Jan Schumann st.
Jan Schumann st. (původně S. Johann, též Sciuman, Šuman, zemř. 1594) tiskař v Praze doložený v letech 1585-1594. Poněvadž mu městská rada německého Jessenu nedaleko Lipska vyhotovila 16. dubna 1580 zachovací list, lze hypoteticky soudit, že pocházel z rodiny lipského proreformačního tiskaře Valentina Schumanna (činný 1514-1543, zemř. 1543). Jan Schumann st. přišel někdy po dubnu 1580 z Německa do Prahy. Nejpozději 1585 založil živnost, 1589 získal měšťanství na Starém Městě pražském a asi tou dobou se také oženil.
Dle dnešního povědomí prvotinou jeho dílny byl novinový leták Fünfferley warhafftige newe Zeyttung, die erste aus Ungern (Praha 1585). Jak dokládá raný, ale typograficky již velmi vyzrálý Fauknarův Titulář obsahující v sobě v jazyku českém předně formy listův … a titule stavův duchovních a světských (Praha 1589), přivezl Jan st. některé štočky z Německa (např. alegorické dřevořezy s nápisy Justitia, Patientia a Charitas). V témže roce vyšel pravděpodobně nejstarší jazykově polský (respektive latinsko-polský) tisk na našem území. Autorem byl Bartoloměj Paprocký z Hlohol a tisk nesl název Prognostica virtutum cardinalium in laudem … Maximiliani Secundi … Winszowánia cnosci (Praha 1589). Na titulní stranu jedné z posledních publikací, Suriovy italské verze Vita del glorioso confessore di Christo Santo Elzeario conte (Praha 1594), Schumann otiskl jezuitskou vinětu. Je to pořád ještě raný projev tohoto typu dekoru v cizojazyčné bohemikální knize.
Tisky značené Janem Schumannem přicházejí kontinuálně až do roku 1598, přičemž od 1595 se objevuje jméno Anny Schumannové (též AS, zemř. 1600). Ačkoli nikde není nazvána vdovou, nelze předpokládat jinak, než že se k řemeslu dostala takzvaným vdovským právem po smrti svého manžela (1594). Petra Večeřová (2002) osvětluje přesah Jana Schumanna v letech 1595-1598 jako podržení „osvědčené firemní značky“, ale s ohledem na soukromoprávní závaznost tiskařských impres je to možné jen ztěží. Toho si byl vědom již Karel Chyba a pro uvedené trojletí vcelku logicky vykonstruoval stejnojmenného syna Jan ml., který v roce 1598 zřejmě předčasně zemřel. Kontinuálně fungující dílna tak podle obvyklého schématu dělila zisk mezi vdovu Annu (1595-1599), Jana ml. (1595-1598) a další neznámé dědice (1598-1602).
Po tomto spletitém období se poukaz na dědice vytratil. Z impres během 1602-1617 a 1627-1628 lze soudit, že tiskárnu ani v těchto letech nepřevzal do vlastnictví principál, nýbrž společenství, které dle soudobých zvyklostí (Łazarz Andrysowic nebo Marek Scharffenberg) užívalo označení „Impresí Šumanská“ (též „officina Schumaniana“ nebo „Schumanns Druckerei“). Kapitálově zde byli zainteresováni jak členové Šumanovy rodiny, tak tiskařskému řemeslu nevyučený Jiří Závěta ze Závětic (1575-1637?), který se v únoru 1599 oženil s vdovou Annou Schumannovou. Závěta, stoupenec jednoty bratrské, byl známý nakladatel a plodný dvorský historiograf krále Matyáše. Když mu Anna v dubnu 1600 zemřela, následujícího roku se oženil znovu, ale jméno druhé manželky neznáme. Pokud však víme, pouta u Schumannů nepřerušil a ještě v letech 1610-1611 vystupuje navenek jako majitel dílny, např. sličný Řešátkův Kancionál celoroční (Praha 1610) byl „nákladem Jiříka Závěty z Závětic vůbec vydaný a v Starém Městě pražském v impresí jeho Šumanské vytištěný“. Do spletitých vlastnických vztahů dává mimoděk nahlédnout také Anti-Alkoran, to jest Mocní a nepřemožení důvodové toho, že Alkorán turecký z ďábla pošel Václava Budovce z Budova (Praha 1614). Autor v původní předmluvě z ledna 1613 uvádí, že rukopis „do impresí k Závětovi jest donesl“, zatímco v opraveném paralelním vydání s toutéž datací čteme „do impresí Šumanské jest donesl“. Změnu zřejmě vyvolal v roce 1613 chystaný a také uskutečněný třetí sňatek Závětův s ovdovělou Annou (rozenou Pyšnou, zemř. 1652), při němž už rodinné konzorcium Závětovy majetkové nároky zjevně potlačilo.
V době trvání dílny 1585-1628 bylo u Schumannů vyrobeno na 570 publikací (27% Janem st., 34% Annou, Janem ml. a dědici, 39% konzorciem). Suverénně převládají latinské příležitostné tisky humanistického básnictví (60%) a čtyřlistové české nebo německé novinové letáky (13%), jejichž množstvím dílna zastínila konkurenční firmy Dačického, Sedlčanského, Štrause nebo Valdy. Komerčně vymezený půdorys poskytl Schumannům dostatek příležitostí k realizaci řemeslně i finančně náročných jednotlivin. Pro síť domácích škol a zahraniční publikum zde vzniklo několik v českých tiskárnách jinak ojedinělých přírodovědných titulů. K nim řadíme kupříkladu mapami doprovozené Rudimentorum cosmographicorum … libri IIII. cum elegantissimis tabellis geographicis Jánose (Johanna) Hontera (Praha 1595), proti jehož případnému patisku si nakladatel Martin Bacháček z Nauměřic vyjednal privilegium Rudolfa II. U Schumannů možná dokončili druhé a třetí vydání základního díla Tychona Brahe Astronomiae instauratae progymnasmata (Uraniborg-Praha 1602 a 1603). Impresum konkrétní tiskárnu neprozrazuje, pouze udává „absoluta Pragae Bohemiae 1602“ a „absoluta Pragae Bohemiae 1603“. To je podobná formulace jako v kolofonu dalšího Tychonova spisu De mundi aetherei recentioribus phaenomenis (Praha 1603), kde už čteme „absolvebatur typis Schumanianis anno Domini M.DC.III“. Pražské dokončovací práce na tomto druhém samostatném, ale obálkovém vydání (v celkovém pořadí třetím) nebyly ovšem rozsáhlé, neboť Schumannové po Tychonově smrti 1601 získali od pořadatelů jeho pozůstalosti remitendu prvního vydání De mundi (Uraniborg 1588). Zda se skutečně podíleli i na reedici Progymnasmat, vyjasní pouze typologický rozbor, který zatím proveden nebyl. K této linii naukové literatury se pojí též osm drobnějších, převážně komerčních prací Johanna Keplera z let 1601-1604, např. De fundamentis astrologiae certioribus (Praha 1601) a Prognosticum auff das Jahr … 1605 (Praha 1604?). Ideový vývoj šumanské tiskárny kolem Bílé hory velmi dobře dokládají alespoň dva počiny: na jedné straně Konfesí česká, totiž Vyznání víry svaté křesťanské všech tří stavů Království českého … pod obojí přijímajících (Praha 1609) a na druhé pak Ferdinanda II. Obnovené právo a zřízení zemské dědičného Království českého (Praha 1627) i Vernewerte Landes Ordnung deroselben Erb-Markhgravthumbs Mährern (Praha 1628).
Schumannové poměrně často užívali dřevořezové ornamentální viněty s monogramem PPB. Jiná značka prozrazuje, že spolupracovali také s Virgilem Solisem ml. Jeho monogram VS shledáváme na ilustraci letáku O bitvě Zikmunda Bátoriho (Praha 1601) i na většině obrazů Paprockého díla Diadochos, id est Successio jinak Posloupnost (Praha 1602). Poněvadž Paprocký dodával rukopis do tiskárny postupně už od roku 1597, Šumanové se nevyhnuli potížím, a arcibiskup Zbyněk Berka z Dubé, pověřený předběžnou cenzurou, výrobu na čas zastavil (průtahy pak byly zřejmě důvodem několika textových variant Diadochu). Solisovy portréty českých panovníků vycházely ze zobrazovacích schémat Kuthenovy Kroniky české 1539. Ilustrování Diadochu se účastnil též Jan Willenberg s 15 vedutami českých měst. Je pravděpodobné, že tiskárna s oběma umělci udržovala ještě těsnější spolupráci, nežli připouští výskyt monogramů. Většina manýristických ilustrací totiž signována není, např. kvalitní dřevořezy bílé linie v Paprockého zábavné knížce Nová kratochvíle, s kterouž tři bohyně, totiž Juno, Pallas a Venus, na svět přišly (Praha 1597).
Sedlčany na Willenbergově skice (1602?) a na dřevořezu pro Paprockého Diadochos (Praha 1602). Kresba na fol. 19r Willenbergova skicáře je datována 17. III. (1602?). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. DT I 30.
Zjednodušený dřevořez byl zařazen na pag. 202 do Paprocký z Hlohol, Bartoloměj: Diadochos, id est Successio jinák Posloupnost knížat a králův českých (Praha, Jan Schumann–dědici 1602). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AO II 36.
Nejen textem, ale i z ilustračního hlediska je zajímavý Budovcův Antialkorán 1614. K tisku byl připraven již 1593, ale cenzurní řízení a s ním spjaté Budovcovy úpravy rukopisu výrobu zdržely. Rovnocenným partnerem textu je 18 anonymních ilustrací řezaných dle předloh či nápovědí samotného autora. Pokud víme, později štočky už použity nikde nebyly. Jinak je tomu s námětově členitou titulní bordurou Antialkoránu, která v letech 1637-1643 zcela neorganicky provázela Bylinovy edice kalendářů Jana Kryštofa Daysingera a Hermanna de Werweho. Nešlo přitom o ojedinělý doklad migrace. Schumannové si naopak zajistili borduru se dvěma andílky muzicírujícími na portálové architektuře ověnčené po bocích panopliemi (snad z majetku Václava Hada 1576) a na svých kalendářích (1589-1606) ji otiskovali střídavě s Jiřím Černým z Černého Mostu (1595). Okrajově sáhli i po obtížné a v českých tiskárnách ještě ne zcela běžné technice mědirytu. Domácí původ vykazují jen tři ryté erby (1596), Císařský znak a Český lev (1627). Tychonův portrét z titulní strany jeho De mundi 1603 od rytce „IDC“ objevíme už na starším Tychonově díle Astronomiae instauratae mechanica (Wandsbek/Hamb. 1598 a nově Nürnberg 1602). Podobiznu lemuje obloukový portál s několika dánskými erby, mimo jiné Rosenkrantze a Guildernsterna. Má se zato, že právě odtud William Shakespeare čerpal inspiraci pro jména dvou postav tragédie Hamlet (1601).
Lit.: BAĎUROVÁ, A.: Rudolfinský knihtisk v Bibliografii cizojazyčných bohemikálních tisků z let 1501-1800. Knihy a dějiny 4/1, 1997, s. 21-39; BERÁNEK, K.: Tiskařská privilegia České dvorské kanceláře v Státním ústředním archivu v Praze. Strahovská knihovna, sborník Památníku národního písemnictví 12-13. Praha 1977-1978, s. 69-104; BLAŽKOVÁ, L.: Veduty v české tiskařské produkci do roku 1620. In: Sborník k 80. narozeninám Mirjam Bohatcové (red. A. Baďurová). Praha 1999, s. 11-39; BOHATCOVÁ, M.: Knižní dřevořez v Čechách a na Moravě od 70. let 15. století do 1620. Dějiny českého výtvarného umění. Sv. II/1. Od počátků renesance do závěru baroka (věd. red. J. Dvorský). Praha 1989, s. 107-116; KAŠPAROVÁ, J.: Pražské italské tisky 16. a počátku 17. století. Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny v Praze 9. Praha 1992, s. 61-76; KNEIDL, P.: Česká lidová grafika v ilustracích novin, letáků a písniček. Praha 1983; TISCHER, Fr.: Bartoloměj Paprocký. Časopis Českého muzea 79, 1905, s. 299-300; VEČEŘOVÁ, P.: Diadochos Bartoloměje Paprockého z Hlohol a Paprocké Vůle. In: Sborník k 80. narozeninám Mirjam Bohatcové (red. A. Baďurová). Praha 1999, s. 347-372; VEČEŘOVÁ, P.: Šumanská tiskárna (1585-1628). Documenta Pragensia monographia 17. Praha 2002; WINTER, Z.: Řemeslnictvo a živnosti XVI. věku v Čechách. Praha 1909.
Lex.: BENZING (Buchdrucker) 278 (Schumann Valentin); HEJNIC-MARTÍNEK 5. 566 (Závěta); CHYBA 247-248 (Schumannovi) a 318 (Závěta); JIREČEK 2. 281 (Šuman Jan) a 350-351 (Závěta).
Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.