Erb a znak

Z Encyklopedie knihy

Začátek a konec Olomouckého žaltáře (Brno 1499). Psalterium Olomucense (Brno, Konrad Stahel 1499). Fol. 2a celostránkový zběžně kolorovaný dřevořez sv. Václava s korouhví mezi dvěma anděly přidržujícími znak olomoucké kapituly a olomouckého biskupství. Dřevořez je v pravém spodním rohu signován HF (zmenšenou kopii užil Konrad Baumgarten na odpustkovém listu 1501). Závěrečné červeno-černé fol. 84a s neúplným explicitem, který se váže na horní dřevořez, snad Stahelův signet (anděl držící znak Moravy a Brna pod nápisovou páskou s letopočtem 1499). Moravská zemská knihovna (Brno), sign. PT 3-9619 (snímek laskavě zapůjčil digitální fotoarchiv pražské Nadace pro dějiny kultury ve střední Evr

Erb a znak (z něm. Erbe = dědic, angl. armorial bearing nebo coat of arms, fr. armoiries nebo blason, něm. Wappen) trvalé znamení ve štítě vytvořené dle ustálených heraldických pravidel na základě vžitého, nebo uděleného práva. Znamení dědičné, týkající se fyzických osob, nazýváme erb. Znamení nedědičné, reprezentující stát či vztahující se k fyzickým i právnickým osobám (panovník, město, cech), pojmenováváme termínem znak.

Začátek a konec Olomouckého žaltáře (Brno 1499). Psalterium Olomucense (Brno, Konrad Stahel 1499). Fol. 2a celostránkový zběžně kolorovaný dřevořez sv. Václava s korouhví mezi dvěma anděly přidržujícími znak olomoucké kapituly a olomouckého biskupství. Dřevořez je v pravém spodním rohu signován HF (zmenšenou kopii užil Konrad Baumgarten na odpustkovém listu 1501). Závěrečné červeno-černé fol. 84a s neúplným explicitem, který se váže na horní dřevořez, snad Stahelův signet (anděl držící znak Moravy a Brna pod nápisovou páskou s letopočtem 1499). Moravská zemská knihovna (Brno), sign. PT 3-9619 (snímek laskavě zapůjčil digitální fotoarchiv pražské Nadace pro dějiny kultury ve střední Evr

Tak jako ve středověkých rukopisech, tak také u tištěného zboží oba heraldické prvky zastávají funkce identifikační (dokumentární), prestižní a dekorační. Dřevořezy tohoto typu byly otiskovány už během 15. století na administrativních jednolistech a odpustkových listech, v liturgické a jiné literatuře. Vyskytují se jednak samostatně a jednak jako dominantní prvek signetů či jiného rozměrnějšího dekoru. V počátečních desetiletích 16. století přešly tyto prvky většinou doprostřed spodního okraje titulní bordury nebo rámu (starší dekor, otiskovaný ve změněných kontextech, bylo nutno upravit, a proto se nejednou setkáváme s rámem nesoucím bílý, vyhlazený štítek). Pozvolný ústup rámů okolo poloviny 16. století dovolil oběma znamením zaujmout takřka celou plochu titulní strany. V souvislosti s prosazením humanistické poetiky rámcových částí se erby a znaky staly po polovině 16. století také působivou složkou dedikací a veršů na oslavu autora a mecenáše (dle římského boháče Maecenata podporujícího básníky). Zároveň s touto literární módou se erb anebo znak uchytil též jako dominantní prvek bibliofilních knižních vazeb, zdobených slepotiskovou plotnou (supralibros). Jiným místem publikace, které sloužilo k otištění, se stal jinak prázdný rub titulního listu. Erby a znaky nacházíme hojně též na barokním frontispisu a uprostřed vlysu. Knižní soubor tištěných erbů a znaků nazýváme erbovník.

Nejstarší u nás tištěné zemské znaky (Praha 1515). Cuspinian, Johann: Sjezd císařské Velebnosti v Vídni a najjasnějších tří králuo Jich Milostí (Praha, Mikuláš Konáč z Hodiškova 1515). Titulní strana s pěti dřevořezovými znaky, totiž českým, uherským, polským, lužickým a uprostřed rakouským. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. DR IV 23/7.

V dějinách knihtisku Čech a Moravy nacházíme nejstarší dřevořez městského znaku, a to Kutné Hory, v Bibli české neboli Kutnohorské (Kutná Hora 1489), kde plnil funkci signetu tamního tiskaře Martina z Tišnova. Malý znak Starého Města pražského užil vůbec poprvé Tiskař Pražské bible u zvěrokruhu Minuce na rok 1491 (Praha? 1490?). Městský znak se postupně emancipoval do podoby celostranné ilustrace. Dokládá to kupříkladu Tiskárna severinsko-kosořská, která již disponovala rozměrným štočkem výtvarně pojatého staroměstského znaku, otištěného v závěru dílka Tento traktát jest o mládenci, kterýž jsa v štěstí zpychal a svévolně upadl v neštěstí (Praha 1505), dnes v odborné literatuře zkráceně citovaném jako Pán rady. Důsledná imitace tohoto znaku, doplněná goticky protáhlými těly andělů přidržujícími dlouhou nápisovou pásku, byla užita v podobě titulního dřevořezu české Bible benátské (Venezia 1506). Obdobnou výtvarnou koncepci znaku vykazují Konáčův tisk Petrarkova díla Sedm žalmuov kajících (Praha 1507), první vydání Bible české z Tiskárny severinsko-kosořské (Praha 1529) i Kohenův hebrejský Machzor (Praha 1529). Nejstarší městský znak moravského regionu, který byl reprodukován v tištěné knize, se vztahoval k Brnu a tvořil součást Stahelova signetu uzavírajícího Psalterium Olomucense (Brno 1499). Snad nejstarší erby fyzických osob jsou otištěny na Klaudyánově jednolistu s první mapou Čech (Nürnberg 1517-1518). Pokud víme, u nás užil erb (Jana Špetle z Janovic) poprvé Oldřich Velenský z Mnichova v Erasmově díle Přeutěšená a mnoho prospěšná knieha … o rytíři křesťanském (Bělá/B. 1519).

Schumannský tisk sněmovních artikulí (Praha 1615?). Tito artikulové na sněmu obecném, generálním, kterýž držán byl na Hradě pražském léta Páně tisícího šestistého patnáctého v outerý po svaté Trojici, … zavříni jsou (Praha, Tiskárna schumannská 1615?). Typická titulní strana artikulí s dřevořezovým císařským znakem. Antikvariát Meissner (Praha).

Vedle městského znaku se na titulních stranách vyskytují také znaky zemské. K nejstarším projevům lze pravděpodobně přiřadit Konáčův tisk relace Johanna Cuspiniana Sjezd císařské Velebnosti v Vídni a najjasnějších tří králuo Jich Milostí (Praha 1515). Na titulní straně se v symetricky dělené kompozici nachází pět znaků (český, uherský, rakouský, polský a lužický). Pro bohemikální literaturu jsou typické dva, a to Říšský znak a Český lev. Říšský znak bývá někdy nepřesně pojmenováván jako Císařský. Přitom je však třeba rozlišovat, je-li orel jednohlavý, anebo dvouhlavý. Zatímco jednohlavý je vždy znamením německého krále až do korunovace na císaře, dvouhlavý znak patřil císaři (identifikaci mladších forem usnadňují vřezané iniciály panovníků J II = Josef II., L II = Leopold II., MT = Marie Terezie aj.).

Roku 1541 publikoval Ondřej Kubeš ze Žípů na titulní straně oficiální a obrozenskými generacemi tolik diskutované Kroniky české Václava Hájka z Libočan (Praha 1541) rozměrný Říšský znak krále Ferdinanda I. s jednohlavým orlem v půlkruhu doplněným šesti menšími zemskými znaky. Ty jsou po stranách nadnášeny andílky, ve spodních rozích sedí gryfové. Tutéž tiskovou formu s novým nápadným lištovým orámováním použili Bartoloměj Netolický z Netolic a Jiří Melantrich z Aventinu při tisku Bible české (Praha 1549) a zcela totožné pojetí, ovšem již v nové řezbě, ozdobilo Práva a zřízení zemská Království českého (Praha 1550), vyšlá u Jana Kosořského z Kosoře. Zatímco tato provedení vykazují ještě rysy charakteristické pro knihy první poloviny 16. století, překlad Münsterovy Kozmografie české (Praha 1554) je pojednán již novějšími, manýristickými stylovými prostředky. Dominantou nápadité titulní strany je obraz Českého lva, doplněný čtyřmi rohovými a šesti do kruhu organizovanými znaky.

Císařský znak v úvodu Custodova portrétního alba (Augsburg? po 1621). Aquila signifera S. R. imperii (Augsburg?, Dominicus Custos de Coster post 1621). Rytá titulní strana s císařským orlem. Monogram rytce a vydavatele v jedné osobě je vlevo dole. Jde však o mladší přetisk původních desek. Antikvariát Meissner (Praha).

Tištěná podoba Českého lva se vyskytla zřejmě poprvé v Dyonově tisku Etzlaubova Almanachu … létha [1517] (Nürnberg 1516?) a u Konáče v traktátu Pia II. O štěstí i divný i užitečný sen (Praha 1516). Poté Lva nacházíme buď při rámcových částech knihy nadepsaných obyčejně „In leonem Bohemicum“, anebo jako častý doplněk domácích artikulí, kalendářů a minucí, práv městských, zemských zřízení a pochopitelně i jiných administrativních publikací (v těchto případech byli tiskaři se statutem „dvorský“ či „stavovský“ povinni za otisk zemského znaku odvádět příslušné poplatky). Kráčející a z pohledu čtenáře doleva hledící Český lev býval v některých tiscích heraldicky nesprávně obrácen. Způsobil to pozitivně řezaný štoček, na jehož negativním otisku kráčí lev doprava, např. v explicitu Sumy proroctví divného od Michela Nostradama (Praha 1566) a ve vlysu Beckovského Poselkyně starých příběhův českých (Praha 1700).

Jednohlavá rozkřídlená orlice hledící zpravidla vpravo vystupuje jako znamení Moravy a Slezska. Moravská orlice je šachovaná a korunovaná, Slezská orlice je korunovaná a na hrudi má perizonium neboli pásku ve tvaru půlměsíce, zakončenou po stranách jetelovým trojlístkem. Nejstarší tištěný znak Moravy přichází v již zmíněném Stahelově signetu z roku 1499. První samostatné vyobrazení Slezské orlice publikovali, pokud víme, Bartoloměj Albrecht Forman v Paprockého díle Štambuch slezský (Brno 1609) a Jonata Bohutský z HranicNejjasnějšího a velikomocného knížete a pana pana Rudolfa Druhého … na svobodné provozování náboženství podlé augšpurské konfesí v knížectví slezském milostivé potvrzení (Praha 1609).



Lit.: BUBEN, M.: Encyklopedie heraldiky. Světská a církevní titulatura a reálie. Praha 1994; BUBEN, M.: Heraldika. Praha 1986; GALL, Fr.: Österreichische Wappenkunde. Handbuch der Wappenwissenschaft. Wien-Köln 1977; GOLLOB, H.: Wappenholzschnitte aus Wiener Frühdrucken. Gutenberg-Jahrbuch 1930, s. 166-174; HALADA, J.: Lexikon české šlechty. Erby, fakta, osobnosti, sídla a zajímavosti. Sv. 1-3. Praha 1993-1994; HLAVÁČEK, I.-KAŠPAR, J.-NOVÝ, R.: Vademecum pomocných věd historických. Praha 1997; HORÁK, Fr.: Česká kniha v minulosti a její výzdoba. Praha 1948; HRDLIČKA, J.: Pražská heraldika. Znaky pražských měst, cechů a měšťanů. Praha 1994; KOLÁŘ, M.-SEDLÁČEK, A.: Českomoravská heraldika. Sv. 1-2. Praha 1902-1925; KRÁL z DOBRÉ VODY, V.: Heraldika. Praha 1900-1901; KUNZE, H.: Geschichte der Buchillustration in Deutschland. Das 15. Jahrhundert. Textband. Frankfurt/M.-Leipzig 1975; KUNZE, H.: Geschichte der Buchillustration in Deutschland. Das 16. und 17. Jahrhundert. Textband. Frankfurt/M.-Leipzig 1993; LEONHARD, W.: Das große Buch der Wappenkunst. München 1976; LOUDA, J.: Znaky evropských měst. Praha 1995; MALOTÍN, B.: Použití a obměny českého státního znaku ve starých českých tiscích. Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny v Praze 10/2. Praha 1993, s. 469-474; MAŠEK, P.: Modrá krev. Minulost a přítomnost šlechtických rodů v Českých zemích. Praha 1992 (druhé, přepracované a doplněné vydání 1999); MYSLIVEČEK, M.: Erbovník aneb kniha o znacích i osudech rodů žijících v Čechách a na Moravě. Sv. 1-2. Praha 1993-1997; NOVÝ, R.: K počátkům feudální monarchie v Čechách. Sv. 2. K počátkům českého znaku. Časopis Národního muzea 147, 1978, s. 147-172; NOVÝ, R.: Počátky znaků českých měst. Sborník archivních prací 26, 1976, s. 367-412; OSWALD, G.: Lexikon der Heraldik. Leipzig 1984; PETRÁŇ, J.: Český znak. Praha 1970; PILNÁČEK, J.: Staromoravští rodové. Praha 1926 (repr. Brno 1972); POUZAR, Vl. (red.): Almanach českých šlechtických rodů. (Praha) 1996; ŘÍČAR, K.: Úvod do genealogie. Praha 1995; SCHWARZENBERG, K.: Heraldika. Uherské Hradiště 1992; ŠTORM, Bř.: Úvod do heraldiky. Praha 1941; VOJTÍŠEK, V.: K otázce erbu českého krále. Výbor rozprav a studií. Praha 1953, s. 398-408; ZELENKA, A.: Die Wappen der böhmischen und mährischen Bischöfe. Regensburg 1979; ZENGER, Zd. M.: Česká heraldika. Praha 1978; ZIEHR, W.: Evropské šlechtické rody. Praha (1995).

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.