Explicit (tištěná kniha)

Z Encyklopedie knihy

Začátek a konec Statut Arnošta z Pardubic, první knihy tištěné u nás (Plzeň 1476). Arnošt z Pardubic: Statuta synodalia (Plzeň, Tiskař Arnoštových Statut? 1476). Fol. 1a s ručně doplněnou iniciálou I(N) a fol. 60a s červeně natištěným čtyřřádkovým explicitem „Anno d[omi]ni millesimo q[au]dri[n]gentissimo septuage // simo sexto finita sunt ista Statuta p[ro]vincialia // feria sexta post S. Marci [26. IV. 1476] in Novaplzna de // impressione nova. Orate p[ro] impressore et cetera“.. Národní knihovna ČR (Praha), sign. 39 F 31.

Explicit (z lat. liber explicitus est = kniha je rozvinuta, to je u konce, angl. a fr. explicit, něm. Explicit) méně či více významově zatížený text připojovaný dle středověké rukopisné tradice na konec tištěné knihy. Explicit neboli kolofon (z řec. vrcholek, štít, angl. a fr. colophon, něm. Kolophon nebo Schlußtitel) se často s použitím červené barvy přitiskoval buď přímo za poslední slova vlastního díla, anebo naopak s nápadným odsazením samostatně (někdy až na další stranu). Opakem explicitu je incipit.

Začátek a konec Statut Arnošta z Pardubic, první knihy tištěné u nás (Plzeň 1476). Arnošt z Pardubic: Statuta synodalia (Plzeň, Tiskař Arnoštových Statut? 1476). Fol. 1a s ručně doplněnou iniciálou I(N) a fol. 60a s červeně natištěným čtyřřádkovým explicitem „Anno d[omi]ni millesimo q[au]dri[n]gentissimo septuage // simo sexto finita sunt ista Statuta p[ro]vincialia // feria sexta post S. Marci [26. IV. 1476] in Novaplzna de // impressione nova. Orate p[ro] impressore et cetera“.. Národní knihovna ČR (Praha), sign. 39 F 31.

Poněvadž závěrečný text často přinášel relevantní údaje (např. jméno autora, název díla, místo tisku, dataci tisku, jméno tiskaře či nakladatele), předjímal vlastně identifikační funkce geneticky mladší titulní strany, zejména její názvovou část a samostatné impresum. Přesto však leckteré sebeúplnější explicity 15. století nemusejí být bibliograficky korektní, neboť sazeč v nich nevyjádřil aktuální stav, nýbrž je mechanicky převzal dle starší předlohy. Zatímco transpozice z rukopisné předlohy bývala bezděčnou a veskrze mechanickou záležitostí (zřejmě případ Kroniky trojánské), převzetí explicitu z tištěné předlohy se dělo záměrně (patisk). Mimo to existuje překvapivě nemálo dokladů, kdy i do tak závažné pasáže, jakou explicit dozajista byl, se nejednou vloudila chyba tisku (zejména u římských číslic letopočtu).

Nejstarší tištěný explicit obsahuje Psalterium cum canticis (Mainz 1457) z dílny Johanna Fusta a Petera Schöffera st. Zní „Presens psalmorum codex … adinvencione artificiosa imprimendi ac caracterizandi … est consummatus per Johannem Fust, civem Moguntinum, et Petrum Schoffer de Gernszheim. Anno Domini millesimo cccc. lvij. in vigilia Assumpcionis [14. srpen 1457]“. Vidíme, že vedle relevantních údajů o názvu díla, původcích tisku, místu a roku vydání se do explicitu promítá ještě nutnost informovat čtenáře o novém způsobu rozmnožení textu. Schöffer už od roku 1457 rád zdůrazňoval, že kniha byla rozmnožena díky vynálezu knihtisku a písmolijectví („adinvencione artificiosa imprimendi ac caracterizandi“). Ulrich Han od počátku 70. let připomínal, že tiskař dokáže v jednom dni vyrobit tolik, kolik nebylo možno opsat ani za jeden rok („imprimit ille die quantum non scribitur anno“). Snad nejvíce emocionálně formulovaný explicit čteme ve slovníku Johanna Balba Catholicon (Mainz? ca 1469): „Hic liber … est non calami, stili, aut penne suffragio, sed mira patronarum formarumque concordia proporcione et modulo, impressus atque confectus est“ (nikoli pomocí rákosu, pisátka či pera, nýbrž báječnou soudržností patron a forem, jejich poměrem a souměrností vytištěno a dokončeno).

Závěr Žaltáře (Praha? 1487). Žaltář (Praha?, Tiskař Žaltáře? 1487). Fol. 121b s charakteristickým explicitem „jsú pak kniehy tyto ne perem psány ani obyčejem obecniem skrze piesaře zpuosobeny, ale rytými na tvrdém kovu literami velmi vtipným během učiněny a vytiskány ke cti napřed a k chvále Božie a ku poctivosti jazyku českého, ku počestnosti také slavného Města pražského, v němžto zpuosob tento Žaltáře tohoto jest s prací a s velikým nákladem učiněn …“. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. DP VI 16.

V Čechách byl první explicit připojen k prvotisku Statuta synodalia arcibiskupa Arnošta z Pardubic (Plzeň 1476). Zní „Anno Domini millesimo quadringentissimo septuagesimo sexto finita sunt ista Statuta provincialia feria sexta post S. Marci in Nova Plzna [26. duben 1476]“. Patrně závěrem Balbova Catholiconu byl inspirován sazeč Žaltáře (Praha 1487). Zdůraznil, že „jsú pak kniehy tyto ne perem psány ani obyčejem obecniem skrze piesaře zpuosobeny, ale rytými na tvrdém kovu literami velmi vtipným během učiněny a vytiskány ke cti napřed a k chvále Božie a ku poctivosti jazyku českého“. Obdobně je stylizován také závěrečný text Bible české neboli Pražské (Praha 1488). Nikoli ojedinělý zvyk italských tiskáren formulovat explicit ve verších k nám poprvé zavedl neznámý tiskař Missale Pragense (Plzeň? 1479), v němž na konci čteme dvojveršovou invokaci „Explicit liber iste || sit laus, gloria Tibi, Christe“. Naopak velmi řídce jsou doloženy explicity rafinovaně skrývané ilegálními výrobci kupříkladu do závěrečné viněty. Takový postup zvolila mimo jiné Tiskárna bratrská u Blahoslavova Nového zákona (Ivančice 1568), v jehož koncové ozdobě lze lehce přehlédnout meandrující text „Finitum in Insula hortensi 1568 pridie calen. augusti [= Ivančice 31. červenec 1568]“.

Bibliografické údaje uveřejňované v explicitech prvotisků a paleotypů nalézaly od počátku 16. století uplatnění na viditelnější titulní straně. Po dlouhou dobu však bylo běžným zvykem otiskovat tyto údaje paralelně na obou místech knihy. Přetrvával-li topos explicitu, pak většinou jen v podobě stručné invokace na způsob „Summo Dei gloria“ (i ta však byla stále častěji vytlačována lakonickým ohlášením „Ende“, „Finis“, „Konec“). Archaický explicit přežíval pouze v některých mladších náboženských tiscích, srovnej kupříkladu druhé vydání Bible české neboli Svatováclavské (Praha 1769-1771).

Obsahově relevantní explicity slouží ve zdůvodněných případech k atribuci knihy. Kupříkladu název unikátně doloženého dialogu Rozmlouvání Smrti s člověkem a člověka se Smrtí (Litomyšl? 1507), který známe pouze z exempláře bez titulního listu, byl vcelku spolehlivě rekonstruován na základě závěrečného textu „Skonávají se kniežky, v kterýchžto jest složeno Rozmlúvanie Smrti s člověkem a člověka s Smrtí, kteréž vytištěny sú času očekávání moru, i tudiež počínajícieho se v Čechách i v Moravě léta Božieho tisícieho pětistého VII. Pavel z Meziřičí“.


Lit.: GERHARDT, Cl. W.: Technikgeschichtliche Bemerkungen zu den Schluss-Schriften zweier Mainzer Frühdrucke. Gutenberg-Jahrbuch 1976, s. 92-95; HAEBLER, K.: Handbuch der Inkunabelkunde. Leipzig 1925 (repr. Leipzig 1966, Stuttgart 1979); HELLINGA, L.: Analytical bibliography and the study of early printed books with a case-study of the Mainz Catholicon. Gutenberg-Jahrbuch 1989, s. 47-96.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.