flüsse, které napsal Johann Thaddäus Anton Peithner von Lichtenfels (Praha 1771). Od března 1770 začal vycházet první časopisecký týdeník Die Unsichtbare (Praha 1770-1772). Snad právě Höchenberger pořídil i knižní vydání tehdy hojně navštěvované hry Johanna Christiana Krügera Kníže Honzík (Praha 1771). Dosud se mělo zato, že Höchenberger samostatnou živnost ukončil 1771 a návazně si pronajal pražskou Tiskárnu arcibiskupskou (1771-1786). Jak dokládá impresum „Micro-Pragae charaktere Francis. August. Hoechenberger“ například v kázání Vojtěcha Jiřího Liebického De divi Patricii magni hiberniae doctoris ... In basilica Matris sine labe conceptae ... anno M DC LXXII (Praha 1772), soukromou živnost překvapivě provozoval ještě nějaký čas paralelně s pronájmem Arcibiskupské tiskárny. Roku 1772 ovdověl, ale už následující léto se žení znovu, tentokráte s dcerou pražského faktora Jana Jiřího Schneidera. Samostatnou dílnu pak otevřel ještě jednou, a to 1788-1793 na Starém Městě (měšťanství zde získal již 1780). Nástupcem této tiskárny se stal Václav František Šleret.

Mladší syn Jan Tomáš Höchenberger získal tovaryšský list v otcově příbramské tiskárně. Samostatnou činnost zahájil na Malé Straně v květnu 1770 mravokárným týdeníkem Die Sichtbare (Praha 1770-1771), který jako konkurenční tiskovinu k otcově Unsichtbare redigoval Vincenc Viktor Průša. Po čase přibral do výroby další týdeník Neue Literatur (Praha 1771-1772). Nejpozději během 1772/73, kdy byl otec vázán již jen pronájmem Arcibiskupské tiskárny, se stal v malostranské dílně principálem. Kontinuitu obou generací mohl zaručit projekt Pubičkových Geschichte. Höchenberger připravil třetí díl (1773), ale poněvadž finanční péči o vydání převzali čeští stavové, výroba byla přesunuta ke stavovskému tiskaři Janu Karlu Hrabovi. Josef Dobrovský ve stati Einführung (ed. Mirjam Bohatcová) doplnil Höchenbergerovo jméno poznámkou „Erfinder einer Feldbuchdruckerey auf einem Wagen“. Josef Volf a Čeněk Zíbrt mají zato, že tato polní tiskárna stála 1781 ve vojenském ležení u Hrdlořez. Její dozajista administrativní produkci, ať už byla česká, anebo v cizích jazycích, dnes však neznáme.

Höchenberger, označovaný v domovských impresech za „českého knichtlačitele“ a „vlastence českého“, si nepotrpěl na žádné typografické umění, ale cenné je, že po vydání tolerančního patentu přispěchal s legálními reedicemi jazykově české evangelické literatury (např. Jiří Petrmann ml. 1782, Jan Teofil Elsner 1782 a 1783, Michal Institoris ml. 1783, Filip Kegelius v Krameriově edici 1783, Matěj Markovič st. 1783, Jan Amos Komenský 1784). Tito autoři mohli do té doby vycházet pouze v Berlíně, Halle/S. anebo v Žitavě. Höchenberger tiskl též pěkně ilustrovaný Historický kalendář na rok … 1784 … pro lid církví českých obnovených (Praha 1783?-1788), a tím, což je málo známé, předešel populární Krameriův Nový kalendář tolerancí pro veškeren národ český katolického a evangelického náboženství (Praha 1786?-1797). Tyto Höchenbergerovy ročenky pravidelně doplňuje „Poznamenání rozličných v nově vydaných knih českých, kteréž mimo mnohých jiných u vydavatele tohoto kalendáře k dostání jsou“. Zhruba z téže doby pochází samostatné čtyřlistové Návěští všem upřímným vlastencům a horlivým slova božího milovníkům (Praha ca 1782-1783). Ediční záměry zahrnovaly i pokusy o původní soudobou beletrii a drama, např. Václav Stach Něco pro českou literaturu (Praha 1782), Antonín Josef Zíma Karel Devienzo z Londonu a slečna Amália Florentinská aneb Podivné jest člověka štěstí (Praha 1782). Na lidové publikum bylo pamatováno kramářskými písněmi a knížkami lidového čtení.

Starší literatura uvádí, že Höchenberger pro dluhy opustil roku 1783 Prahu a usadil se v Terstu. Vedením dílny měl pověřit dosavadního tovaryše Antonína Josefa Zímu, jehož povídky a divadelní hry od 1782 často tiskl. Archivní prameny opravňující k tomuto tvrzení publikovány ještě nebyly. Probereme-li však impresa z let 1783-1792, kdy se Höchenbergerovo jméno vyskytuje naposledy, zjistíme, že k žádné oficiální změně vlastnictví nedošlo a že Zíma byl ustanoven faktorem až roku 1790, např. Píseň o udatnosti vojanské (Praha 1790) „vytištěná na Malé Straně za Antonína Josefa Zímy faktora“. Ještě dnes už Vavákovo Sedlské vítání … Františka toho jména Druhého … krále českého (Praha 1792) bylo „vytištěno u Jana Tomáše Höchenbergra, za Antonína Josefa Zímy faktora“. Teprve poté Zíma 1792/93 dílnu odkoupil a stopy po Höchenbergerově tiskařské činnosti se ztrácejí.


Lit.: DOBROVSKÝ, J.: O zavedení a rozšíření knihtisku v Čechách. Spisy a projevy Josefa Dobrovského, sv. 19 (k vydání připravila Mirjam Daňková [Bohatcová]). Praha 1954; KÖLLNER, A.: Buchwesen in Prag. Von Václav Matěj Kramerius bis Jan Otto. Wien 2000; VOLF, J.: Dějiny českého knihtisku do roku 1848. Praha 1926; TRINEROVÁ, O.: Arcibiskupská tiskárna ve světle archivních pramenů (1630-1784). Praha 2002 (diplomová práce uložená na Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK v Praze); ZÍBRT, Č.: Z dějin českého knihtiskařství. Vydal A. Dolenský. Mladá Boleslav 1939.

Lex.: CHYBA 120-121 a 566 = CHYBA, K.: Slovník knihtiskařů v Československu od nejstarších dob do roku 1860. Příloha Sborníku Památníku národního písemnictví Strahovská knihovna, roč. 1-19. Praha 1966-1984.; JIREČEK 1. 248. = JIREČEK, J.: Rukověť k dějinám literatury české do konce XVIII. věku. Sv. 1-2. Praha 1875-1876.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.