Tanec smrti

Z Encyklopedie knihy

Tanec Smrti v tiskárně a u knihkupce (Lyon 1499). Danse macabre (Lyon, Matthias Huss 1499). Detail liniového dřevořezu z fol. b1a. Repro: Faulmann 1882.

Tanec smrti (angl. dance of death, fr. danse macabre, něm. Totentanz) literární nebo výtvarné zpracování pozdně středověké mýtické představy o tom, že mrtví odvádějí lidské bytosti ze života. Ve veršovaných či prozaických verzích a na jednotlivých obrazech výtvarných cyklů si Smrt personifikovaná do podoby kostlivce přichází pro představitele různých společenských stavů a skupin. Sociální zřetel je akcentován rovností před smrtí, které nakonec podlehnou všichni, od papeže, přes kardinála a nižší klérus až po šlechtice, měšťana, mladou pannu a chudáka. Zvláště barokní cykly využívaly propracovaných antitezí (touha po světské nádheře zobrazovaná v kontrastu s pomíjivostí a nicotností lidského života).

První mechanicky rozmnožený Tanec kostlivců vznikl deskotiskem a měl formu blokové knihy (Ars bene moriendi v Nizozemí ca 1430). Německé jednolisty zobrazovaly stojícího kostlivce jako memento mori. Populární bylo vyobrazení kostlivců tančících nad hrobem za zvuku flétny. Vyobrazení přešlo i do Schedelovy Liber chronicarum (Nürnberg 1493). Knihtiskem byl cyklický Tanec poprvé realizován Guyem Marchantem. Zatímco v Marchantově prvním vydání Danse macabre (Paris 1485) si Smrt odvádí mužské protagonisty, v další stejnojmenné edici (Paris 1486) přicházejí na řadu ženské protějšky. Dřevořezy obou titulů rezonovaly s pařížskými sakrálními nástěnnými malbami. O tři roky později se cyklus objevil poprvé ve francouzsko-latinských hodinkách Philippa Pigoucheta.

Kovorytové lišty Kerverových Hodinek (Paris 1507). Horae beatae Mariae Virginis ad usum Romanum (Paris, Thielman Kerver st. 4. V. 1507). Fol. l5a dole rej zvířat, na boku Tanec Smrti (Smrt odvádí ženu-modlářku a blázna. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AI V 49.

Za nejznámější je ovšem považován cyklus Hanse Holbeina ml. kreslený v Basileji 1523-1526. Ve srovnání se středověkým pojetím Holbein k látce přistoupil zcela novátorsky a pojal ji v rovině antitezí jako dynamický zápas člověka s přicházející Smrtí. Třicet osm původních obrazů řezaných Hansem Lützelburgrem (zemř. 1526) a doprovozených francouzskými verši Gillese Corrozeta se dočkalo prvního vydání pod názvem Les simulachres et histoirées faces de la mort (Lyon 1538). V rozšířené podobě s 41 dřevořezy se dílo nazývalo Imagines de morte (Lyon 1542). První úplné vydání s 58 dřevořezy neslo název Les images de la mort (Lyon 1562). Již v první polovině století byl Holbeinův cyklus překládán (první německé vydání 1544), kopírován (Anton Sylvius) a napodobován. Inspirovalo se jím mnoho mladších grafiků a od začátku 20. století jsou jednotlivá vydání Tance velmi často faksimilována.

Holbeinův vliv lze vystopovat mimo jiné v Merianově basilejském cyklu Todten-Tantz (Frankfurt/M. 1649) s 42 mědiryty nebo na 30 rytinách zařazených do spisu Giovanna Battisty Manniho Varii e veri ritratti della morte disegnati in immagini (Venezia 1669). Bez vlivu není ani doprovod kazatelské prózy Abrahama a Sancta Clara (Ulricha Megerleho) Mercks Wienn, das ist Deß wütenden Todts ein umbständige Beschreibung (Wien 1680 s osmi mědiryty), ba ani 121 ilustrací Rakušana Andrease Trosta (zemř. 1708) v trojdílném Theatru mortis humanae Johanna Weikharda von Valvasore (Leibach 1682). První vydání dvanáctilistového cyklu od Chodowieckého bylo překvapivě realizováno jako příloha pro Königl. Grosbritannischer historischer genealogischer Calender für 1792 (Lavenburg 1791?). Zajímavou aktualizaci tohoto námětu ve stylu Honoré Daumiera přinesly dřevořezy dle německého malíře Alfreda Rethela (1816-1859) nazvané Ein Todtentanz aus dem Jahre 1848 (Leipzig 1849). Snad nejkrásnější řadu v epoše německého romantismu nakreslil Karl Gottfried Merkel (1817-1897). Jeho zpracování nese název Bilder des Todes oder Todtentanz für alle Stände (Leipzig 1850).

Do Čech pronikla látka Tanců zásluhou Jiřího Melantricha z Aventinu, který použil 55 anonymních kopií Holbeinových předloh pro Erasmovu Knihu …, v kteréž jednomu každému křesťanskému člověku naučení i napomenutí se dává, jak by se k smrti hotoviti měl (Praha 1563). Jednotlivé obrazy Smrti, s nimiž přišel Melantrich, byly otiskovány v tomto Erasmově díle i v zahraničí, a to pod názvem Imagines mortis … et … liber De praeparatione ad mortem (poprvé Köln/R. 1555). V české verzi jsou však silně zjednodušeny a oproštěny od všeho, co vyvolávalo asociace s reformací. Melantrichova výzva budoucím generacím českých ilustrátorů zůstala nadlouho neoslyšena, ačkoli domácí tiskárny čas od času veršované dialogy reprezentantů různých profesí a stavů se Smrtí přece jen vydávaly, kupř. Václav Urban Suchý uveřejnil básnické zpracování jezuity Antona Steinhauera Vado mori, sive Via omnis carnis morte duce (Praha 1733). Tancem se tak zabýval jen v zahraničí tvořící Václav Hollar, který pod názvem Mortalium nobilitas (London 1651) adaptoval kratší Holbeinův cyklus. Třicet Hollarových rytin, doplněných později ozdobným orámováním, bylo v 18. a 19. století mnohokrát patištěno jako The dance of death. Charakter patisku má i Lehmannova bohemikální edice knížky D. Chertablona de la Vigne Sterben und Erben, das ist die schönste Vorbereitung zum Tode (Praha 1702). Tuto Přípravu ke smrti provázelo 41 mědirytů Tance převzatých z amsterodamské německojazyčné edice (1700). Látky se v Čechách chopil až Michael Heinrich Rentz. Mědirytový cyklus, rozpracovaný do 52 zastavení, se opírá o nástěnné malby kukského špitálu. Cyklus byl reprodukován v několika názvově odlišných vydáních: Geistliche Todts-Gedancken (Passau 1753), Der sogenannte Sinn-Lehr und Geist-Volle (Wien 1767 a 1777), Die erwogene Eitelkeit aller menschlichen Dinge (Linz 1777) a Erinnerungen des Todes und der Ewigkeit (Linz 1779). Zatímco doprovodné verše Patritia Wasserburgera, ryté do kartuší pod jednotlivými obrazy, útočnou satiričnost nepostrádají, Rentzova filozofie zápasu člověka se Smrtí je poněkud umírněnější a prosta barokního patosu.



Bibl.: MASSMANN, H. F.-TAEPPER, R.-NAPP, H. H.: Literatur der Totentänze. Reprint der Ausgabe Leipzig 1840-1850. Mit einem Nachtrag Bibliographie der Totentänze 1830-1976 von Rainer Taepper und einem Gesamtregister ... von Hans Herbert Napp. Hildesheim 2002; PFISTER, A.: Tod und Totentänze. Basler Bücherfreund, III. Jahrg. (hrsg. von Henning Oppermann). Basel 1927.

Lit.: BÄCHTIGER, Fr.: Vanitas-Schicksalsdeutung in der deutschen Renaissancegraphik. Zürich 1970; BAUM, A.: Holbeinův Rej smrti. Památky archeologické 8, 1868/1869, s. 124-130; BREEDE, E.: Studien zu den lateinischen und deutschsprachlichen Totentanztexten des 13. bis 17. Jahrhunderts. Halle/S. 1931; BRIESEMEISTER, D. (ed.): Bilder des Todes. Unterschneidheim 1970; BUCHHEIT, G.: Der Totentanz. Seine Entstehung und seine Entwicklung. Leipzig 1926; CLARK, J. M.: The dance of death. Glasgow 1950; CORVISIER, A.: Tance smrti. Přeložila Lenka Kolářová. Praha 2002; COSACCHI, St.: Makabertanz. Meisenheim 1965; DOLENSKÝ, Ant.: Rej smrti v starší české grafice. Veraikon 1, 1912, s. 3-6; GRUND, Ant.: Renesanční tance smrti. Listy filologické 72, 1948, s. 202-211 a 277-293; KUNZE, H.: Geschichte der Buchillustration in Deutschland. Das 15. Jahrhundert. Textband. Frankfurt/M.-Leipzig 1975; KUNZE, H.: Geschichte der Buchillustration in Deutschland. Das 16. und 17. Jahrhundert. Textband. Frankfurt/M.-Leipzig 1993; PREISS, P.: Boje s dvouhlavou saní. Praha 1981 (repr. pod názvem František Antonín Špork a barokní kultura v Čechách, Praha 2003); ROSENFELD, H.: Holbeins Holzschnittfolge „Bilder des Todes“ und der Basler Totentanz sowie andere Beispiele von der Einwirkung der frühen Buchillustration auf andere Werke. Gutenberg-Jahrbuch 1984, s. 317-327; ROSENFELD, H.: Der mittelalterliche Totentanz. Entstehung, Entwicklung, Bedeutung. Köln 1954 (repr. 1968 a 1974); SCHMID, H. A.: Hans Holbein der Jüngere. Basel 1948; STAMMLER, W.: Die Totentänze des Mittelalters. München 1922; STEJSKAL, K.: Obrazy Smrti ve výtvarném umění a jejich divadelní inspirace. Miscellanea oddělení rukopisů a vzácných tisků Státní knihovny ČSR 4/2. Praha 1987, s. 303-336; ŠERÝCH, J. (ed.): Michael Jindřich Rentz, Tanec smrti. Praha-Litomyšl 1995; ŠMAHELOVÁ, H.: Smrt kmotřička a ošizená Smrt (podoby Smrti ve starší české literatuře a ve folklorní pohádce). Česká literatura 35, 1987, s. 195-201; VAŠICA, J. (ed.): Smrtí tanec. Praha 1941.

Lex.: BALEKA, J.: Výtvarné umění. Výkladový slovník (malířství, sochařství, grafika). Praha 1997, s. 361-362.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.