Litografie

Z Encyklopedie knihy

Ukázka litografie ze Senefelderovy učebnice (Wien–München 1818). Senefelder, Alois: Vollständiges Lehrbuch der Steindruckerey (Wien–München, Karl Thienemann 1818). Repro dle Národní knihovna ČR (Praha), sign. 4 C 1331.

Litografie (z řec. lithos = kámen, grafō = píši, angl. lithography, fr. lithographie, něm. Lithographie nebo Steindruck, česky též kamenotisk) souhrnné pojmenování grafických technik pro tisk z plochy. Většinu uvedl do praxe na základě historických zkušeností i vlastních objevů Alois Senefelder, autor učebnice Vollständiges Lehrbuch der Steindruckerey (Wien-München 1818). S ohledem na zjištěnou podstatu pokusů nazval roku 1798 nové postupy výstižně „chemische Druckerei“ čili chemický tisk.

Tiskovou formu všech litografických technik tvoří totiž vápencový kámen (původně z německého Solnhofenu), na jehož ozrněném, zhlazeném či popřípadě vyleštěném povrchu se provede mastnou litografickou tuší (křídou) kresba včetně možného lavírování. Kámen se poté preparuje roztokem kyseliny dusičné a arabské gumy, jejichž sloučením vzniká kyselina metaarabinová. Ta mění uhličitan vápenatý na dusičnan vápenatý, který odpuzuje mastnotu a je silně hygroskopický. Z tuku a mýdla obsaženého v tuši či křídě vzniká vodou nerozpustný metaarabiňan vápenatý, fixující vlastní kresbu. Síla leptání odpovídá povaze a intenzitě kresby. Tmavší partie je nutno preparovat několikrát, na světelné části postačí nanést pouze arabskou gumu. Tušová kresba se nakonec vymyje terpentýnem, kámen zvlhčí a na povrch se naválí speciální tiskařská barva. I když barvící válec zasahuje celou plochu kamene, barva ulpívá jen na mastné kresbě a nepokreslená místa zůstávají intaktní. Otisky vznikají v ručním litografickém lisu (případně rychlolisu).

Již Senefelder rozdělil litografické techniky na dvě základní skupiny. Pro první skupinu platí, že tisknoucí elementy jsou na povrch kamene nakresleny ručně (čárová litografie, křídová litografie, později praktikovaná lavírovaná litografie a škrábaná litografie), kdežto ve druhé skupině se do kamene vrývají či zaleptávají (litografická rytina a litografický lept). Základními nástroji přesné a jasné čárové (pérové) litografie jsou hlazený kámen a tvrdé litografické pero namáčené v mastné tuši. K vytvoření robustnější kresby se užívá též štětec. Střídání polotónů na větší ploše lze docílit prostým stříkáním tuše, anebo postupy užívanými při klasické akvatintě. Tehdy je za neustálého vykrývání kamene roztokem arabské gumy nastříkávána terpentýnová tuš od světlejšího tónu po nejtmavší. Staří litografové pro odstupňování polotónů užívali obdobnou techniku, v níž stříkání nahrazovali ručním nanášením (tamponováním) speciálně zhotovené tamponovací barvy. V 19. století byla oblíbená též tangýra (lat. tango = dotýkat se) čili vzorování kamene prováděné přetisknutím průmyslově vyráběných želatinových folií. Pro variantu čárové litografie, při níž vzniká bílá (negativní) kresba na černém pozadí, slouží technika rezerváže, známá již z oblasti leptu a akvatinty (fr. réservé = ponechaný). Vlastní kresba je zde provedena tentokrát roztokem nemastné černě a kyseliny fosforečné (dušičné). Pak se celá plocha kamene překryje mastnou tuší, která póry mimo kresbu i po vymytí vodou ponechá mastnými, takže dobře přijímají tiskařskou barvu, zatímco pokreslená místa ji odpuzují a zůstávají bíla.

Dvě vývojové etapy Senefelderova litografického lisu (Wien–München 1818). Senefelder, Alois: Vollständiges Lehrbuch der Steindruckerey (Wien–München, Karl Thienemann 1818). Repro dle Národní knihovna ČR (Praha), sign. 4 C 1331.

Při křídové litografii se na ozrněný kámen kreslí mastnými litografickými křídami různých tvrdostí, počínaje měkkými tmavými až po tvrdší světlé. Nejjasnější tóny vznikají rozetřením (těrkováním) tvrdé práškové křídy v ploše. Jde o velmi oblíbenou techniku, pomocí níž lze docílit širokou tónovou škálu od stříbřitě šedé až po hlubokou čerň. Účinek mohou zesílit ještě zásahy litografického pera, anebo nastříkaná tuš. K lavírované litografii slouží kámen předem preparovaný zmašťovací emulzí. Kresba různě naředěnými tušemi se nanáší štětcem od partií světlých po tmavé. Taktéž lze pracovat jen s jedním (nejtmavším) odstínem tuše, který se přímo na kameni rozmívá (lavíruje) vodou. Poněvadž ředění připravuje tuš o potřebnou mastnotu, tiskařská barva se při větším počtu otisků v polotónových plochách již neudrží. Jistějších výsledků dosahuje obdobně působící škrábaná litografie, v níž je využito postupů známých z mezzotinty (odtud také označení mezzotinta na kameni). Ozrněný kámen překryje naválený kryt z hustě utřené terpentýnové tuše (případně asfaltové hmoty), který se postupně odstraňuje pomocí škrabek a kartáčů od tmavších polotónů k nejsvětlejším.

Následující dvě Senefelderovy techniky stojí na přechodu mezi tiskem z plochy a tiskem z hloubky. Litografická rytina vzniká na kameni vyleštěném do vysokého lesku a pokrytém roztokem arabské gumy a černých sazí. Mělce, avšak minuciózně vyrytá kresba se napustí vetřeným lněným olejem, který poté, co je kámen pomocí vody zbaven černého krytu, velmi dobře přijme vetřenou barvu. Otisk provádí litografický lis, v němž barva z rýh přejde na navlhčený papír jako u hlubotisku. Touto obdobou kamenorytu se až do objevu fotolitografie v 80. letech 19. století vyráběly mapy, bankovky, cenné papíry a plány. Vyleštěný kámen pracovávaný cestou litografického leptu je pokryt namísto černě tónované arabské gumy leptacím krytem jako u klasického leptu. Kresba provedená tupými jehlami nikoli dovnitř kamenu, ale jen na vychladlém a ztvrdlém krytu se zaleptá buď hustším leptadlem, složeným z kyseliny dusičné a arabské gumy, anebo roztokem kyseliny dusičné (chlorovodíkové). Když je kryt terpentýnem rozpuštěn, do rýh proleptaných v kameni je vetřena mastná litografická tuš. Navlhčený kámen přijímá tamponovanou litografickou barvu jen v mastných prohlubních, z nichž ji pak v lisu přebírá do hloubky vtlačovaný papír.

Časté mechanické vady kamene (vápencové skvrny, praskliny) i náročné broušení jeho povrchu přivedly Senefeldera k hledání náhrady, při jejímž užití by všechny podmínky chemického tisku z plochy zůstaly zachovány. Stál tak na začátku nových odvětví nazývaných metalografie (řec. metallon = kov, grafō = píši) a algrafie (Al = značka pro aluminium neboli hliník, grafō = píši). Tiskovou formu zde tvořily lehčí, několik milimetrů silné ozrněné kovové desky, nejčastěji hliníkové. Senefelder u vědomí nelehké kresby na kameni rozpracoval také metodu pohodlnějšího přetisku. Poněvadž přetisk znamenal pro litografii totéž co stereotypie a galvanoplastika pro tisk z výšky i tisk z hloubky, považoval ho za nejdůležitější část svých objevů. Jednou z možností přetisku byla autografie (řec. autos = sám, grafō = píši). Extrémně mastným inkoustem se nekreslilo na kámen, nýbrž na dobře klížený a škrobem preparovaný papír. Papír s navlhčeným rubem byl pak položen na zhlazený kámen kresbou dolů a přikryt navlhčenou makulaturou. Několikerým projetím v litografickém lisu se kresba zrcadlově přetiskla na kámen. Anastatickým přetiskem (řec. předp. ana = nahoře, statikos = stavím) umožnil Senefelder vytvořit novou tiskovou formu tam, kde původní již neexistovala. Grafický list vzniklý tiskem z výšky či tiskem z hloubky bylo nutno nejprve impregnovat roztokem arabské gumy, která oživila mastnotu původní barvy. Takto zpracovaná předloha byla opatrně pokryta litografickou barvou. Ta ulpěla jen na potištěných místech a při přetisku v lisu se uchytila na kameni. Namísto klovatiny k oživení staré tiskařské černi sloužila také zředěná kyselina dusičná. Reagencie se na potištěná místa papíru naopak nenavázala, zato z nepotištěných přešla na kámen, takže transfer litografické barvy proběhl opět jen v rozsahu tisku původního. Oba i další Senefelderem navrhované přetiskovací postupy však vyžadovaly provést na kamenné formě ještě mnoho pérových korektur.

Od roku 1808, tedy čtyři léta později nežli mladý berlínský kreslíř Wilhelm Reuter (1768-1834), konal Senefelder také pokusy s vícebarevnou litografií, na jejímž počátku stály šerosvitové modifikace podobné dřevořezovému chiaroscuru. V letech 1819-1823 se využitím barev v litografii zabýval vídeňský umělec Josef Lanzedelly (1774-1832). Spolehlivou technologii vyvinul až Gottfried Engelmann ve Francii během 30. let 19. století. Jeho učebnice se nazývala Traité de la lithographie (Paris 1839). Podstata vícebarevné litografie neboli chromolitografie (z řec. chrōma = barva, angl. chromolithography nebo colour lithography, fr. chromolithographie nebo lithographie en couleurs, něm. Farbensteindruck nebo Chromolithographie) spočívá v tom, že každé barvě je přiřazen zvláštní litografický kámen s adekvátní částí kresby. Kvalita výsledné práce, pořizované z dvaceti i více různobarevných desek, byla tudíž závislá na přesnosti soutisku. Na rozdíl od uměleckých litografií 20. století, jejichž barevná škála je tlumenější, charakterizoval produkty druhé poloviny 19. století zářivě lesklý povrch, podobný olejové malbě (efektu se docilovalo stupněm ředění barev). Tento typ barevných ilustrací přichází nejčastěji na přílohách školních knih či přírodovědeckých děl. Chromolitografie však brzy vyčerpala své možnosti, vysoké aspirace zplaněly a zůstalo pouhé průmyslové reprodukční umění, vytvářející sice dokumentárně zajímavé, ale jinak prostoduché merkantilie přezíravě nazývané barvotisk (něm. Farbdruck).

Schönfeldská litografie Otčenáše (Praha 1823). Das Gebeth des Herrn oder Vater unser … Modlitba Páně nebo Otčenáš (Praha, Jan Nepomuk Ferdinand Schönfeld z Schönfeldu–dědici 1823). Pérová litografie za fol. A3 s ilustrací verše „Buď vůle Tvá …“ (lichvář zabavuje majetek zchudlé vdově). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AX XI 17.

Litografie se vedle klasického knihtisku stala nejmasovějším multiplikačním prostředkem, který reagoval mimo jiné také formou karikatury na kulturní i politické poměry. Proto ji všechny soudobé evropské vlády zařadily mezi živnosti povolované jen v hlavních zemských městech, a to na základě koncese a pod nezbytnou policejní cenzurou (v Čechách 1835). Na rozdíl od řemeslně orientovaných dřevořezáčů si výtvarní umělci litografie netiskli sami, ale jejich výrobu zadávali specializovaným kamenotiskařským závodům. První kamenotiskárnu zařídil Senefelder v Mnichově 1796 a později i jinde (např. Offenbach/M. 1799, Vídeň a Londýn 1801, Paříž 1802, Berlín 1804, Stuttgart 1807). Pak již přičiněním jejich vyučenců rychle vznikaly další (Kodaň 1811, Petrohrad 1815, Stockholm a Varšava 1818, Budapešť 1829, Bratislava 1833 aj.). K Senefelderovým vyučencům a následovníkům patřili kromě shora uvedeného Engelmanna mimo jiné Vinzenz Georg Kininger, Adolf Friedrich Kunike, Jan Jiří Mansfeld či Lorenz Kohl von Kohlenegg (1783-1851), autor nejstarší rakouské učebnice Praktische Anleitung zur Lithographie (Wien 1820).

Výhodou litografie byla velká setrvalost tiskové formy (kámen dovolil v průměru až 2.000 otisků) a možnost kombinace textu a obrazu. Nová technika se nejdříve uplatnila v nototisku, ve volné, zvláště topograficky zaměřené grafice a zhruba od poloviny druhého desetiletí 19. století i v knižních albech, na frontispisech, titulních stranách a v ilustracích učebnic a beletrie (Eugèn Delacroix, Gottfried Engelmann). V dějinách litografie se cituje jako jedno z nejstarších textově-obrazových alb Meine Wanderungen durch Salzburg, Berchtesgaden und Österreich Franze Michaela Vierthalera (Wien 1816). Na některých ze šesti ilustrací je poznámka „auf Stein geätzt“ (leptáno do kamene). Jeden z prvních sběratelů a historiků litografie Franz Maria Ferchl (1792-1862) v knize Geschichte der Errichtung der ersten litographischen Kunstanstalt (München 1862) označil analogicky s knihtiskem rané projevy kamenotisku za litografické inkunábule a vymezil je léty 1797-1821 (počátek byl později upřesněn rokem 1796).

Úvodní obraz Machkových Dějin (Wien–Praha 1820). Machek, Antonín – Hanka, Václav: Dějiny české v obrazích (Wien–Praha, Adolf Friedrich Kunike 1820). Sešit první, tabule za titulním listem symbolizující figurálními, erbovními a krajinnými motivy český národ. Kreslíř Machek podepsán dole vlevo, litograf Kunike napravo. Antikvariát Meissner (Praha).

V Čechách přicházejí první pokusy o zavedení kamenotisku poměrně opožděně. Nejstarší dílna byla povolena Antonínu Langweilovi 21. října 1819, ale fungovala jen krátce. Druhou dílnu vlastnil od 14. října 1820 Jan Nepomuk Ferdinand Schönfeld, který měsíc po obdržení koncese ke své firmě přikoupil ještě Langweilovu živnost. Další dva závody byly povoleny roku 1821 Bohumilu Haasovi st. (31. březen) a Antonínu Machkovi (14. duben). Machek je spoluautorem nejstaršího českého textově-obrazového alba Dějiny české v obrazích (Wien-Praha 1820-1833). Jako kreslíř spolupracoval též s Haasovou litografickou dílnou, kupř. na velkém projektu botanika Ignaze Friedricha Tausche Hortus Canalius seu Plantarum rariorum, que in horto botanico … Jos. Malabaila comitis de Canal coluntur, icones et descriptiones (Praha 1823). V srpnu 1821 byla v Praze schválena ještě koncese pro Kristiána Kryštofa hraběte Clam-Gallase, ale žádné litografie z této soukromé neobchodní kamenotiskárny dnes zachovány nejsou. První mimopražské dílny vznikly roku 1824 v Brně (bratři Jan Kryštof a Adolf Trasslerovi jakožto zakladatelé kamenotiskařství na Moravě), 1831 v Plzni (Leopold Reiner, též Rayner, zemř. 1836) a v Litoměřicích (Karel Vilém Medau), 1838 v Olomouci (Alois Škarnicl a František Domek). K prvním pražským umělcům, kteří se litografii věnovali již programově, patřili Leopold August Friese, Josef Führich či Václav František Šír. První litografický rychlolis vlastnil v Čechách roku 1868 pražský kamenotiskař Josef Farský (činný od 1858).


Bibl.: ABBEY, J. R.: Life in England in aquatint and lithography. London 1953; ABBEY, J. R.: Scenery of Great Britain and Ireland in aquatint and lithography. London 1952; ABBEY, J. R.: Travel in aquatint and lithography. Vol. 1-2. London 1952; DICKINSON, Fr.-HODGES, A. (edd.): Homage to Senefelder. Artists lithographs from the Felix. H. Man collection. London 1971; DUSSLER, L.: Die Incunabeln der deutschen Lithographie (1796-1821). Heidelberg 1955; WINKLER, R. A.: Die Frühzeit der deutschen Lithographie. Katalog der Bilddrucke von 1796-1821. München 1975.

Lit.: BARTÁK, J.-KRAUS, Vl.: Typografové 1468-1939. Praha 1996; BEČKOVÁ, K.: Počátky kamenotiskařské živnosti v Čechách aneb Kdo byl první český litograf? In: Dvě století litografie. Bicentenary of lithography (ed. J. Folta). Praha 1997, s. 32-35; BLÁHA, R.: Přehled polygrafie. Praha 1959; FOLTA, J. (ed.): Dvě století litografie. Bicentenary of lithography (Sborník Národního technického muzea v Praze 30). Praha 1997; FRIEDLÄNDER, M. J.: Die Lithographie. Berlin 1922; HENKER, M.-SCHERR, K.-STOLPE, El.: Von Senefelder zu Daumier. Die Anfänge der lithographischen Kunst. München-New York-London-Paris 1988; IMIELA, H. K.-GERHARDT, Cl. W.: Stein- und Offsetdruck. In: Geschichte der Druckverfahren (hrsg. von R. W. Fuchs), Teil 4. Stuttgart 1993; KNEIDL, P.: Česká lidová grafika v ilustracích novin, letáků a písniček. Praha 1983; KOK, K. A.: Alois Senefelder en zijn uitvindingen 1771-1834. Amsterdam 1956; KORANDA, V.: Pamětní spis vydaný na oslavu sté ročnice vynálezu litografie. Praha 1899; KOROSTIN, A. F.: Die Litographie in Rußland, 1816-1818. Moskau 1943; KOSCHATZKY, W.: Die Kunst der Graphik. Technik, Geschichte, Meisterwerke. Salzburg 1972; KREJČA, A.: Grafické techniky. Praha 1990; KREJČA, A.: Techniky grafického umění. Průvodce pracovními postupy a dějinami originální tiskové grafiky. Praha 1981; LANG, L.: La lithographie en France, des origines au début du romantisme. Mulhouse 1946; MENZ, H.: Die Frühzeit der Lithographie in Deutschland. Dresden 1955; OZZOLA, L.: La litografia Italiana dal 1805 al 1870. Roma 1923; RAMBOUSEK, J.: Litografie a ofset. Praha 1948; RAMBOUSEK, J.: Slovník a receptář malíře-grafika. Praha 1954; ŘEZNÍČEK, R.-VICHNAR, J. (ed.): K stopadesátiletému výročí zveřejnění vynálezu litografie a kamenotisku 1798-1948. Praha 1948; SCHULZE, Fr.: Das lithographische Titelblatt. Buch und Schrift 3, 1929, s. 57-58; SCHWARZ, H.: Die Anfänge der Litografie in Österreich. Bearbeitet von Elisabeth Herrmann-Fichtenau. Wien-Köln-Graz 1988; SOULLIER, N.: Die Verwendung der Lithographie in wissenschaftlichen Werken zu Beginn des 19. Jahrhunderts. Gutenberg-Jahrbuch 1997, s. 154-182; SPORER, E. (ed.): Bild vom Stein. Die Entwicklung der Lithographien von Senefelder bis heute. München 1961; SYROVÁTKO, J.-RAATZ, J.: Kamentotisk. Praha 1951; ŠALDA, J.-DRBOHLAV, Vl. (edd.): Senefelder a polygrafie dneška, 1771-1971. Praha 1971; WEBER, W.: A history of lithography. London 1966; WEBER, W.: Saxa loquuntur. Steine reden. Geschichte der Lithographie von den Anfängen bis zur Gegenwart. Bd. 1-2. München 1961-1964; WITTLICHOVÁ, J.-VONDRÁČEK, R. (a kol.): Litografie-kamenopis aneb počátky české litografie 1819-1850 k 200. výročí vynálezu litografie Aloisem Senefelderem. Praha 1996 (výstavní katalog Národní galerie v Praze); WOLF, H.-J.: Geschichte der Druckverfahren. Historische Grundlagen, Portraits, Technologie. Elchingen 1992.

Lex.: BALEKA, J.: Výtvarné umění. Výkladový slovník (malířství, sochařství, grafika). Praha 1997, s. 204-205.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.